Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mé zaměstnání se poslední dobou začíná čím dál víc podobat římské galéře. Sedím u pomyslného vesla a na zádech se mi začínají čím dál zřetelněji rýsovat jizvy po pomyslném biči. Jaký to má dopad na moji rozháranou psychiku, netřeba vysvětlovat. O to více oceňuji, že jsem opět nalezla něco, co mě dokáže pozitivně nabít na dlouho dopředu a rozesmát mě až ke škytavce – propadla jsem televizní Partičce a zejména její UnCut verzi na internetových stránkách.

Nemůžu si pomoct, ale čím dál víc zjišťuji, že se jedná o naprosto unikátní humorný projekt, kde se sešlo šest lidí v různých rovinách vlastní geniality. Obdivuji je všechny. Daňo Dangl jako leader a režisér má vynikající cit pro kočírování těch čtyř účinkujících „živlů“ a jeho nádherně srdečný chechot je velice nakažlivý. Marián Čurko je (neprávem trochu opomíjený) obdivuhodný hudebník, schopný zahrát na své klávesy téměř cokoliv. V pravou chvíli umí zasáhnout trefným zvukem do jakékoliv scény, odehrávající se na jevišti, čímž ji dotvoří ad absurdum.

Improvizační šoumen Michal Suchánek spolu s Richardem Genzerem tvoří sehrané duo, jsou na sebe evidentně napojeni nějakým mimosmyslovým způsobem a nádherně se doplňují, což bylo poznat například v posledním dílu Partičky při tvorbě poezie. Suchánkova schopnost fantasticky zahrát i tříhlavého draka a naopak Genzerova více či méně hraná neschopnost to poznat je prostě dokonalá (o nedávném tanci v tangách u dopravní značky ani nemluvě). Igor Chmela zase na jevišti reaguje úplně jinak než ostatní a dost často „sestřelí“ všechny zúčastněné pár nedbale prohozenými slovy. Zejména je nezastupitelný při všech operách a písničkách (co třeba taková jeho árie zmrzlinářky!). A co se týče posledního z nich – Ondřej Sokol je pro mě fascinující objev desetiletí. Na semaforového panáčka nebo vodováhu v jeho pojetí budu se slzou v oku vzpomínat asi až do smrti.

Pravda, každý z nás má trochu jinou stupnici hodnot, co někomu přijde k popukání, jiný odsoudí jako pokleslé nebo vulgární. Je dobře, že existuje tolik druhů humoru, každý si přijde na své a já si přijdu na všechno, protože je jen velmi málo toho, čemu se nejsem schopna zasmát. A klukům z Partičky moc děkuji za to, že prosvětlují můj život. Toho není nikdy dost. Jen jim strašně závidím. K smrti ráda bych se chtěla také něčím takovým živit.

Sledujete také Partičku, milé šťastné ženy? Líbí, nelíbí? Máte v současném českém humoru jiného favorita?