Odejít od nemocného manžela? Je to morální?
Ocitla jsem se v docela dost nepříjemné situaci. Řeším těžké dilema, zda mám morální právo opustit nemocného manžela. Jsem v koncích a nevím, co mám dělat.
S mužem jsme se brali před pětadvaceti lety a máme spolu dvojčata, dnes čtyřiadvacetileté dcery, které se už osamostatnily. Naše manželství bylo zpočátku hezké, ale když opadla prvotní zamilovanost a pak se narodily dcery, všechno se začalo kazit. Zatímco já byla doma s dětmi, muž si žil svůj vlastní život, jak jsem se dozvěděla, měl i milenky. Moc mě to bolelo, ale bála jsem se náš vztah ukončit, nevěděla jsem, jak bych dokázala sama zajistit děti.
Postupem času se vše nějak ustálilo do ne zrovna ideálního modelu, ale život se stal aspoň trochu snesitelný. Pravda je, že manžel, jakkoli byl jako manžel poměrně dost citově chladný, k dcerám měl hezký vztah a vždy, když byl doma, se jim věnoval. A ony na něm obě moc lpěly, což platí dodnes. Jsem ráda, že mají s otcem hezký vztah, i když teď se to vlastně otáčí proti mně.
Jak jsem psala, v manželství jsem šťastná nebyla. Chyběla mi láska, projevy náklonnosti a v posledních pěti letech i sex. Těch posledních pět let bylo nejhorších a já začala uvažovat, že se nechám rozvést a půjdeme si každý svou cestou. Dnes lituju, že jsem nebyla rozhodnější a neudělala to už tehdy. Nemusela bych dnes řešit to, co řeším. Jenže já tenkrát ještě brala ohled na dcery, chtěla jsem, aby v klidu odmaturovaly, obě šly pak ještě na vysokou, respektive na dvouletou vyšší odbornou školu, tak jsem stále brala ohled na ně. Věděla jsem, že by jim rozchod rodičů psychicky neprospěl.
A tak jsem tuto poslední fázi našeho manželství prodlužovala a definitivní rozhodnutí odkládala, byť jsem věděla, že má muž mimomanželské vztahy a doma ho drží jen zvyk, servis a hlavně dcery. Před rokem se v krátkém rozmezí po sobě dcery osamostatnily, jedna bydlí sama v pronájmu, druhá se svým přítelem. Zůstali jsem tedy s mužem sami dva. V té době jsem poznala svého současného přítele a po počátečním oťukávání se mezi námi vyvinul nádherný vztah. Dospěla jsem do bodu, že je potřeba svůj dosavadní život v nevyhovujícím svazku ukončit a jít dál.
Podala jsem žádost o rozvod, která manžela dost zaskočila. Když jsem mu sdělila, že naše manželství považuji za mrtvé a vzhledem k tomu, že i dcery už žijí samy, nevidím důvod v něm dál setrvávat, doslova ho to zdrtilo. Nečekala jsem to, myslela jsem si, že se zachová jako vždycky, jako frajer, co je nad věcí. Ale on se rozklepal a ptal se, jestli to myslím skutečně vážně, jestli někoho mám. Přiznala jsem, že ano, že to myslím vážně a že mám přítele.
A pak jsem se od něj dozvěděla, že je vážně nemocný. Dlouho to přede mnou tajil, ale zrovna v té době, kdy jsem žádala o rozvod se dozvěděl, že má rakovinu. Byly to pro něj dvě rány naráz. Najednou byl ten tam ten sebevědomý chlap, u stolu proti mně seděla zoufalá troska. Prosil mě, ať si to ještě rozmyslím, zpytoval svědomí a omlouval se mi za všechno, jak se ke mně po celé roky choval. Vůbec jsem nevěděla, co mu na to mám říct, tak jsem jen odvětila, že si to musím pořádně rozmyslet.
On hned druhý den řekl dcerám vše – svou diagnózu a mou žádost o rozvod. A já se ocitla doslova pod palbou výčitek, jak můžu vůbec uvažovat o tom, že bych opustila manžela s takovouto diagnózou. Že je prý má povinnost se o něj postarat.
Můj přítel to nese velmi těžce, těšil se, že budeme konečně žít spolu. I já se na to těšila a strašně ráda bych byla, kdyby to tak dopadlo. Ale teď nevím, co mám dělat. Připadám si zahnaná do kouta a nevím, jak z toho ven.
Strašně moc bych chtěla žít se svým přítelem a vynahradit si tak všechny ty roky duševního strádání, kterými jsem prošla. V hloubi svého nitra vím, že bych si to zasloužila a měla na to právo. Na druhé misce vah je můj dosud ještě manžel, otec mých dětí, se kterým jsem prožila pětadvacet let. Říkám si, jestli mám skutečně právo ho i přes všechno, co bylo, ho opustit právě v téhle chvíli. Vím, že když to udělám, ztratím pravděpodobně i obě své dcery, protože ty to nikdy nedokážou pochopit.
Jak se mám rozhodnout? Ani jedno rozhodnutí pro mne není správné, každé bude vykoupené kusem mého srdce. Buď přijdu o svého přítele, nebo o své děti.
3.3.2016 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 92 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Odejít od nemocného manžela? Je to morální?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
musíš sama, vydržela jsi to 25 let, tak nyní žij svým životem, proč se nyní rozvádět on ví, že již neni ten jedinej na kterého jsi čekala. A ať před holkama přizná co dělal a jak to asi dobře hrál a Katka ho po celou dobu kryla, aby holčičky neměly starosti.
budu hnusná. proč by si měla přijít o děti? když, tak jim řekni, jak se tatínek k tobě choval. co se muže týká, ať se o něj postará některá milenka.
.gif)
dadka: ano ženské jsou blbé že 25 let posluhují a nosí přitom parohy...... že přijde domů do uklizeného bytu, k uvařené večeři a čistému prádlu......už tehdy se měla Katka vzpamatovat ...proč se teď rozvádět ?............ať si žije podle svého .........
No jasně, zase jeden chudinka! Celý život tě podváděl, vyhovovalo mu, že přijde domů do uklizeného bytu, k uvařené večeři a čistému prádlu. Teď je na hromadě a citově tě vydírá. Žiješ jenom jednou, neber na něho ohledy, on je na tebe taky nebral. Určitě se najde ve soustě jeho milenek některá,co mu poskytne servis jako ty. A když ne, má smůlu. Bude si muset poradit sám. Ženské jsou blbé a nalítnou na chlapovy řeči, třeba není vůbec nemocný.
.jpg)
sharon: 10.32.souhlas
Ano život je opravdu krátký a proto prožít ho co nejlépe jak piše sharon: v manželství je nutné tolerance ,domluvit se atd.
Bohužel někdy to nejde pak záleží na nás co jak budeme řešit 
rychenza: jsem s jedním chlapem 40 let a také bylo ledacos ....myslím ale že je potřeba o věcech mluvit , mluvit.....když vázne komunikace je to špatně a taky říkávám že chyby nejsou pokaždé jen a jen na jedné straně....je to složité to pochopit je složité to prožít je složité to řešit .................dnes říkám že život je tak strašně krátký a lidi se neumí domluvit , je to škoda.....
......netuším jak by to vše popsal TEN manžel......každopádně bych se ale nerozváděla.....žij si jak ti srdce velí ale s rozvodem počkej......
Arna: Jo, oni jsou v tomhle velice obratní :-D
Já vždycky říkám, že jsme se k sobě velice hodili, protože jsme měli totožné zájmy. Mně šlo o to, aby se on měl co nejlíp. Jemu také šlo o to, aby se měl co nejlíp 
.gif)
Denrepa: Přesně to jsem zažila v níže popisovaném vztahu. Jakmile zjistil, že o mě stojí někdo jiný, byla z něj hromádka neštěstí, plazil se, prosil, byl schopný se o mě prát. Vrátila jsem se k němu, ale opět vše ve starých kolejích. Pak už byl ale definitivní konec. Už jsem mu nevěřila.
rychenza: Katce křivdíš. Víš, kdo nezažil takové manželství či partnerství, ten nepochopí. Každá žena musí dojík k tomu, že dosud nežila, jen přežívala. Já to zažila v 10-letém vztahu, kdy mě partner zničil sebevědomí, kdy jsem byla přesvědčena že už by si o mě nikdo ani kolo neopřel. A najednou jsem zjistila že to tak není, že o mě zájem je, že se dostanu do společnosti, někdo mi říká pěkná slova, obdivuje mě. Tehdy jsem pochopila že ještě žít můžu a mnohem lépe, ale trvalo to skoro 10 let. a Katka tolik špíny nehází, to že jí byl často nevěrný a nechoval se k ní mile, to není zas taková špína, ale fakt.
Všechny máte pravdu. Může to být sobý hnusec
, kterému teď teče do bot a hrozí, že kolem něj nikdo skákat nebude. Jenže když už Katka uvažuje o tom, jestli je taková nebo maková, svědčí o její citovosti a odpovědnosti. Když to udělá - odchod, rozvod - bude ji to stejně užírat. Když zůstane, taky jí dobře nebude. Důležité je aby dělala to, co jí velí její svědomí. Ne, co tu radíme my. Protože jenom ona s tím vším bude žít. Já jsem níž napsala, co bych v její situaci udělala já sama. Ale s výhradou, že odteď si budu žít jak chci já, až na ten rozvod.
žádnou povinnost vůči němu není, celá léta zanedbávání, ponižování nevěrami a teď čeká, že se mu bude život podřizovat dál, nemoc je jen šikovný nástroj, kdyby nebyla, přišel by s něčím jiným, je to sebestředný sobec
Mám hodně vlastních zkušeností s tím, že dokud chlap bere a rozsévá, tak taky bezohledně ubližuje. Jakmile ale jemu někdo šlápne na paleček, tak je z něj najednou hromádka neštěstí vyžadující ohledy, servis a oběti od druhých lidí, vetšinou tedy těch, kterým on sám ubližoval.
Za sebe - protože přesně takoví mi prošli životem dva - bych se na něj už neohlížela.On se k tobě choval hnusně, nemá právo vyžadovat, aby ses mu obětovala ještě nadále. Jednou jsem podobně ustoupila, a z lítosti nebo výčitek vlastního svědomí, abych se necítila jako svině, která nechala chudáka na holičkách, jsem zůstala a starala se o něj. Výsledek? Sotva se mu ulevilo a dostal se z toho, tak se vrátil do starých kolejí, do mě kopnul a vysmál se mi. Nikdy víc. Jeho život, jeho problém.
.gif)
Pokud je to tak, jak to popisuješ, bude pán docela velký manipulátor, kterému jde hlavně o jeho vlastní prospěch. Myslím, že ať uděláš cokoliv, vždycky to bude špatně - minimálně vůči tvým dcerám. Těžko říct, zda dcery někdy pochopí. Každopádně si myslím, že člověk není na světě kvůli nucenému sebeobětování pro kohokoliv, oběť by měla být vždycky dobrovolná a ne proto "co by řekli lidi". Pokud je tvůj muž opravdu vážně nemocný, což vlastně nevíš, protože spoléhat se na divadélko, které ti předvedl nejde, můžeš mu občas pomáhat i jako rozvedená a hlavně mu mohou pomáhat milující a zmanipulované dcery. Možná bys takové dilema vůbec neřešila, kdyby to manželství posledních pětadvacet let aspoň trochu fungovalo. Teď ti nezbývá než se rozhodnout, co všechno jsi ochotná obětovat a ztratit (dcery, některé přátele atd.), abys mohla být v novém vztahu.
Už jsi udělala tu chybu, že jsi podala žádost o rozvod a přiznala se k milenci. Nebýt toho, poradila bych ti, abys udržovala paralelní vztah s přítelem a přitom zůstala s manželem. Pokud jsi se totiž za celá ta leta manželovi v ničem nepostavila, snášela jsi jeho úlety, jeho chování a přesto vztah fungoval, neuvědomil si, že ti to tolik vadí. Teď nevím, co poradit. Já bych v takové situaci odejít nemohla, dorážet už tak nemocného člověka, to by se mi příčilo. A nemyslím, že bys to po rozvodu pustila z hlavy, ničilo by vám to nové spolužití. Rozvod stáhni, to je má rada.
