Jsem mezi mlýnskými kameny. Partner versus syn.
Mám pocit, že se zblázním. Poslední půlrok žiju doslova mezi dvěma mlýnskými kameny a pěkně mě to zmáhá. Nejhorší na tom je, že ať dělám, co dělám, všechno je špatně a vždycky se někdo cítí ublížený.
Mám dvanáctiletého syna, jsem rozvedená. Od jeho pěti let jsem s ním byla sama, až před dvěma roky jsem poznala svého současného přítele. Začali jsme spolu chodit, rozuměli si a seznámila jsem ho i se svým synem, kterému bylo tehdy deset let. Všechno proběhlo v pořádku, vypadalo to, že se můj přítel synovi zamlouvá a naopak, a já byla skutečně šťastná.
Problémy začaly až před šesti měsíci, respektive o Vánocích. S přítelem jsme se totiž rozhodli, že se k nám nastěhuje a budeme žít společně. Syn proti tomu nic nenamítal, zpočátku bylo všechno v pohodě, ale sotva se překulily Vánoce, začala jsem zaznamenávat mezi „kluky“ první neshody. Příteli vadilo, že je syn bordelář, a snažil se ho usměrňovat, synovi to nebylo vhod. Začal mu odsekávat a postupně to přerostlo až k drzému odmlouvání a urážení.
To špatně nese i přítel, kterému se synovo chování k němu nelíbí, má pocit, že by ho kluk měl víc respektovat. Situace se postupně vyhrotila tak, že ti dva už na sebe nedokážou promluvit normálně, pořád jsou v sobě a hádají se kvůli každé maličkosti. Jsem z toho unavená, zvlášť, když se mne pak jeden jak druhý povolávají jako rozhodčího soudce.
Mnohokrát jsem je prosila, ať se snaží spolu vyjít jako dva lidi, nepomohlo to. Oba dva mi připadají jako malí kluci. Ztrpčují život nejen sobě, ale i mně. Mám je oba dva ráda, samozřejmě, jedná se o mého syna a o muže, kterého miluji. Někdy bych však nejraději od nich obou utekla někam hodně daleko a nechala je, ať se vzájemně třeba sežerou.
Kdyby syn chodil na návštěvy ke svému otci, myslela bych, že je třeba naočkovaný od něj, ale tak to není. Bývalý manžel žije v USA a syna si bere jen v létě na část prázdnin, jinak jsou pouze v telefonickém kontaktu, u kterého jsem většinou přítomna.
Mám dojem, jako by ti mí dva mužští bojovali o své vůdčí postavení v naší rodině. Jinak tomu nerozumím. Je mi jasné, že pro syna, který se mnou byl roky sám, je nový partner něco jako vetřelec, ale podle mne si na to prostě musí zvyknout. Nepřivedla jsem přítele domů hned, dlouho jsme spolu chodili, jezdili na výlety všichni tři, za tu dobu si na něj syn zvyknul, a dokud jsme nebydleli pohromadě, všechno bylo v nejlepším pořádku.
Vůbec nevím, jak mám nastalou situaci řešit, abych neublížila ani jednomu z nich. Chci, abychom byli jako normální rodina, jak je mám přesvědčit, aby se k sobě začali chovat slušně a hezky? A jak se mám obrnit vůči té roli, do které mě vpasovali – rozhodčího soudce?
22.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 78 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem mezi mlýnskými kameny. Partner versus syn.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Asi bych je poslala na společný víkend. Někam co oba dva baví dělat. Pak by se vidělo zda jsou schopni najít k sobě cestu.
Musím se Kláry trochu zastat. Všichni tady tvrdíte, že Klářin přítel není chlapcův otec, tak nemá co vychovávat. Ale já si myslím, že v této rodině tak trochu otcem je. Myslím, že každá ženská si občas ráda odpočine i od té "výchovy" a syn potřebuje mužský vzor.
Myslím, že nejlepší by bylo, kdyby si Klára nejdřív promluvila s přítelem o samotě, pak se synem o samotě a pak s oběma dohromady. Měli by si vytyčit hranice, co "se smí a co už ne".
Doufám, že chápete, jak to myslím, nevím jestli jsem to napsala srouzumitelně.
Syn je v pubertě, toto období je složité v každé rodině, dětma zmítají hormony a posílat je v tu dobu na internát, jako třeba v Anglii, je podle mě výborné řešení. U nás to prostě musíme přežít. Zhoršuje se ve škole? Má zdravotní problémy? Jestli ne, zkus přehlížet jejich vzájemné spory. A už vůbec bych jim nedělala soudce, řekla bych jim, že já tu hádku nezačala, ať se domluví jako rozumní lidé sami.
tvůj přítel by měl vzít zpátečku a syna nevychovávat. od toho tam jsi ty, ty jsi ten člověk, který by měl stanovit mantinely a povinnosti - jestli syn nemá uklizeno nebo neudělá to, co měl v domácnosti zastat, jsi to TY, kdo by to měl řešit. Přítel ať počítá do deseti, ale do těhle věcí se nemá co montovat.
A dále by si přítel měl uvědomit, že respekt není něco, co se dá přikázat nebo vynutit.... a prostě s puberťákem, který není jeho dítě je tohle velmi těžké - ale rozhodně si respekt nezíská tím, že bude syna prudit a snažit se ho vychovávat....
Kláro a Tobě synův nepořádek nevadil? Anebo je to teď proto, že chce Tvého přítele naštvat?
Až by zase jednou přišla taková situace, tak bych bouchla do stolu já. Pěkně bych oběma řekla, co si myslím. Nevl. táta jistě "přispívá" na domácnost a všichni 3 na tom vyděláváte po svém, on dělá něco pro syna, pro Tebe a syn... bojuje o Tebe a jeho vystrnadění. Takže i toto bych synovi pěkně vytmavila. A po domluvení bych odešla někam na hodinku na dvě, nechť Ti dva si to spolu vyřeší jako chlapi a ne jako zbabělci, kteří potřebují krýt záda. A nezapomněla bych, co očekávám já od těch dvou.
Přeji Ti hodně štěstí, aby Ti dva k sobě našli cestu. 
.jpg)
jak píse Belana, partner nemusí být spokojen, ale není otec a vychovávat by nemel-vsechno jen zhorsí. Mela bys mu vcas vymezit mantinely, v tomhle jsou chlapi neskutecne sobectí a zárliví i v dospelosti. Já se podruhé vdala, kdyz synovi bylo 16, znal mého prítele od svých 13let a byl to neustálý boj o slovo, pravdu, o mne - dokonce az na noze (sermovali jídelními nozi proti sobe, prinesla jsem dva ostré noze a pístalku, odpískala jim zacátek zápasu a teprve se vzpamatovali). Ten starý 
nemohl pochopit, ze mohu mít ráda tak nevychovaného "spratka" a vadilo mu na nem vse. Nastestí byl dum veliký, nemuseli se vubec potkávat. Ovsem ty rozepre a nervy zpusobily, ze jsem muze az nesnásela, protoze ON musel mít vzdy pravdu i kdyz ji nemel. Na to pozor- stokrát nic umorilo i osla
.JPG){kind=avatar}
Už vidím kterékoliv pubertální dítě, které je nadšené, když ho někdo komanduje kvůli prkotinám. Provozní nepořádek takovou prkotinou je. Rozum by měl mít hlavně ten starší z nich. Nejsem příznivcem příliš volné výchovy, ale domnívám se, že do výchovy syna ti tvůj přítel nemá co mluvit, může pouze tobě v ústraní opatrně říct, v čem podle jeho mínění děláš chybu. Nic víc, nic míň. A je jen na tobě, jak s tou informací naložíš. Připadá mi, že po nastěhování začal rychle značkovat své teritorium. I kdybych byla sebevíc zamilovaná, utnula bych to. Kdy padne první facka synovi? To nemluvím o tom, že s puntičkářem bych nedokázala trávit ani dovolenou, natož život.
