Má děti ve vlastní péči. Šly byste do toho?
.jpg)
Je mi třicet let, jsem zatím svobodná, bezdětná. Měla jsem dlouholetý vztah, který bohužel skončil před půl rokem, důvodem byly partnerovy opakované nevěry. Rozešla jsem se s ním, i když mne to velmi bolelo. Už jsem se začala cítit na založení rodiny, i on nebyl proti, ale život s nevěrníkem bych nezvládla.
Přiznám se, že jsem začala lehce panikařit, není mi už dvacet, roky utíkají a myslím, že na dítě mám nejvyšší čas. Představa, že než někoho potkám, poznám, než náš vztah někam dospěje a pro dítě se rozhodneme, mne naplňovala skoro děsem, že uplynou další roky.
Před třemi měsíci jsem se seznámila s mužem, je o deset let starší. Zatím je náš vztah v takové té počáteční oťukávací fázi, nicméně sympatie jsou oboustranné a velmi silné, byť z mé strany nějakou velkou zamilovanost nepociťují. Spíš všechno asi až moc analyzuji. A proto sem vlastně píšu. Chtěla bych znát názory ostatních žen.
Můj přítel je vdovec. Má za sebou velmi smutný osud, kdy mu žena před čtyřmi lety zemřela na rakovinu. Jemu zůstaly v péči dvě děti – třináctiletý syn a sedmiletá holčička. Celou dobu s nimi je sám, vypomáhají mu rodiče jeho zemřelé ženy, on již své rodiče nemá.
Co napíšu teď, mi u vás asi body nepřidá, ale chci být upřímná. Nejsem si totiž jistá, jestli bych takový vztah do budoucna zvládla a vytvořila s ním a jeho dětmi úplnou rodinu, do které bychom přivedli naše společné dítě. Na Vánoce mne s dětmi seznámil, strávili jsme společně prakticky celé jejich vánoční prázdniny od druhého svátku až do Nového roku. Bylo to pro mne něco jako zkouška, sice jsme se vídali vždycky jen přes den nebo odpoledne, kdy jsme podnikali různé aktivity, ale i tak jsem měla možnost je dobře poznat.
Nevím, do jaké míry je to tím, že sama ještě děti nemám a tím pádem nedokážu správně zhodnotit jejich chování, ale jsem z přítelových dětí, mírně řečeno, rozpačitá. Připadají mi rozmazlené, zpovykané, syn je hodně drzý s klackovitým chováním a dcera taková rozmazlená princeznička, která má tatínka pěkně omotaného kolem prstu. Ke mně se chovaly celkem dobře, nebylo to tak, že by mne odmítaly nebo mi dávaly najevo nějakou averzi. To spíš já jsem se musela hodně držet, abych nezasahovala do výchovy.
Chápu, že přišly o maminku a všichni se jim asi snaží tuto ztrátu vynahradit, ale podle mne jsou děti příliš rozmazlené. Všechno musí být po jejich, otce téměř nerespektují, syn je na něj neskutečně drzý a holčička si všechno vynucuje pláčem a citovým vydíráním.
Od té doby na to musím pořád myslet. S přítelem se vídáme, s ním je mi moc dobře a jemu se mnou taky, nicméně pořád zvažuji, co bude dál. Nejsem si jistá, že bych zvládla případný budoucí život s jeho dětmi, ačkoli vím, že pro ně by to asi bylo to nejlepší, co by se jim mohlo stát, kdyby měly úplnou, normálně fungující rodinu. Možná by se časem i srovnaly. Ale co když ne?
Neznám ve svém okolí žádnou ženu, která by měla muže s dětmi ve vlastní péči. Potřebovala bych slyšet názory jiných, nezaujatých lidí. Vím, že kdybych se s přítelem rozešla, bylo by mu to líto. Mně taky, je mi s ním dobře, je inteligentní, galantní, i přes tu ne zrovna dobře zvládnutou výchovu se dokázal v podstatě sám postarat o děti a překonat těžké období po smrti manželky.
Jsem strašně nerozhodná, nemá některá z vás s podobným rodinným modelem zkušenosti?
18.1.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 93 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Má děti ve vlastní péči. Šly byste do toho?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Rozhodně to nebude jednoduché získat si důvěru a respekt musí se na to jít hodně zvolna a s velkou trpělivostí. S tvých řádek ale cítím, že dosti myslíš na sebe a své možné dítě a nejistotu zda-li zvládneš si získat důvěru těchto dětí, rozhodně to zkus tzv. cvičně na pár měsíců a do roka uvidíš zda-li je to možné pracovat na tom dále či je to totálně nad tvé síly.
Karolíno, děti nejsou roboti aby se chovali vždy podle cizích standartů, ani psi aby poslouchali na slovo, ve 13 je odmlouvání zcela běžné a i ta mladší se snaží prosadit, tohle budou dělat i Tvé děti. V tomto věku už spíš sklízíš výsledky výchovy a nemyslím, že to může změnit cizí žena svými názory na výchovu. Pokud jsi dokázala poznat děti během 5 dní a to dokonale jak píšeš tak jsi úžasný psycholog, já se o svých dětech mám pořád co učit a stále mě nepřestávají překvapovat.
Nikde nepíšeš, že by partner chtěl ještě jedno dítě.
Moje kamarádka si vzala vdovce a i když se naučila bezpodmínečně milovat své nevlastní děti tak cesta k souladu trvala téměř 5let a to neměla zkreslené představy o dokonalé výchově a netrpěla předsudky. Osobně by mi za to žádný chlap nestál. Sama píšeš, že jsi jen půl roku po rozchodu a panikaříš, tipla bych si, že nakonec bude tento partner převozníkem než manželem. I to jak vše analizuješ naznačuje, že do tohoto vztahu nejdeš celým srdcem. Navíc , nezlob se, ale jak můžeš tak jistě psát, že Ty jsi to nejlepší co se jim může stát? Vždyť je nemáš ráda, chceš je kompletně předělat, vidíš na nich jen chyby, chceš je srovnat. Takhle vznikají pohádky o macechách ...
Mám zkušenost dítěte které bylo svěřené do výhradní péče otce. Sice už jsem byla skoro dospělá, ale když si zpětně promítám reakce některých otcových přítelkyň, braly mě jako konkurenci a vlastně překážku. Já to tehdy tak necítila, ale po letech mi došlo jak to muselo být pro ty partnerky těžké. A já byla (tedy podle mého názoru 
) dost nekonfliktní tvor co si žil svůj život a tátu jsem v té době už moc nepotřebovala a nevyžadovala.
A ještě jeden úhel pohledu: když jsem neměla svoje děti, tak jsem měla spousty zásad ohledně toho co lidi dělají ohledně výchovy svých dětí špatně a co bych JÁ nikdy nedopustila...no, vyléčilo mě z toho moje první dítě.
Možná to co ty vidíš jako rozmazlenost je prostě jenom láska, dětská závislost a strach o to že ztratí i druhého rodiče (třeba jen obrazně kvůli jiné partnerce). Ztratit mámu je peklo. Jestli se rozhodneš s tímhle pánem zůstat, tak se připrav na to, že to nebude lehké, nevstoupíš najednou do rozjeté rodiny s tím, že začneš zavádět svoje řády a pohled na svět a všichni se ti podřídí. Budeš potřebovat hodně velké srdce, hodně lásky a nadhledu a síly odpouštět. Z toho co jsi napsala mi nepřipadá že jsi připravená takhle žít. Mluvíš vlastně jen o sobě, o svých touhách mít dítě a rodinu....jestli takhle uvidíš váš vztah dál, tak bych pro dobro všech zůčastněných šla radši pryč a našla si někoho jiného.
Mám zkušenosti, ale děti byly 16 a 14. A matka žije. Přesto syn byl v péči otce.
A také jsem ovdověla... Nebudu psát, přes co všechno jsme přecházeli, ale bylo to velmi složité.
1. Singl rodič musí dětem být vším, otcem i matkou. Být něžný, chápaný i pevný. Podle potřeby. Což je komplikované. A také není vždy kam děti odložit, i když jsou tu prarodiče, od kterých sotva lze očekávat pevnou ruku.
2. Děti vždy umí řešit na slabost svých rodičů i v úplné rodině.
3. Teď je ještě čas, upravit jejich morální vlastnosti ku obrazu svému, i když s 13ti letým synem to může být všelijaké. Záleží na Tvé šikovnosti. Taktéž i u dcery se můžeš dočkat překvapení.
4. Myslím, že by bylo moudré sestěhovat se (na zkoušku na půl roku, na rok) a uvidíš, zda-li budete schopni všichni 4 sladit krok. Teprve potom by bylo rozumné uvažovat o případném těhotenství.
5. Zcela určitě je nutné vyřešit i financování rodiny, promluvit si s otcem i prarodiči o výchově a požadavcích na děti... prostě abyste všichni dospěláci táhli za jeden konec provazu.
Rodina Tvého přítele žije, jakoby jedou v rozjetém vlaku a Ty máš možnost do něho naskočit. Nebudeš se rozjíždět, protože oni už jedou. Záleží na Tvé "vyspělosti a přizpůsobilosti". Ale také na ochotě chtít to zvládnout.
Láska, kterou dáváš, není jen láskou pro Tvého přítele, ale i pro jeho děti, které jsou jeho součastí. Patří k němu a nikdy tomu nebude jinak. Pokud už teď pochybuješ o sobě, buď si nevěřiš, že dokážeš fungovat jako nevl. matka, manželka, snacha a kamarádka, anebo se bojíš... nebo nechceš dát tolik i citů, kolik je jich v takové rodině třeba.
A když najdeš tu správnou cestou, i tak Tě děti nemusí přijmout, dokonce časem mohou žárlit na nové dítko, cítit se odstrčeny apod. Toto není těžké jen pro Tebe, ale pro každého z Vás.
Přeji hodně štěstí. 
