Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám přítele, chodíme spolu přes půl roku a před Vánoci jsme se sestěhovali do jednoho bytu. Rozumíme si, je nám spolu fajn.  Plánujeme budoucnost, na spoustu věcí máme stejné názory. Až na jednu. Na jeho psa.

Dokud jsme spolu chodili, nevadilo mi, že má psa. Je to takovej ten „smeták“, nic čistokrevného, je mu šest let. Bral ho na naše společné výlety, neměla jsem s tím problém. Ten nastal až teď co spolu bydlíme. Ten pes je totiž strašně nevychovanej a mně to začíná přerůstat přes hlavu.

Přítel ho zbožňuje, různě mu podstrojuje, hodně si s ním hraje. V noci spí u nás v posteli a není síla, která by ho z té postele dostala pryč. Vadí mi to. Všude jsou chlupy, v posteli, na gauči, na podlaze. Mohla bych na tom bytě nechat ruce a vysávat furt dokola a stejně bych ty chlupy nezlikvidovala, Je to nekonečné. Pes smí všude, na křeslo, na sedačku, u stolu žebrá, že se člověk ani v klidu nenají. Já z toho rostu, příteli to připadá roztomilé a krmí ho ze svého talíře. Pes neposlouchá, dělá si co chce, rozkousal mi dvoje boty a zničil kabelku.

Opravdu jsem se snažila si na to zvyknout, ale nejde to. Jsem na toho psa úplně alergická, několikrát jsem ho už i plácla, což se přítelovi nelíbilo a reagoval na mě dost podrážděně.

Ten pes je náš jediný problém, jinak je mezi námi všechno v pořádku. Když jsem o tom s přítelem mluvila, navrhla jsem, jestli by si psa nevzali třeba jeho rodiče. No, to jsem si dovolila dost, byl úplně nepříčetný, jestli si prý uvědomuju, co po něm chci. Prý by se ho nikdy nezbavil, ať něco takového už nikdy neříkám. Tak jsem se ho zeptala, co by dělal, kdybych se kvůli tomu psovi rozhodla odejít já. Na to mi řekl, že to by se nedalo nic dělat a respektoval by to jako mé rozhodnutí. No, tohle mě dostalo.

Od té doby přemýšlím, jestli má ten vztah cenu, když je pro něj pes důležitější než já. Co si o tom myslíte vy? Má právo mne stavět do téhle pozice a požadovat po mě, abych se proti své vůli s tím jeho nevychovaným a obtížným psem smířila?