Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když nám naše sotva chodící batole poprvé řekne „máma“, zní to jako rajská hudba. Pak následují další roztomile neohrabané vyjadřovací pokusy... V tomto období si asi málokterý rodič dokáže představit, že jednou i z jeho žvatlajícího drobečka vyroste jakési klackoidní individuum. A že – kromě jiného – nastane doba, kdy se nad jeho rozšiřujícím slovníkem nebude nadšeně rozplývat.

Jenže to je život. Nadávky a sprostá slova mají pro děti jakési zvláštní kouzlo. Už tříletý capart dokáže zcela suverénně odhadnout, které slovo patří mezi ta zakázaná, a pak ho s oblibou použije na místě, kde se to vůbec nehodí.

Starší děti už jsou vynalézavější. Každá pubertální generace si vytvoří svůj vlastní slovník a rodičům se náhle může stát, že svému potomkovi nerozumějí. No řekněte sami, kdyby váš potomek přišel domů a jen tak mezi řečí utrousil, že někdo je „subatomární kvarkový neutrino“, věděli byste, že právě vypustil z úst opravdu peprnou nadávku? Ještě horší je z puberťáckého pohledu označení „větší lama, než jsi ty, neexistuje“. Mezi něžná oslovení rovněž nepatří taková „beďarová opice“.

Zajímavé je, že dnešní mládež nepovažuje za hanlivé nám všem dobře známé „krávo“ a „vole“. Z jejich pohledu to nejsou nadávky, používají je spíš jako výraz obdivu a uznání. Rovněž se dnes moc nepoužívá slovo „šprt“. Pro přesnaživé žáčky je vyhrazen termín „učomil“. Na druhou stranu třeba frčí „štramanda“, což je označení pro pěknou dívku, používané ve třicátých letech minulého století. Je však samozřejmě až několikáté v pořadí – po „roštěnce“ a „lamě“.

Méně bystrým vrstevníkům se zase může stát, že jim někdo řekne, že je „blbej jak pumpa na saně“, případně „tupman“. A víte, co znamená „smrdíš a nejde to umejt“? Těmito slovy je řečeno nemám tě rád.

Obdivné a pochvalné výrazy jsou v pubertální řeči také velmi hojné a používané. Odvážný jedinec, který pohrdá autoritami, je nazýván „párkos“. Dobré to pak má i „kinger“, „machros“, „boryš“, „huston“, „player“, „stylař“ či „spešl“. Jejich protipól je pak „vřed“, „socan“, „socka“, „defoun“...

Jednotlivé výrazy se liší kraj od kraje. Svůj osobitý slovník mohou mít dokonce rozdílný i adolescenti v jednom a tom samém městě. Největší „týpek“ a „borec“ je totiž ten, kdo dokáže nějaké slovo, které se pak všeobecně ujme, sám vymyslet.

Co vy? Vzpomínáte na svá telecí léta a na výrazy, kterými jste machrovali a vytáčeli rodičovské a učitelské autority? A co vaši dospívající potomci? Rozumíte jim, nebo už je to nad vaše síly?