Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Brzy se budu vdávat a místo, abych byla šťastná a těšila se, prožívám hodně smutné dny a je mi vysloveně úzko. Jde o to, že si nepřeji mít na své svatbě strýce – matčina bratra – který mne v dětství několikrát zneužil. Moje maminka mi však nevěří a na přítomnosti celé své rodiny na mé svatbě trvá. Celá ta věc je trochu komplikovaná, pokusím se stručně popsat, jak to vlastně všechno bylo.

Maminčin bratr je starý mládenec. Je o dvanáct let mladší než moje mamka a vždycky prý byl mazánek rodiny. Když jsem se narodila, bylo mu třináct let. Jelikož jsem často jezdívala k babičce a dědovi, kde on bydlel, byl pro mne vždycky spíš jako starší bratr. V mých sedmi letech se stalo něco, o čem nejsem dodnes moc schopná mluvit.

Při jedné návštěvě u babičky mě strýc v noci zneužil. Bylo to strašné, nutil mne, ať se ho dotýkám na intimních místech a sám mne také osahával. Při tom mi vyhrožoval, že jestli to někomu řeknu, dá mi co proto. Byl starší, už vlastně dospělý a já malá holka. Bála jsem se ho a také se styděla. Nikomu jsem se tehdy nesvěřila.

Nějakou dobu byl klid a přibližně za rok začal s dalším zneužíváním, ke kterému několikrát došlo, až jsem se rodičům zasekla a odmítala k babičce jezdit. Bylo jim to divné, přemlouvali mě, ale já si stála na svém. Občas jsem se tomu sice nevyhnula, ale alespoň se mé návštěvy minimalizovaly. Když se strýc odstěhoval do svého vlastního bytu, vyloženě jsem si oddychla a byla ráda, že už se s ním v podstatě nemusím vidět.

Od mých asi patnácti let jsem ho pak potkávala jen při rodinných oslavách. Pokaždé, když jsem se s ním měla vidět, mi z něj bylo zle. Musela jsem se doslova přemáhat, abych byla schopná s ním prohodit alespoň pár slov. On dělal, jako by nic, snad na to, co mi prováděl, když jsem byla malá, úplně zapomněl. Nevím.

A teď k současnému problému. Budu se vdávat. Svatební přípravy jsou v plném proudu a začali jsme organizovat, kolik hostů bude a koho všeho pozveme. Moje maminka zcela logicky mezi hosty zahrnula i svého bratra. Snažila jsem se to nějak překousnout,  ale když jsem si představila, že se v můj nejkrásnější den v životě budu nucená dívat na tu zrůdu, bylo mi nanic. Rozhodla jsem se, že s tím musím něco udělat a šla si s maminkou promluvit.

Řekla jsem jí, že si nepřeji, aby strýc na mé svatbě byl a prosila ji, aby to respektovala. Nechápala to. I když jsem jí sdělila, že víc jí k tomu říct nemůžu, protože by ji to hodně ranilo, donutila mne. Nakonec jsem jí všechno vypověděla. Jak mne zneužíval, co jsem vytrpěla, jak jsem se bála komukoli svěřit, protože mi vyhrožoval. Mamka z toho byla otřesená a okamžitě svému bratrovi volala a domluvila si s ním schůzku.

On samozřejmě všechno popřel, označil mě za lhářku a hysterku s bujnou fantazií a mámu za slepici, která všemu věří. Nevím, co si moje máma skutečně myslí a komu z nás dvou nakonec uvěřila. Myslím, že v hloubi duše ví, že mluvím pravdu, ale sama před sebou si to bojí přiznat. Navenek se tedy přiklonila na stranu svého bratra a vysvětlila mi to tak, že jak by to, proboha, zdůvodnila ostatním, že on na mé svatbě chybí.

Výsledek je tedy takový, že máma důrazně trvá na přítomnosti svého bratra na mé svatbě a já se s tím prý mám nějak popasovat a smířit. A pokud prý budu trvat na tom, aby tam nebyl, že v tom případě na mé svatbě nebude ani ona.

Je mi z toho zle. Strašně. Můj snoubenec je do celé věci plně zasvěcený, měla jsem co dělat, aby nešel mému strýci namlátit, když se dozvěděl, co mi prováděl. Přiklání se ke dvěma verzím: buď ukončíme veškeré přípravy na svatbu a budeme ji mít jinou, než jsme původně plánovali. Vezmeme se jen v přítomnosti svědků a zajdeme někam na oběd a hotovo. Nebo pozveme na svatbu jen rodiče a příbuzné z jeho strany.

Ať o tom přemýšlím jak chci, ani jedna z možných variant mi nepřipadá úplně vhodná. Pro mne by bylo nejpřijatelnější, aby ten strýc prostě uznal, že na mé svatbě nemá co dělat. Bohužel to vypadá tak, že má hroší kůži a naopak – vyloženě se těší, jak si to tam užije.

Jak z této situace ven? Jak ji vyřešit, aby nebyl nikdo zraněný a ublížený nebo zklamaný?