Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi pěkně ouvej. Rozvádím se. Vůbec mi není lehko, mám strach, jak budu vše sama zvládat. S manželem jsme spolu byli přes třicet let, vychovali dvě děti, které jsou už dávno dospělé a mají své rodiny. Když vylétly z hnízda, myslela jsem si, že teď nás čeká další životní etapa, budeme mít víc času sami na sebe. Jenže všechno je jinak.

Už delší dobu jsem na manželovi pozorovala změny, nejdřív jsem si říkala, že slyším trávu růst, ale postupem času se mé podezření potvrdilo. Zamiloval se. Tajil to zdatně, ale nakonec vyšel s pravdou ven sám od sebe. Oznámil mi, že naše manželství už pro něj ztratilo smysl, že má přítelkyni, se kterou se už více než rok intenzivně stýká a oba dva dospěli do bodu, kdy chtějí spolu být a žít. A já jsem tou překážkou na cestě k jejich doživotnímu štěstí, a proto bych neměla dělat problémy a přistoupit na rozvod.

Byla to pěkná sprcha, stále se z toho nemůžu vzpamatovat. Po pár dnech, kdy jsem se snažila vše nějak vydýchat, jsem se přiměla uvažovat racionálně a dala s manželem řeč, jak si to tedy představuje. Že půjdeme od sebe, je jasné, doprošovat se ho samozřejmě nebudu. Jde mi o majetkové vyrovnání. Protože bych nerada odešla s holým zadkem.

Bydlíme totiž v domě, který patřil manželovým rodičům a po jejich smrti už je celý jenom jeho. Já na něj samozřejmě žádný nárok nemám a pochybuju, že bych měla nárok na nějaké vyrovnání. Je mi jasné, že se budu muset odstěhovat do nějakého pronájmu. Chtěla jsem to vše s manželem rozumně probrat.

Za dobu manželství jsme si společně zařídili a vybavili domácnost, máme auto a nějaké úspory, které jsou částečně naše společné a částečně na nich leží peníze z manželova dědictví po rodičích. Suma sumárum, celá tato částka by stačila na zakoupení nějaké garsonky nebo jednopokojového bytu pro mne. Naivně jsem se domnívala, že muž se zachová jako formát, přihlédne k tomu, že je to on, kdo rozboural naše manželství a k tomu, že si musím vyřešit bydlení. Jenže to se nestalo. Prohlásil, že z našich úspor oddělí částku co má po rodičích a to, co zbude, si rozdělíme napůl. No, v tom případě by mi to asi nestačilo ani na zahradní chatku.

Původně jsem myslela, že se zachováme jako dospělí lidé, na všem se dohodneme a náš rozvod bude nesporný, oba se tak vyhneme ponižujícímu a zdlouhavému rozvodovému řízení.  Teď jsem své předsevzetí přehodnotila a holt se budeme rozvádět se vším, co k tomu patří. Mrzí mne to. Hlavně stejně nevím, jestli si tím pomůžu a podaří se mi z našich úspor získat víc peněz, než jak vykalkuloval on. Ale aspoň to zkusím.

Než tohle všechno proběhne, nějakou dobu to potrvá a já už s ním opravdu žít nechci. Nikdy bych nevěřila, jak rychle můžou opadnout city k někomu, koho více než třicet let milujete.  Začala jsem si intenzivně shánět pronájem a plánuju se co nejdříve odstěhovat. Je mi z toho všeho nějak úzko. Je mi pětapadesát, to už je věk, kdy si člověk hůř zvyká na něco nového. Neumím si představit, jak budu sama, bydlet jen sama se sebou, o nikoho se nestarat, na nikoho nečekat, ani nikdo, kdo by čekal na mne. Děti bydlí daleko, syn dokonce až v Německu a dcera skoro dvě stě kilometrů do nás. Klidně bych se přestěhovala blíž k ní, ale nemůžu kvůli práci.

Myslíte, že se dá i v mém věku začít znovu a najít si v životě zase něco hezkého? Momentálně si připadám jako použitý a odhozený hadr. Přitom nejsem žádná šmudla, vždycky jsem o sebe dbala, po téhle stránce si manžel nikdy nemohl na nic stěžovat. Akorát ty roky mi přibývají a jemu holt učarovala mladší a atraktivnější.

Nějak se v tom plácám. Chvílemi se cítím hrozně silná a věřím si, že to zvládnu a pak jsem zase hromádka neštěstí a mám tendence se litovat. Zažila některá z vás něco podobného?