Dcera nechce sourozence. Kde jsme udělali chybu?
.jpg)
Máme pětiletou dcerku a čekám druhé dítě. Trápí mne postoj naší holčičky ke budoucímu sourozenci, ona ho totiž odmítá, a to ještě ani není na světě. Je doslova zlá, dokonce mě občas bouchne do břicha. Nevíme si s ní rady.
Terezka byla naše vymodlené děťátko, narodila se když mi bylo dvaatřicet, po mnohaletém snažení. Už to vypadalo, že nám nebude dopřáno a zůstaneme bezdětní. Je asi přirozené, že jsme jí hýčkali a opatrovali jako oko v hlavě. Ale asi jsme to poněkud přehnali. Uvědomila jsem si to teď, když čekám druhé dítě, na které se samozřejmě s manželem moc těšíme. Když jsme to Terezce oznámili, myslela jsem si, že bude mít radost. Její reakce mne však doslova uzemnila.
Prohlásila, že žádné dítě doma nechce a že ho nebude mít ráda. Řekla jsem jí, že miminko už se k nám chystá, že zatím spinká u mne v bříšku a až vyroste, narodí se a bude tady s námi. A ona že bude velká sestřička. Odpovědí byla první rána do mého břicha a následný, dlouhotrvající hysterický pláč.
Nejdříve jsme si mysleli, že potřebuje čas, aby se s tím nějak srovnala a že za pár dní bude všechno dobré. Ale není to tak. Jsem už v šestém měsíci a dcera je jen při zmínce o sourozenci naprosto nepříčetná. „Nesnáším ho, nechci ho, nebudu ho mít ráda, žádné dítě tady nebude.“ To jsou její nejčastější slova a odpovídá jimi i na otázky lidí z okolí, když se jí někdo zeptá, jak se těší na bratříčka nebo sestřičku.
Tyto agresivní výpady kombinuje s citovým vydíráním, hlavně večer, když jí čtu pohádku před spaním, se ze mne snaží vymámit slib, že žádné dítě domů nikdy nepřinesu. Je schopná se kvůli tomu usedavě rozplakat, škytá opravdu mohutně, jako by se jí dělo něco strašného. Jakmile řeknu, že to nejde, že to miminko, přece bude naše, stejně jako je naše ona, tak otočí a spustí hysterák, vztek, agresi.
Po dobrém, po zlém, babičky, dědové, nic a nikdo nedokáže pomoci, aby se konečně s existencí svého sourozence smířila. Mám vážnou obavu, jak to u nás bude vypadat, až tady naše druhé dítě skutečně bude. Kolikrát z toho nemůžu spát, přepadají mne hrozné myšlenky, že by byla dcera schopná miminku snad i ublížit.
Konzultovala jsem to s učitelkou ve školce, protože i ta mne upozornila, jak se před dětmi dcera o svém budoucím sourozenci vyjadřuje. Řekla mi, že se za celou svou dlouholetou praxí s takovým přístupem u žádného dítěte nesetkala a jestli bychom s ní nezašli k psychologovi.
Chtěla bych se zeptat maminek a babiček, zda nemají s podobným chováním dítěte nějakou zkušenost a zda je šance, že se to zlepší, že dcera nějak „dospěje“. Je mi na nic, místo, abych si užívala těhotenství, jsem plná obav a doslova zoufalá. A důvodem je pětileté dítě, se kterým si vůbec nevíme rady. Ani já, ani manžel.
20.2.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 82 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera nechce sourozence. Kde jsme udělali chybu?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kamarádka ma sestiletou dcerku, Beni rozmazlena, nemá volnou vychovu, ma mantinely ..přesto velice špatné snáší příchod sourozence. Je hodně citlivá.řeši to s psychologem a je tam nepatrné zlepšení. Takže ne vždycky to je chyba "spratka"..
Každopádně s bouchanim do bricha- to by si zkusila jednou!!
Mám děti od sebe dva a pul roku a výrazné problémy nebyly..par týdnů vzteku od starší, pak největší laska
orinka: To by asi bylo vhodne, to je pravda. Jen bych ji nerikala, ze kdyz by maminka musela do nemocnice, ze je to jeji vina, to je dost osemetne.
PEGG: 10:20 Souhlasim. Ty hranice jsou take moc dulezite a nemusi se zrovna nastavovat mlacenim.
sallie: 20.2.2013 1:11
plne suhlasim 
ufff!!!!
tazky problem, asi by bolo naozaj vhodne zajst za odbornikom, ale nie hocijakym, je to velmi citliva tema a treba to pomaly a spracovavat...
asi by som dcerke davala najavo, ze je pre mna dolezita, ze ju lubim, ze aj ked pride druhe dietatko, tak ju budem stale rovnako lubit... podla mna ma z neicoho strach, strach ze sa vsetko zmeni (co sa s tane) ze nic nebude tak ako chce ona, hlavne ze nebude pre vas uz taka dolezita
a kde ste spravili chybu? to clovek zisti az neskor... mozno ste mali s nou o takejto moznosti hovorit skor, deti potrebuju dlhsi cas na spracovanie novych situacii a ked su im podavane mimovolne, skor ich prijmu...ale to uz netreba riesit... treba nasjt riesenie, ja osobne by som ho bez psychologa neriesila.
Monik: ale já to myslím tak, že by jí vysvětlili nebezpečí úrazu - to bouchání do břicha.
.jpeg)
Jarča* - 20.2.2013 9:11 hlavně si myslím, že děti potřebují hranice, aby věděly jaký je jejich manévrovací prostor a pokud jim je nedáme, jsou zmatené a mnohdy reagují neadekvátně. To ale neznamená, že by je měl někdo otloukat. Ale nikdo z nás si taky nemůžu dělat co chce, prostě nežijeme ve vzduchoprázdnu.
Přece vychovávat dítě, znamená ukazovat mu, jak žít s lidmi.
A co se týká Petry, nechala bych malou na pokoji, přestala bych ji mimino vnucovat. Ono přijde, ať se jí to líbí nebo ne, ale to už bude trochu jiná situace a možná když holčička uvidí, že ji rodiče mají pořád rádi, že přehodnotí svůj postoj. Láska se stejně nikomu nedá vnutit. 
.gif)
Viv :o): Dnes rikam, ze segra je ta nejlepsi vec co pro mne nasi kdy udelali
Jinak teda na mne pusobi Petra dost nejiste a taky mam z ni pocit, ze se necha dost ovlivnovat okolim.
Ja to mela tak po prvnim porodu, nebot jsem mela depresi po spatnem porodu a nemela jsem vnitrni silu si "prosadit svoje". Nechala sjem si do veci dost "kecat".
Nevzpominam na to obdobi rada, napachala jsem ve vychove v te dobe dost skody. Nerikam, ze ted to delam bez chyb, naopak. Ale mam silu ty chyby videt a nehroutit se z nich, ale spis je napravit.
Protoze posloucham srdce a delam si to po svem a co si mysli okoli je mi ukradene.
Nevim na co cekate, za psychologem bych sla co nejdriv. Kdo vi co se ji v hlave deje a proc to tak je. Muze mit proste takovou povahu, ze potrebuje byt number one, nebo se jen boji neznameho, mozna dela veci jen tak z trucu... Chtelo by to na to prijit. Nenapovidalo ji nejake jine dite nebo nekdo jiny neco, co ji ted tizi? Jinak bych ji asi prestala predkladat veci jakoze bude velka segra a jak to bude fajn az tu sourozenec bude, stejne to nepomaha. Na druhou bych nepripustila diskuze o tom, ze nekoho chce nechce. Jen bych ji rekla, ze ho nemusi mit rada, ale ze tu proste bude a nic se s tim nenadela. Muze si ho treba nevsimat, kdyz bude chtit, ale mantinel - NIKDY nesmi ublizovat!!! Za to bude postih/trest (proste ji to rict tak, aby mela jasno a ne jako vyhruzku, ale jako upozorneni), protoze ublizovat je zle a to se nikdy nikomu nedela. A pak bych to resila s tim psychologem...
Kazdopadne, veci v zivote se ji proste nebudou dit tak jak chce ona. Takze se bude muset holt naucit prijimat situace, veci a lidi tak jak prijdou, tohle je prvni lekce 
Ja se na segru tesila, resp. jsem nase par let otravovala, ze chci sourozence, az jsem se dockala. Dnes rikam, ze segra je ta nejlepsi vec co pro mne nasi kdy udelali 
A jeste doplnim. To, ze to delam "dle hlasu sveho srdce" a ne podle "rad okoli" me posiluje a citim se jistejsi a klidnejsi. A deti to moc dobre vyciti a jsou klidnejsi taky. Protoze citi, ze rodic si je tim co dela jisty a je o tom vnitrne presvedceny.
Takze i kdyz si Petra vybere jakekoli reseni (vyprask nebo po dobrem) musi byt o tom ona vnitrne presvedcena, ze dela dobre a ze to tak ma byt.
Uvedu priklad. Mam kamaradku a mame o den stejne stare deti. Kdysi jsme resily metodu nechat vyrvat v postylce. Ja to zkusila, ale nebyla jsem o tom vnitrne presvedcena. Od te doby bych to uz nikdy neudelala, bylo to naprosto hrozny.
Ona to zkusila a byla o tom vnitrne presvedcena a v pohode. Kluk od ty doby spi v postylce sam. Nase deti spi s nama a jsme vsichni vcetne moji kamaradky spokojeny a mame z toho dobry pocit.
Jarča*: 9:11 Moc krasne si to napsala 
Ony kolikrat taky muzou mit jenom strach a nevi si s nim rady. A od toho by meli byt rodice aby jim ten strach pomohli zvladnout a ne jim jeste namlatit 
Kdyz to shrnu. Co bych udelala ted v Petry pripade.
Rekla bych dceri neco ve smyslu: "Chapu, ze miminko nechces. Bohuzel, ja s tim ted uz nic neudelam, je na ceste, at se ti to libi nebo ne. Mam te moc rada a jedine co pro tebe ted muzu udelat je, ze o nem nebudeme mluvit. Pomuze ti to? Ne? Co tedy navrhujes?"
Proste rozhovor v tomto duchu, dle situace.
Ale:
K tomuto jsem dospela az po dlouhe dobe, kdy jsem na sobe opravdu intenzivne pracovala a kdy jsem mela za sebou i pocatecni zoufalstvi, proc dcera ublizuje braskovi a proc me pichla tesne pred porodem do bricha klackem (v te dobe ji byl rok a pul). A zaroven jsem za sebou mela i neuspesne a vse zhorsujici pokusy dite "vychovat" vyprasky a udelat z nej poslusne dite a ne "spratka".
Nemela jsem z toho dobry pocit a s dcerou to bylo jeste horsi.
Pak me oslovil zpusob "delat to po dobrem", s pochopenim a laskou a tak si to tak delam, ucim se, je to tezśi nez diteti naplacat, je to kazdodeni prace na sobe,ale mam z toho mnohem lepsi pocit a dava mi to smysl, co se tyka mych budoucich dobrych vztahu s mymi detmi.
Tak asi tak.
Preju Petre i jejim detem hodne lasky
Monik: zkusila jsem si představit, jak by reagovala ta psycholožka, co napsala Vychováváme děti... Asi by holčičku obejmula, a řekla jí: ty se na to miminko netěšíš, viď? A nechala by tu malou, aby se rozpovídala o svých pocitech. My dospělí jsme takoví, že dáváme dětem najevo, co musí, nesmí, měly by, a málokdy se je snažíme opravdu pochopit, když je něco trápí. Věřím, že děti nejsou z principu zlé, jenom kolikrát neví, jak dát svoje pocity najevo, tak se o to snaží všemi možnými prostředky.
Souhlas s rychlonožkou! Když mi bylo 5 let a bráchovi 3,tak se nám narodila ségra.Chvíli jsme byli rádi,ale když jsme zjistili,co to obnáší,že nám se už nevěnuje skoro žádná pozornost,jsme ti "starší a rozumní",tak jsme ji začali nenávidět a dělali jí ty nejhorší věci.Zvlášť,když nám byla furt podstrkovaná:hrajte si s ní! a ona nám rozhazovala hry,tak jsme jí plácli,ona řvala,my dostali výprask...atd.atp. Neměla jsem k sestře nikdy nějaký bližší vztah,byla pro nás vetřelec,my jsme ji nechtěli!!Bratr,který se pak narodil ještě o 5 let později,ten byl naopak miláčkem rodiny. Když já jsem čekala druhé dítě,byly malému asi 2 roky.Vysvětlovali jsme mu,co bude,celkem se těšil.Ale když jsem přinesla mimino domů,nastal velký pláč,zlobení,nakonec dostal syn horečky a onemocněl...Celé dětství pak stejně na sestru skrytě žárlil,museli jsme to často řešit,a přešlo ho to až po pubertě...V případě Petry bych netlačila na pilu,a počkala,až co bude holka dělat,a rozhodně bych ji hodně hlídala,aby nebyla sama s dítkem.Jsou i patologické případy,kdy sourozenec vetřelce zraní a podobně,o tom se moc nemluví,ale pár příkladů už se stalo! Možná se vše vyřeší samo a nic zlého se nestane!
Monik: Naprosto souhlasím s oběma komentáři.
