Jarní úklid šatníku mi trhá srdce. Mám problém cokoli vyhodit.
Chtěla bych se vás zeptat, a možná se i trochu uklidnit, že v tom nejsem sama. Možná jsem totiž tak trochu cvok, protože nejsem schopná vyhodit nic ze svého šatníku. Tedy abych byla přesnější – skoro nic. Zbavuju se jen věcí, které jsou výrazně oprané, zničené apod. To, co je ještě pěkné a zachovalé nejsem schopná vyřadit, byť jsem danou věc neměla na sobě už několik let.
Nic jiného takhle nehromadím, jen to oblečení. Táhne mi na padesát a byt ani skříně nejsou nafukovací, nutně bych potřebovala udělat důkladný průvan. Jenže když se k tomu odhodlám, skončí to tím, že postupně ze skříní vše vyndám, vnitřky vytřu, oblečení přeskládám a kousek po kousku to opět vracím tam, kde to bylo.
Skříně mám tři, narvané k prasknutí a rozumově vím, že je to zbytečné. Je mi jasné, že to sako s ohromnými ramenními vycpávkami už nikdy neobléknu, protože mi je za prvé malé a za druhé je totálně z módy, ale když si vzpomenu, jak jsem si ho před třiceti lety pořizovala ze své první výplaty, vrátí se mi vzpomínky, jak jsem tehdy byla šťastná a jak pyšně jsem se v něm nosila.
Stejně tak šaty z devadesátých let s bílým krajkovým límcem a volánky. V těch bych už dneska vypadala (pokud bych se do nich nacpala) jako klasický padesátiletý diblík. Jenže já v nich honila vodu coby maminka na mateřské a pěkně vyfiknutá si drandila s kočárkem po městském parku.
A takhle to mám s každým kouskem, který vezmu do ruky. Všechny modely mám spojené s nějakým životním obdobím a většinou mě k nim váží hezké vzpomínky. Mám pocit, že když cokoli vyhodím, bude to, jako bych zahazovala i kus své minulosti, kus sebe samé.
A tak ty skříně pořád přeorganizovávám, ty opravdu staré věci mám naskládané v několika řadách a nástavcích, kde samozřejmě zabírají místo a leží ladem, nicméně odhodlat se k tomu, že je hodím do popelnice, nedokážu.
Přemýšlím, jestli už to není na návštěvu psychologa. Než k němu ale zajdu, chtěla bych se zeptat vás, čtenářek, jestli se mezi vámi nenajde alespoň jedna podobně postižená spřízněná duše. A pokud ne, možná mi aspoň poradíte, jak tuto svou úchylku ukočírovat.
20.4.2016 Rubrika: | Komentářů 90 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jarní úklid šatníku mi trhá srdce. Mám problém cokoli vyhodit.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Hanča: Jo mamka to ma taky tak
Já jsem taky sběratel a skříně mi bobtnají
. Ale nemám to zas až tak na city, to ne, jen mi je některých věcí líto a jsem navíc vychovaná, že je to škoda, vyhazovat něco, co ještě může posloužit. Nicméně se jednou za čas vysoustředím a vrhnu se na to. Teď jsem objevila metodu jakési japonské ženy Marie Kondo (ale možná se píše jinak, nevím) a to mi teda dost pomohlo - v podstatě velí vysypat veškeré věci na zem a brát jedno po druhé a položit si otázku: činí mě tato věc šťastnou, když ji mám na sobě? Cítím se spokojená? Když zní odpověď "ne", velí vyhodit. Není přitom nutné přímo házet do odpadků, kolem nás je spousta kontejnerů charity, ty mi osobně dost pomohly, abych se některých věcí bez výčitek zbavila. Podle textu na nich berou i věci horší kvality, které si upravují, přešívají, případně z nich vyrábějí koberečky a podobné věci - to mi přijde smysluplné. Takže tazatelce bych doporučila, aby si vyhradila deštivý víkend (který nás zrovna čeká), koupila si dle vkusu dobré bílé vínko nebo vaječný koňak (či cokoliv dle chuti) a pustila se do toho. Vyházela bych to opravdu na hromadu, připravila si pytel na věci, co půjdou do charitního kontejneru, pytel na věci, co se opravdu musí vyhodit a pak pěknou krabici. Do této pěkné krabice bych si povolila třeba 5 kusů oblečení, k nimž mám opravdu citový vztah, třeba ty šaty, co v nich vozila kočárek. Ale opravdu jen omezené množství a do předu bych si ho určila. Tyto věci bych pak v krabici umístila nahoru na skříň, kde bych na ně zapomněla
. Zbytek bych roztřídila důsledně podle klíče: 1) je mi to dobře, cítím se v tom příjemně, odpovídá to mému vkusu a stylu, hodí se to do zbytku mého šatníku, mám to kam nosit, je to neseprané - tato kategorie se vrací do skříně. 2) Moc mi to nesedí, už se mi to nelíbí, proč jsem si to probůh koupila,nehodí se to ke mně, nehodí se to k mému věku, nemám to kam nosit, ale je to fajn, zachovalé, někomu to poslouží - charita. 3) Je to oprané, děravé, nemoderní, víc jak deset let staré, je to vysloužilé prádlo - vyhodit. A být na sebe důsledná. Následně budete moc hrdá a na krabici nahoře na skříni si ani nevzpomenete a pokud ano, kdykoliv ji můžete sundat a potěšit se pohledem na ty kusy oděvu (ovšem stejně dobře k tomu snad poslouží fotky). A jak píše radkaester,
Hihihi zachraň srdce,vyhoď všecno zkusila bych tu skříň neotvírat ,prostě vyhodit
uvidíš jak se ti uleví když doma zůstane jen co zbylo na šňůře -tudíž věci opravdu používané .a 14 dnů ani nevzdychneš,co oko nevidí ......a navíc srdce zaplesá jak jsi charitní a za odměnu můžeš vyrazit na lov 2-3 nových exkluzivních kousků....nemáš si teď přeci co oblíknout
.gif)
sice je to tady o oblečení .....ale to je jedno....
Linda: Hanča: Verera: holky , taky to pamatuju , a vodou po nádobí ze škopku se ještě zalil záchod...
my na hané říkali stařenka a stařeček...a já tam trávila každé prázdniny.....měli velkou kuchyň se sporákem a pamatuju na štokrleti elektrickou troubu kde stařenka pekla úžasný věci...
Linda: k nadávání my stačí,kdyř začne stávkovat myčka, to samý je, když si vzpomeni na celodenní praní,topení pod kotlem s vodou, abychom se mohli vykoupat a podobně, ale jako dítě jsem to vnímala pozitivně
.jpg)
Uprimne ja tady nostalgicky vzlykam nad mycakem, ktery mi pripomina babicku s dedou, ale kdybych v nem dneska mela umyvat nadobi a ohrivat vodu a tahat se s ni a pak opet vylivat nad kanalem tak budu velice nenostalgicky nadavat 
sharon: tohle bylo u babičky, v tom jsem se něco namyla nádobí. V kuchyni bylo jen umývadlo se studenou vodou, teplá se hřála na kamnech, nanosila do dřezu a pak odnesla vylít do umyvadla. Na chalupě ještě máme tenhle kousek,ale poloviční, tohle bylo, takže se na oplachování musí nosit další voda. Má to své kouzlo, aspoň si člověk připomene, že to naše pohodlí nebylo vždycky samozřejmé a lidi taky dokázali spokojeně žít.
sharon: je ten mela babicka 
A dala jsem se do úklidu...ale do pořádného.....Teď to začne lítat.
sharon: v tom jsem myla nádobí jako dítě, pak to máma nechala předělat na skříňku s klasickým dřezem a odpadem, ale nebyl přívod teplý vody, tak ta se musela nosit z koupelny
tahle myčka něco vydržela......a nežrala elektřinu....
nám to nevadí že se diskuze zvrhla....aspoň je zde živo a neskomírá to tu 
......je to prostě o vyhazování.......a vyhodit se dá úplně všechno..... 
Jinak jste zmínily nábytek - mám za sebou dvě kompletní změny od základů - /byt a chalupa/ staré letělo, nové se pořídilo s větším rozmyslem, a protože se na to dlouho šetřilo,věřím, že už se to měnit nebude. Mám i věci z druhé ruky - a líbí se mi. Vzpomínám, že jsem viděla u popelnice staré křeslo - neměla jsem odvoz a někdo byl rychlejší-to mě mrzí, vyměnila bych čalounění a byl by kus do kouta ke knížkám a lampičce.....byl to skutečně pěkný kousek a velice zachovalý. Mrzí mě dodnes. Jinak babička a děda měli typ skříní, na kterém jsem se inspirovala a v mém bytě je něco podobného, samozřejmě ve zcela jiném provedení, moderním, ale s těmi funkčními prvky. Myslím, že člověk má najít ve všem tu správnou míru a zlatý střed. Vnouče mělo třeba spoustu oblečení a hraček ze druhé ruky a vše mu vydrželo k naší spokojenosti. Ovšem když stojím před novým oblečením či novou věcí do bytu - vždycky myslím na to, zda to vydrží...nepoznám to, neodhadnu to.
Jsem schopná se zbavit věci, o které jsem přesvědčená, že se do módy nikdy nevrátí. Párkrát jsem se dost sekla, ale už se nedalo nic dělat. Když jsem přibrala, pár let jsem čekala, zda neshodím nabraná kila. Poté jsem darovala vše hezké dvěma známým, které to potřebovaly. Trochu jsem podváděla. Tři extra pěkné věci jsem si nechala. Mám stále plnou skříň, ale polovinu věcí - těch novodobých - zatím neobléknu. Myslím, že nemá smysl si pořizovat kupu oblečení. Jsem pro zásadu koupit si věc skutečně pěknou a skutečně ji unosit. Dneska lze využít slev, proč nemít po Vánocích značkovou věc za polovinu ceny, než stála před nimi. Proč nemít ve značkovém textilu či sportu dvě věci za cenu jedné. Když to jde. Nesouhlasím s příbuznou, která jde k Vietnamcům pro boty a řekne, co, unosím je za sezonu a pak vyhodím. Ví, že déle než sezonu jí nevydrží, má to odzkoušené. Mně boty, koupené v kvalitním obchodě, vydrží hodně dlouho. Je fakt, že jsem bohužel i v renomovaném butiku koupila věc za jednou tolik, než ji měli výše zmínění obchodníci, byla naprosto stejná a já byla pomalu nepříčetná. Veliké nebezpečí zaneřádění šatníku vidím v tom, že člověk koupí, co nepotřebuje a pro co nevyrazil, že je to hodně levné /asi to nikdo nechce/ a pak mu to doma leží a hromadí se to. Za těch několik blůz a trik a svetrů by měl jeden dva skutečně luxusní kousky, i kdyby je koupil za cenu původní.....Jsme holt jen lidi. Již léta nosím v hlavě - a někde se to jistě dělá....výměnný bazárek....ženské donesou,co jim není, zaberou si každá jeden stůl a když se najde někdo, komu se to líbí a sedne to....pak se dá uvažovat o koupi za pár korun či výměně....Ty mé dvě obdarované byly vzdálená příbuzná a vysokoškolačka. Nedostala jsem tedy ani čokoládu, ale dala jsem to ráda, vím, že to užijí. Člověk má být občas velkorysý...když už není dost chytrý, aby ten šatník a tu svou váhu ukočíroval....
