Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Při pozvání na jakoukoli oslavu čehokoli, ať už v rodině nebo v okruhu přátel a známých, vyvstane vždy stejný problém – co napsat na přání? Internet se sice hemži nápady na smsky i psaná přání, ale ruku na srdce, sama zrovna neomdlívám radosti když dostanu 1000 x obeslanou smsku. Takže proč očekávat, že bude radost z druhé strany.

Pak je tu další možnost – předtištěná přáníčka. Pravda tam se občas dá najít skvost jako kdyby byl přímo šitý na míru, ale to je spíš výjimka.

Poslední možnost je zapojit klasiku. Za mého dětství a dospívaní se naše poštovní schránka hemžila příními se slovy básníků od prastrýce, nebo pozvánkami na kulatiny a svatby se zamilovanými verši. Všechny jsme si s bratrem schovávali a dávali pod sklo na psacím stole.

Jistě nemusím nikomu připomínat klasiku typu:

Lásky si važme už teď v mládí, a s léty dvakrát vroucněji,
láska to není vzdychat, hladit, vodit se s lunou v aleji.
Přijdou i mraky, nečas,  pak zkřehle kdo nás zahřeje?
Láska je jako dobrá píseň a píseň složit těžké je!

Za svůj život jsem dostala několik originálních přání. Jestli to byly vlastní výtvory odesilatelů a nebo odněkud opsané, netuším a ani mi na tom nezáleží. Ale obsah vystihl naprosto přesně situaci a jak se říká, padl mi do noty. Třeba přání od kamarádky k devatenáctinám – něco ve smyslu, že jsou to ty poslední – náct a proto si je musím pořádně užit, než začnou ty zodpovědné – cet… A měla pravdu. S nástupem - cet mi den ze dne zcela neplánovaně začaly manželské “povinnosti”. Ke svatbě se mi sešlo taky několik perliček a k narození dcery bylo v Praze k mání pravděpodobně pouze jedno jediné přání. Sešlo se mi 10 (slovy deset!) stejných blahopřáni: bílá kartička s růžovým kočárkem a šňůrkou na které visel pár růžových botiček.

Poslední možnost je vlastní výtvor

Ovšem, upřímné řečeno, pěkně to zabolí v mozkových závitech, zvlášť pokud výsledek má být aspoň trosku originální a navíc se jakž takž rýmovat.

Tento týden slaví moje starší dcera 18. narozeniny. Už týden si lámu hlavu co napsat. Možná někomu přijde podivné psát přání někomu s kým bydlím, ale jsou to osmnáctiny a třeba si to přání dcera schová, kdo ví. Navíc musím odjet brzo ráno do práce, a tak buď můžu dceru vzbudit v 5:30 ráno, abych ji popřála, a nebo počkat do večera. Ani jedno se mi nelibí, a tak jsem zvolila kompromis a dala dárky na stůl společně s přáním a je jen a jen na ní, jestli je otevře ráno, během dne a nebo počká na mě do večera.

Ale co ji mám napsat? Přece jenom milá Rikke, všechno nejlepší k 18. narozeninám je krapatko ….nic moc, když to řeknu hodně jemné. Dneska ráno mě ve sprše napadly verše, které kdysi napsal, a pravděpodobně i vymyslel, můj nejstarší bratr své tehdejší lásce. Bylo mi nějakých 5 - 6 roků, sotva jsem slabikovala a tahle básnička, kterou jsem našla u bráchy v pokojíčku v koši na odpadky, mě nadchla. Přiznám se, že jsem mu ten stokrát přeškrtaný a přepisovaný koncept z koše ukradla a schovala si jej. Četla jsem si ho snad tisíckrát a v duchu strašné záviděla dotyčné slečně. Ano, bylo to určené tenkrát jen a jen jí, ale je to už 35 let a nakonec čas schová všechno.

A věřím, že ani bracha by se nezlobil, že použiju jeho fantazii. 

Milá Rikke,

Abys měla vždycky přátel dost
Abys byla všude zvána jako milý host
Abys měla aspoň jedno tajné přání
Abys uměla jít vždycky za ním
Abys nemusela nikdy použít zbraní
Aby ses měla zkrátka skvěle
to Ti k dnešním osmnáctinám přeje

Tvoje máma