„Benjamínek“ nám otočil život vzhůru nohama
.jpg)
Asi bych zasloužila dostat co proto a patrně mi tady nic pěkného nepovíte. Možná si sem jdu i cíleně pro pár facek, abych se vzpamatovala. V hloubi duše totiž vím, že řeším blbosti, nicméně pořád se nějak nemůžu srovnat s tím, jak se projevuje naše nejmladší dítě.
Je mi osmatřicet, od dvaceti jsem vdaná. Rok po svatbě se mi narodila dvojčata, kluci, kterým je dnes šestnáct let. Vlastně skoro sedmnáct, slavit budou v září. Když jim bylo asi deset, jedenáct, nějak se ve mně hnula vlna mateřských hormonů a já zatoužila po ještě jednom dítěti. Manžel nebyl proti, zadařilo se a dnes máme čtyřletou cácorku.
Když se Anetka narodila, byla jsem doslova štěstím bez sebe. Dokonale jsem si ji vychutnávala, ještě stále s ní jsem doma, do školky ji chci dát až rok před nástupem do školy. Kluci ji hned od malička přijali a jsou pro ni skvělými velkými brášky.
Po téhle stránce je vše v pořádku. Problém je v tom, že Anetka jakoby se svým založením od nás nějak „odrodila“, či jak to mám říct. My všichni jsme velmi sportovně založení, kluci sotva začali chodit, už stáli na lyžích, na bruslích, jezdíme na kole, chodíme plavat, podnikáme túry. Tyhle společné aktivity milujeme a oba synové, ač jsou již poměrně velcí, s námi na naše rodinné sportovní akce rádi jezdí.
Když se malá narodila, logicky jsem z toho na čas vypadla, ale jakmile trošku povyrostla, začali jsme ji brát s sebou. Jenže teď už bychom očekávali, že se zapojí samostatně. Dokud byla batole, hlavně jsme ji nosili v krosně apod.
Anetka je však asi naprostý sportovní ignorant. Já vím, je ještě malá, ale v tom to není. Je na ní vidět, že jí to opravdu nic neříká. Jediné, co ještě jakž takž vezme na milost, je bazén, ve vodě je spokojená a užívá si to, ale všechno ostatní je děs. Na lyže jsme to párkrát zkusili, ale pro nepřekonatelný odpor jsme to museli vzdát. Brusle to samé, o kole ani nemluvím. Letos jsme ještě nebyli, kvůli počasí, ale na podzim jsme ještě jezdili, respektive snažili jsme se. Nakonec to vždycky dopadlo tak, že jeli kluci sami a já s ní byla radši doma, nebo jsme šli do divadélka apod. Pěší túry, tak na ty můžeme rovnou zapomenout.
Já vím, že si asi říkáte, co řeším za blbosti, ať jsem ráda, že mám zdravé dítě. A máte pravdu. Přesto mne to strašně mrzí, kvůli ní jsem nucena vzdát svých oblíbených aktivit. Dokud byla malinká, nevadilo mi to, považovala jsem to za samozřejmost, ale teď, kdy už je větší a mohla by se začít víc zapojovat, mám docela hrůzu, že s ní celou jarní a letní sezónu prožiju jen při procházkách po okolí a maximálně nějakou kulturou nebo bazénem.
Přemýšlíme s manželem, že bychom ji zkusili trochu víc přitáhnout, svým způsobem ji nějak donutit, možná by tomu časem přišla na chuť. Ale je tady riziko, že by to mohlo mít i opačný efekt.
Jaký je vás názor? Myslíte, že je rozumné dítě do sportovních aktivit nutit i proti jeho vůli? Nebo jí máme v tomto ohledu nechat svobodu, já se jí mám tedy podřídit a vzdát se sportování? To se mi taky moc nelíbí, aby mi čtyřletá slečna určovala, co můžu a co ne. Tak se mi to nějak honí v hlavě a nevím, co by bylo nejlepší.
9.4.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 97 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - „Benjamínek“ nám otočil život vzhůru nohama
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Monik: To ten geocatching, jak tu už někdo zmiňoval. Potřebuješ k tomu navigaci. Nadšenci vytvářejí schránky, zadají souřadnice na netu a jiní nadšenci je hledají. Obvykle je to schované někde pod kameny, ve stromě,děti to baví, hledají poklady. Ve větších schránkách bývají i různé předměty, drobné hračky, zvykem je něco tam nechat, zapíšeš se tam do deníčku a jeden si zas můžeš vzít.
Děti baví to hledání, dospělí se zase dostanou na nová místa a jsi na čerstvém vzduchu, sem tam je to i sportovní výkon, prostě pro každého něco.
Česká republika má snad největší hustotu kešek na světě, jen v pražské Zoo jich je aspoň 5. Něco se dá najít i bez navigace, když ji nemáš, na netu je i popis a nápovědy.
Jo Milusko, jeste k tehle vete:
"mne to strašně mrzí, kvůli ní jsem nucena vzdát svých oblíbených aktivit"
Zavani to rouhanim 
Nemusis na ty veci verit, ale kdyz nekdo takhle uvazuje, muze se mu taky stat, ze ti nahore to zaridi tak, aby tu situaci pochopil.
Tak pozor na to a zacni si vazit toho, ze mas zdravou holcicku a ne ze to jen tak napises do clanku jako klise.
A tyhle veci opravdu fungujou (me prijde, ze konkretne u me to funguje okamzite).
Kdyz jsem mela obdobi, ze jsem remcala, jak nemam cas na sebe kvuli detem, tak jsem obratem skoncila s malym na detske neurologii. A tam jsem terpve pochopila co mam a co bych taky mohla mit/nemit.
Hele Milusko, tak az pojedete na dovcu, dejte malou k nam.
Ja ji rozhodne do sportu nutit nebudu 
(a to jsem byvala sportovne zalozena dost, dokonce jsem sportovala zavodne)
Moje dcerka ma rada starsi kamarady/ky a kdyz jsou tu naproti v lete sousedi na prazdninach s vnoucaty, tak si to uzivam, protoze deti se vzajmene zabavi a kdyz mas vic deti, da se vymyslet vic veci.
Uz se tesim na prazdniny, mam pro ne vymysleny ruzny blbosti.
Loni tady delaly otisky rucek kridama na pergolu a je to tam jeste ted.
Kdyz jsem doma jen s myma dvema detma, tak nevim co bych vymyslela, ale kdyz jich je vic, prijde mi to lepsi.
Řešíte fakt co byste ani nemusela,je pravda že asi jiné starosti nemáte....
Já mám jedno dítko s vrozenou vadou,takže jezdíme od malička po nemocnicích,operacích a leků nespočet.....a co bych za to dala kdybychom žili obyčejný život....
Verera: 13:18 My mame takovou partu a v lete kazdy rok jezdime s detma spolecne na dovcu. Jezdi se prevazne teda kvuli tenisu (kterej nehraju ), ale uzivaji si to vsichni.Je tam deti jako smeti a prave tam jezdi i starsi a uzivaji si to taky. Jsou to holky v puberte a ty tam za symbolicke skolkovne na hodinu hlidaji prcky,kdyz rodice hrajou. A loni dokonce vymyslely nejaky tance, naucily male deti nadhernou sestavu a na konci mely predstaveni. Evidentne si to uzivaji.
A kdyz ma zrovna cas a chut nekdo z party, tak vymysli detem soutez a nebo se starsima jsem zase minule hrala nejake stolni hry, mely i bobrika odvahy...
Proste se tam nikdo nenudi a jsou tam ruzne ´vekove kategorie.
Prosim te, co jsou to kešky? hledam tady i inspiraci na ruzne hry a tohle me zaujalo pro ty starsi.
sqwela: No ono ti to dite ten zivot urcuje, ale nevedomky. Vlastne ty se mu prizpusobujes. nemuzes cekat, ze ono se bude prizpusobovat tobe.
Do urciteho veku uplne, pozdeji se hleda kompromis.
Ale to dite ani nevi, ze ti neco urcuje.(Pokud mu to teda nezacnes predhazovat). To by melo byt tvoje dobrovolne rozhodnuti.
Ovsem nerikam se vseho vzdat. Rikam prizpusobit tak aby vsichni zvladali a byli primerene spokojeni, to je rozdil.
A navic pokud je clovek otevreny novym vecem, muze se nechat tou individualni osobnosti ditete a jeho zajmy obohatit.
Pokud bude dite jak pres kopirak, nic noveho ti to neda. Prave v te rozdilnosti je to zajimave.
Paní Míluška zřejmě neví co roupama, asi má peněz jako želez, že nemusí do práce a je doma se čtyřletým dítětem a jedinou její aktivitou je sportování, které holčičku nebaví, místo aby jí dopřála rozvoj a poznání dalších dětí a aktivit ve školce, tak na ni svádí, že se jí musí podřizovat. Jak napsala sama v úvodu, ode mě rozhodně pár facek, aby se probrala a byla ráda za zdravé dítě a udělala ho i šťastným bez nucení k něčemu co nevyhledává. Tak holčičku na víkendy dávejte klidnějším babičkám, které už jsou ze sportu vyblázněné a vezmou vnučku klidně i do divadla nebo jenom do parku.
Ještě tu mám jeden příklad ze života už starších dětí, ale možná tě něco podobného taky čeká.
S manželem rádi cestujeme, syn taky, dcera žádné zvláštní nadšení nesdílí, je ráda na zajímavých místech v přírodě , ale při představě, že tam pojede celý den si to raději odpustí. A její komentář " Doufám, že mě nebudete nutit chodit po nějakých památkách" taky ledacos objasní.
Syn se chtěl hrozně podívat do Paříže, já jsem tam toužila jet už dávno, manžel nebyl proti. Jeli jsme autem, mohli jsme naložit celou rodinu a jet. Dcera by to přežila, sice by brblala, ale co by jí zbývalo. Na Eiffelovku bychom ji nedostali, bojí se výšek, museli bychom se nějak prostřídat, no i to jde. Jenže vcelku by se otravovala ona a kazila by to ostatním.
Tak jsme ji nechali doma s babičkou, ta s ní šla do Zoo, a přivezli jsme jí pár drobností. My jsme si to báječně užili, courali až dlouho do noci po městě, což by s ní nešlo a ona byla spokojená, protože babička má trpělivost zkoumat s ní podrobně všechny zvířata a měla čas jen na ni.
Takže i když jsme nepodnikali všechno spolu, výsledek byl mnohem lepší a dcera tuto akci doteď řadí mezi jednu z nejlepších rodinných dovolených
Nemáte taky nějakou ochotnou babičku nebo tetu, která bude ráda týden trochu rozmazlovat vnučku? Vy zatím můžete jet na horskou túru a nebudeš mít pocit, že jsi ošizená. Malá se tím určitě odstrčená cítit nebude, když se to dobře podá, spíš naopak.
.gif)
Linda: 12:19 : 
pravda pravdoucí ten tvůj poslední odstavec,to si musím zapamatovat a občas si to říct i sama sobě,taky mám někdy blbý nápady a vůbec se nedivim,že synek někdy protestuje
Ahoj Miluško, ani si nedovedeš představit jak ti rozumím, mě se taky "odrodilo" dítě. Jen s tím rozdílem, že mě sport nic neříká a víkend na kolech nebo na tůře je pro mě jen ztráta času a dovedu si představit víkend strávený jinak a lépe. Syn byl odmalička velmi aktivní a miloval pohyb a sport, neustále někde lítal. Jen ráno otevřel oči a chtěl jít ven, bylo mu jedno jestli je hezky nebo prší. Manžel sice není nijak aktivní sportovec, ale třeba tůry má rád, takže se mu dost věnoval, ale přesto jsem se tomu občas nevyhnula. Dovolenou jsem trávila na kolech a výletech, které manžel naplánoval tak , aby bylo možné mě tak v polovině cesty někde odložit, kde si budu v klidu sedět, číst a čekat až mě na zpáteční cestě vyzvednout. Dokonce se jim podařilo mě vytáhnout na Králický Sněžník a k Radegastu, strašně jsem je tehdy proklínala a tělo mě bolelo ještě dva dny, ale dneska na to ráda vzpomínám. Mladší. syn má sport taky rád, ale nevyžaduje sportování jako ten starší. Hodně hrajeme různé hry, pexeso, domino člověče, prší , pořád něco stříháme, lepíme, nedávno mě pomáhal udělat pro neteř náhrdelník a dost ho to bavilo, před půl rokem jsem vyšívala záložku a několik křížku je jeho práce. Každý jsme jiný a každého baví něco jiného, předpokládat, že dítko bude mít stejné záliby jako ty, je trochu utopie. Připadá mí , že akorát chceš, aby se přizpůsobila ona vám, a vůbec tě nenapadlo, že by jste se měli alespoň trochu přizpůsobit i vy jí.
Linda:" Ale porad ty jsi si zvolila dite takze ty musis zvolnit, aby ti v zivote stacilo. To dite si nezvolilo tebe, jenom te vyfasovalo i s tvyma blbyma napadama a zvykama." 
catcat: Já jsem to právě myslela tak, že by byla parta dětí tak 3-8 let a ty by se vyblbly i u toho hledání značek, u 17 letých bych to už nepředpokládala Ty můžou hledat kešky.
Čtyřleté dítě by samozřejmě nemělo určovat rodičům co můžou a co ne, ale rodiče musí respektovat jeho oprávněné potřeby a možnosti. Pokud se opakovaně vzteká, že nepůjde na žádnou procházku, je na místě zakročit. Není ale možné po něm chtít něco, pro co ještě nemá fyzické nebo psychické předpoklady jen proto, že se rodina jinak nudí a nedokáže vymyslet nic, co by vyhovovalo i tomu nejmenšímu.
Pokud maminku děsí, že stráví léto pouze na procházkách, tak snad je tu i tatínek, který může na procházku a maminka s kluky na kolo.
Pěší túry- syn byl dost chodivý, ve 4 letech zvládl tak 7-8 kilometrů, obávám se, že pro sportovní rodinu je tohle pořád procházka a pro dítě přitom sportovní výkon, tohle chce opravdu čas a neposuzovat dítě parametry dospělých.
.jpg)
Linda: no ale dyť tak já jsem to přesně myslela! ne, že se všeho vzdám, ale že to musím zařídit tak, aby to dítě to zvládalo, ono si určuje, jestli dám túru 5 nebo 25 km, jestli sáňky, nebo lyže - pro dítě jasný sáňky, alespoň ze začátku, nikoliv já sama, to dítě mi určí a nastaví to, co se bude dělat. Jestli má evidentně k něčemu odpor (ať už je mu 4 nebo 8 let), tak se mu přizpůsobím a nenutím ho k tomu. prostě vymyslíme něco jiného.tomu já říkám "že mi ta čtyřletá dcera určuje život"..
sqwela: Taky to tak vidím,dělala jsem všechno hlavně kvůli dětem,aby měly hezké dětství asi tak do jejich 12 let,pak už si mohli dělat svoje a já taky...Ovšem já to brala jako přínos,né jako oběť!
.gif)
tady není co psát, řešíš nesmysly.....
