Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Me pripada, ze Karolinu postihla panika, jak psala linda.
Karolino, kdyz mi bylo tricet, mela jsem obdobi jako ty. Bez dlouhodobeho vztahu, pocit, ze nestihnu materstvi, ze budu muset nekolik let poznavat nekoho apod.
Pak jsem se na to vykaslala a zacala se venovat praci a rozhodla se, ze deti ani nechci (beztak mi doktori tvrdili, ze je mit nemuzu). Zacala jsem si proste "zit po svem" sama se sebou a uzivat si nezavaznych vztahu.
No a pak jsem potkala mojeho soucasneho chlapa. Znali jsme se z ruznych akci, kdy jsem jeste chodila s jeho kolegou a on se svoji pritelkyni 15 let. Pak se ona na nej vykaslala a my s kolegou jsme byli rozejiti. I tak mne ale nenapadlo, ze bysme spolu mohli byt, byl to proste kamarad, smutnej po rozchodu. No a jednou jsme sli cvicit, mel jit i muj byvaly, ale nemohl, tak jsme sli sami a pak na pivo, pak mi nabidl, ze muzu prespat, druhy den jsem s nim jela na ryby, za tri mesice neplanovane otehotnela ( v dobe kdy jsem zvazovala jestli ho vubec chci nebo ne), no a ted jsme manzele, mame dve deti a jsme spokojeny (teda on to tvrdi, nemluvim za nej ).
Ale co predchazelo v tom obdobi, kdy jsem mela paniku:
Zacala jsem chodit i na schuzky na inzeraty a kdyz si vzpomenu zpetne, tak se musim smat, byla by to pekna sbirka exotu. Ted se tim bavim, ale tenkrat mi zase tak do smichu nebylo. Mohla bych psat pribehy, co jsem potkala za typy a zazila. Ale zase si ted aspon na zaklade toho muzu vazit normalniho chlapa, coz bych si bez tech zkusenosti nevazila a mozna by nas vztah uz nebyl.
Toz tak. Mozna potrebujes taky jeste nejake zkusenosti s par exotama aby sis mohla vazit dobryho chlapa.
A kdyz to vezmu z pohledu rodice dvou deti? Tak musim rict, ze me prvni napadlo chudak chlap a deti. Myslim, ze si vsichni tri zaslouzi trochu silnejsi, tolerantnejsi, vyzralejsi a hlavne laskyplnejsi osobnost k sobe
Karolino klid. Pokud deti mas mit, mit je budes. Nelamej nic pres koleno, ale hlavne neublizuj sobe ani ostatnim. Kdyz si vzpomenu na sebe v tomhle "panickym obdobi", za par veci bych si i s chuti nafackovala.

Já bych do toho nešla. Pro mě by byl problém i partner, který si bere své děti třeba 1x za 14 dní na víkend. Já moc děti nemusím a vadilo by mi to. Měla jsem ráda svoje vlastní děti, ale taky mi šly kolikrát na nervy a zoufala jsem si z nich. Ale byly moje. Cizí bych nechtěla ani za nic.
Myslím, že v dnešní době není 30 let ještě žádný důvod k panice a jistě se najde nějaký bezdětný muž, s kterým bys mohla založit rodinu a mít s ním dítě. Spousta žen má dnes dítě po pětatřicítce.

Pocházím z rodiny, která je snad kopií tohoto příběhu. Mému otci zemřela žena na rakovinu, měl dvě děti, našli se s mou matkou a přišla jsem já. Svou matku neskutečně obdivuju, až do svých dvanácti jsem vůbec netušila, že mí dva sourozenci "nejsou její". Kupodivu mi ani nepřišlo divné, že občas jezdí za babičkou, kterou já neznám a u níž jsem já nikdy nebyla, jen jsem ji občas někde potkala. Mí rodiče mne měli až nekolik let po svatbě. Jednak to tehdy bylo složitější s bydlením a druhak asi, jak jsem později pochopila, chtěli "usadit rodinu". To, že je něco jinak jsem pochopila až ve chvíli, kdy jsem začala vnímat, že občas někdo "taktně" něco řekne o tom, že vlastní máma je vlastní máma. Hloupým kecům člověk nezabrání. Jsme všichni dospělí a už v pozdně středním věku, ale "máma" je moje matka a mí sourozenci ji berou jako jedinou matku, kterou mají. Všichni si uvědomujeme, že i ona nastoupila do rozjeté rodiny a že to právě kvůli těm blbým poznámkám okolí neměla lehké a musela leccos překousnout. Chovala se k nám všem stejně, od všech stejně vyžadovala povinnosti, ale byla u nás vždycky legrace a spousta lásky. Až jsme teď už dospělí a máme vlastní rodiny a vztahy, tak si teprve naplno uvědomujeme, jak neobyčejná je a jak neuvěřitelné štěstí jsme všichni tři měli.

ještě jsem nečetl žádný příspěvek tak píšu ničím neovlivněn

myslím si že kdybyste toto dala přečíst tomu partnerovi,tak máte po starosti,píšete že je inteligentní a tak by určitě odešel sám a vaše chování k jeho dětem by se ještě zhoršilo po narození vašeho dítěte

Nedávno jsme si pořídili psa z útulku, už dospělého. Měli jsme nějaký čas na zkoušku, jestli si ho nechat nebo vrátit, kdyby to s ním nešlo.

Psa jsme chtěli, ale přece jen to byl šok, doma jsme nikdy psa neměli, byl to zásah do domácnosti, změna zajetých zvyklostí, ne moc příjemný pocit. A tím, že jsme ho mohli vrátit, jsme ho důkladně sledovali, cokoli, co jsme si mysleli, že by pes dělat neměl jsme považovali za nějaký problém. Ono to s ním teda nebylo z počátku lehké, už jsme málem byli na cestě , vlastně jen dcera ho od počátku měla bez výhrad ráda a jen její slzy zabránily vrácení v té chvíli.

Jenže on to taky neměl lehké, dřív ho nikdo nevychovával, mohl do postele, vynucoval si jídlo, vrčel na nás, pokud se mu něco nelíbilo, protože tak byl prostě zvyklý a fungovalo mu to.
My jsme nastavili nová pravidla pro naši rodinu, on taky potřeboval čas, aby je začal brát vážně a přijal jako normální. To šlo jedině tak, když jsme byli důslední a to všichni. A současně s esnažili mu porozumět.

Postupně se hrany trochu obrousily a my jsme ho začali brát jako našeho psa, takového jaký je s tím, že ledacos se dá změnit výcvikem a něco je prostě jeho zvláštnost, každý pes je nějaký. Kdybychom ho měli od štěněte, věřím, že by to tak bylo od začátku, a nevadilo by nám to, i kdyby se nám něco výchovou změnit nepodařilo.

Ano, dítě není pes, ale často s údivem zjišťuji, jak podobná je výchova dětí a psů, jen u psů je to víc vidět, tam je reakce bezprostřední.

Já v tom vidím více záporů než kladů. Ještě dlouho se bude život rodiny řídit podle potřeb nevlastních dětí. Nebo si opravdu Karolína myslí, že se nastěhuje a jako mávnutím proutku bude na prvním místě v rodině ona? Děti tam byly dřív, na tátu mají daleko větší právo než ona a na tom se nezmění nic ani příchodem dalšího dítěte. Určitě se to dá zvládnout, ale bez problémů to určitě není.

Pokud má Karolína o tenhle vztah zájem, tak to chce hlavně čas. Nestěhovat se do rodiny, pokud si nevyjasní její fungování s otcem, včetně toho, co jí vadí na výchově a jak by si to představovala ona, ovšem v tomhle bodu bych byla krajně opatrná, je to střet teorie s praxí a je dobré si to nechat od otce vysvětlit než prosazovat své zásady, které můžou být někdy usměvné.

Kdybych byla na jejím místě, šla bych do toho pouze ve chvíli, kdy bych dokázala mít ty děti ráda. Ve chvíli, kdy bych na nic přestala hledat chyby a viděla to dobré. Jinak to bude utrpení pro všechny.

Vadilo by mi, kdyby si holčička vynucovala něco pláčem, ale to zas není neměnné. Se sedmiletou holkou se dá už domluvit a navrhnout jí lepší řešení než je pláč. Pokud zjistí, že pláč nefunguje ,ale něco jiného ano, tak proč brečet. Tady to chce důslednost a domluvu s partnerem. Jinak to omotání kolem prstu je docela milé, pokud oba ví, jak to ve skutečnosti je.

Linda má dost katastrofické zkušenosti, jsou i holčičky bezproblémové, které projdou pubertou nenápadně a pak spousta mezi tím, žádný očistec to být nemusí.

holky dovedete si představit ten hukot mít tři děti, které se věkově kryjí 0-3 (mimčo), 9-12 (holka) a 15-18 (kluk) to je totálně na palici, ty tři roky budou veeeelmi náročné a když k tomu přičtu zasahování babičky a dědečka, kteří se budou kdo ví jak chovat k cizí paní a v podstatě cizímu vnoučeti ... a co když bude chtít Karolína ještě jedno dítě?

PEGG: Mám jednu kolegyni, která to tak udělala, pořídila si dceru bez chlapa, zvládala to docela dobře, pak si přece jen našla přítele a klape jim to nejspíš docela dobře.

no je to těžké rozhodnutí,ale možná ti pomůže můj příklad.Když mi bylo 11 a bráchovi 9 let zemřela nám maminka,otec si po páru měsících dovedl jinou ženu,která nám měla dělat matku.-nechápu to jelikož sama své dvě děti při rozvodu do péče nedostala-.A to je co bych ti chtěla napsat-ona šla hlavně za naším otcem,jeho dobrým finančním zajištěním ,ale za námi ne.A taky to tak vypadalo,nikdy neměla snahu si k nám vytvořit nějaký přátelský vztah,mně nikdy s ničím neporadila,nikdy si s námi o ničem nevyprávěla,nikdy nás nepohladila.Proto jsme s bráchou vyrostli s obrovským šrámem na duši.A to jsme od otce byli velmi přísně vychováváni,takže takové výstupy jaké tu popisuješ ona řešit nemusela.
Takže pokud si dokážeš udělat jasno v tom co jsem ti tu napsala a odpovědět si kladně-tedy,že se nebudeš chovat jako naše macecha a dokážeš být kamarádkou a zároveň člověkem pro děti blízkým běž do toho,ale pokud ne tak to nech raděj plavat.

Zdá se mi, že ty sama to vidíš tak, že bys do toho jít ani nechtěla, jen to potřebuješ potvrdit.
Mně fascinuje už ten výraz "ve vlastní péči" - jako by ti to připadalo nepatřičné.

No ale určitě se nemusíš rozhodnout hned a jen na základě několika společně strávených odpolední nejspíš na neutrální půdě. A zrovna o prázdninách.
My (kompletní rodina) taky o prázdninách přizpůsobujeme aktivity dcerám, když už se nám podaří společně vyrazit na výlet či na dovolenou. Není to moc často, a když už na ně máme plně vyhrazený čas, tak jim dáme vybrat, kam se pojede, kdy a kam půjdeme na oběd a co si dáme atd.

Musela bys je poznat v běžném provozu, když se musí vstát do školy, odpoledne úkoly a učení, nějak musejí bez maminky zvládat domácnost - tohle je důležitější poznat.

sevenofnine - 18.1.2013 8:30 ty mi mluvíš z duše. Já být znova mladá a mít tyhle zkušenosti, pořídila bych si dítě bez tatínka. Možná sobecké,ale já už chlapa ani kdyby byl pozlacený.

Já bych nebyla tak zásadně proti, mohlo by to fungovat, ale je třeba si vyjasnit, co si od toho slibuješ ty, co on shodnout se a nic neuspěchat.

Názor na děti je názor bezdětné, která dítě plánuje a má představy o tom, co by děti měly, neměly, jak to svoje vychová... jenže jak tu někdo psal, tyhle představy má asi každý a většinou padnou velice záhy. A pokud ne, to dítě je sice vycepované, ale nemyslím, že je to k jeho prospěchu.

Zásadní věc je, jestli jsi schopna brát ty děti takové jaké jsou a mít je ráda. To neznamená, že by jim mělo všechno projít, ale že i pokud zásadně nesouhlasíš s jejich chováním, neodmítáš je jako osoby. Nevím, jestli jsem to napsala dost jasně.

Mám syna v tomhle věku, taky je občas drzý, ječíme na sebe a pak se obejmeme a je to zas v pořádku. Když to přepískne, stačí pohled a on ví, že tohle už je moc, omluví se. Prostě zkouší rozšiřovat hranice, ale chápe, že to může udělat jen tehdy, pokud já to dovolím a jen způsobem, který mu dovolím. Respekt není to, že se bojí nějak projevit nebo vždycky souhlasí s tím, co po něm chtějí rodiče.
Nevím jak moc nerespektuje syn tvého přítele, jestli si kluk vážně dělá co chce a nebo ho otec dokáže usměrnit v podstatných věcech a v nepodstaných ho nechá.

sevenofnine: to máš určitě pravdu,ale Karolína podle toho co píše,je upřímná tak akorád tady v tom článku a né k přítelovi a jeho rodině...

loupák: zase lepší být upřímná a nelhat si do kapsy než ze sebe dělat matku Terezu, když na to člověk nemá. To, že někdo má/nemá něco/někoho rád z něj nedělá lepšího člověka.
Já bych cizí děti v tomhle věku nedala, ale to ze mě snad nedělá ženštinu na semém dně morálního bahna. Prostě, když vím, že na něco nemám tak tam nelezu.