Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám osmiletou dceru a trochu mi dělá starosti její chování. Ona se od malička totiž vůbec nechová jako holčička, ale projevuje se spíš jako kluk. Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost a říkala si, že se to s věkem srovná, ale teď už se mi to přestává líbit a napadají mne všelijaké myšlenky.

Naše Janička je totiž jako sto čertíků. Divoká, nespoutaná, plná energie. Neposedí, nepostojí, pořád vyhledává nějakou akci, rozptýlení, zábavu. Na tom by ještě nebylo nic tak divného, je prostě hodně temperamentní. Potíž je v tom, že zábava a hry, které vyhledává, jsou ryze klučičího charakteru, i oblečení vyžaduje jako by byla kluk.

Šatičky nebo sukýnku na ni nedostanu, jestli měla něco takového na sobě takt pětkrát v životě, tak je to moc. A pokaždé to bylo spojeno s příšerným řevem a odporem. Dcera preferuje kalhoty, kraťasy, tenisky, trika. Nenapadne ji se zkusit nějak parádit, ani nepokukuje po mých šminkách a botách na podpatku. Kdepak. Ve svém živlu ale je, jakmile vezme táta do ruky vrtačku. To je hned v pohotovosti a dožaduje se nějakého technického úkolu, kterého se posléze s velkou zručností zhostí.

Panenky, které kdy dostala na hraní, slouží jen jako pouhá dekorace v jejím pokoji. Janička si totiž ze všeho nejraději hraje s různými stavebnicemi, v poslední době je doslova nadšená ze stavebnice Merkur, kterou dostala u babičky. Měla ji schovanou po svých dětech, a když ji Janičce ukázala, byla to doslova láska na první pohled. Kočárek, plyšáci, panenky…ničím z toho ji nenadchneme. Za to umí bezpečně vyjmenovat snad všechny typy a značky automobilů a momentálně si zcela nadšeně prohlíží atlas lodí.

Možná slyším trávu růst, ale přiznám se, že mne občas napadne, zda naše Janička není v hloubi své dětské duše spíš chlapec a v holčičím těle se narodila omylem. Občas se přistihnu, že ji upřeně pozoruju a toužebně čekám na byť jen maličký náznak jakéhokoli holčičího projevu. Marně. I venku ji vídám zapojenou do chlapeckých her. Vlastně nemá ani žádnou kamarádku, přátelí se převážně s kluky.

Možná bych byla klidnější, kdybychom kromě ní měli ještě třeba syna nebo syny, říkala bych si, že to odkoukala od nich. Ale není to tak. Naše Jana je jedináček, v rodině má pak ještě dvě sestřenice, které jsou věkově přibližně stejně jako ona.

Co myslíte, je možné, že z toho moje dcera nějak vyroste, nebo se mám začít smiřovat s tím, že mám místo holčičky spíš syna v dívčím těle? Jestli to tak bude pokračovat, asi bych se měla poradit s nějakým odborníkem, ale zatím mi to připadá předčasné, je jí teprve osm.