„Benjamínek“ nám otočil život vzhůru nohama
.jpg)
Asi bych zasloužila dostat co proto a patrně mi tady nic pěkného nepovíte. Možná si sem jdu i cíleně pro pár facek, abych se vzpamatovala. V hloubi duše totiž vím, že řeším blbosti, nicméně pořád se nějak nemůžu srovnat s tím, jak se projevuje naše nejmladší dítě.
Je mi osmatřicet, od dvaceti jsem vdaná. Rok po svatbě se mi narodila dvojčata, kluci, kterým je dnes šestnáct let. Vlastně skoro sedmnáct, slavit budou v září. Když jim bylo asi deset, jedenáct, nějak se ve mně hnula vlna mateřských hormonů a já zatoužila po ještě jednom dítěti. Manžel nebyl proti, zadařilo se a dnes máme čtyřletou cácorku.
Když se Anetka narodila, byla jsem doslova štěstím bez sebe. Dokonale jsem si ji vychutnávala, ještě stále s ní jsem doma, do školky ji chci dát až rok před nástupem do školy. Kluci ji hned od malička přijali a jsou pro ni skvělými velkými brášky.
Po téhle stránce je vše v pořádku. Problém je v tom, že Anetka jakoby se svým založením od nás nějak „odrodila“, či jak to mám říct. My všichni jsme velmi sportovně založení, kluci sotva začali chodit, už stáli na lyžích, na bruslích, jezdíme na kole, chodíme plavat, podnikáme túry. Tyhle společné aktivity milujeme a oba synové, ač jsou již poměrně velcí, s námi na naše rodinné sportovní akce rádi jezdí.
Když se malá narodila, logicky jsem z toho na čas vypadla, ale jakmile trošku povyrostla, začali jsme ji brát s sebou. Jenže teď už bychom očekávali, že se zapojí samostatně. Dokud byla batole, hlavně jsme ji nosili v krosně apod.
Anetka je však asi naprostý sportovní ignorant. Já vím, je ještě malá, ale v tom to není. Je na ní vidět, že jí to opravdu nic neříká. Jediné, co ještě jakž takž vezme na milost, je bazén, ve vodě je spokojená a užívá si to, ale všechno ostatní je děs. Na lyže jsme to párkrát zkusili, ale pro nepřekonatelný odpor jsme to museli vzdát. Brusle to samé, o kole ani nemluvím. Letos jsme ještě nebyli, kvůli počasí, ale na podzim jsme ještě jezdili, respektive snažili jsme se. Nakonec to vždycky dopadlo tak, že jeli kluci sami a já s ní byla radši doma, nebo jsme šli do divadélka apod. Pěší túry, tak na ty můžeme rovnou zapomenout.
Já vím, že si asi říkáte, co řeším za blbosti, ať jsem ráda, že mám zdravé dítě. A máte pravdu. Přesto mne to strašně mrzí, kvůli ní jsem nucena vzdát svých oblíbených aktivit. Dokud byla malinká, nevadilo mi to, považovala jsem to za samozřejmost, ale teď, kdy už je větší a mohla by se začít víc zapojovat, mám docela hrůzu, že s ní celou jarní a letní sezónu prožiju jen při procházkách po okolí a maximálně nějakou kulturou nebo bazénem.
Přemýšlíme s manželem, že bychom ji zkusili trochu víc přitáhnout, svým způsobem ji nějak donutit, možná by tomu časem přišla na chuť. Ale je tady riziko, že by to mohlo mít i opačný efekt.
Jaký je vás názor? Myslíte, že je rozumné dítě do sportovních aktivit nutit i proti jeho vůli? Nebo jí máme v tomto ohledu nechat svobodu, já se jí mám tedy podřídit a vzdát se sportování? To se mi taky moc nelíbí, aby mi čtyřletá slečna určovala, co můžu a co ne. Tak se mi to nějak honí v hlavě a nevím, co by bylo nejlepší.
9.4.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 97 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - „Benjamínek“ nám otočil život vzhůru nohama
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Ano, řešíte blbosti. Dcerka je poměrně malá, co ji nebaví teď, může ji za rok chytnout.... A nebo taky ne. Proč ale zůstávat doma? Proč neděláte starším a manželovi ( a třeba i na střídačku) "doprovodné vozidlo" s kratší procházkou/projížďkou na kole v cíli? Nebo můzete do cíle dojet vlakem, busem, lodí.... , spojit cíl s prohlídkou zámku, hradu, naučné stezky.. Určitě by se něco méně náročného našlo. A za odměnu třebas zmrzka či co já vím. Postupně zvyšovat nároky. Hlavně to musí dcerku aspoň trochu bavit.
Jak já jsem bytostně nesnášela každou neděli pěší túry s rodiči! Bylo to pro mě za trest. Malá zrejmě podědila nechuť se hýbat po někom z předků. Nic se nemá lámat přes koleno, nenutila bych ji. Až bude starší, sama si vybere, co ji bude bavit za sport. A když si nevybere nic, tak se svět nezboří, hlavně, že je zdravá.
Já taky na pohyb zrovna moc nejsem. Starší vnuci jsou tak sportovně aktívní, že mě všechno bolí, jen se na ně podívám...zato jeden z malých vnuků neumí ještě ani jezdit na kole. Prostě příroda se vydováděla.
.gif)
Monik: 
náš je talentovanej na pc-hry
,ještěže chodí aspoň na fotbal,jinak by u toho dřepěl furt,kdyby jsme ho nekrotili
Kdybych mela deti formovat podle sebe, to by dopadlo 
Zrovna vcera, dcera si porad chtela hazet micem. Ja mic a micove hry bytostne nesnasim v jakekoli forme.
Byla bych radsi abysme si malovaly a neco vyrabely.
Ale na dceri vidim, ze ji sport a ruzne kejkle bavi. No tak povidam tomu memu volejbalistovi:" No, tak to vidim, ze ty micove hry budou na tobe. Budes mit aspon partacku na tenis. "
A pokud by ji bavily sporty bojove, bude to na me.
Pokud ji bude bavit neco, co ani jeden z nas nezvlada, tak ji prihlasim nekam, kde to nekdo umi.
Ale rozhodne ji tlacit do niceho nebudem.
A synator je damicka a mazlik, toho mozna sport nechytne vubec.
Kdyby ho bavilo vysivani, tak mu holt koupim bavlnky a najdu nekoho, kdo bude schopen a ochoten ho to naucit.
Proste se nechame prekvapit.
A kdyz nad tim premyslim, uz ted jsem zvedava, co je bude oba bavit a docela se na to tesim.
Vzdyt ten zivot bude aspon pestrejsi, nez kdybysme delali vsichni jednu vec.
PEGG: loupák: Jeste ze tatinek neni zvrhlik, kdyz se po nem zvrhly 
Monik: 8:44: 
poslední věta,pěkně shrnuto
sqwela: Tak nejak. My jsme byli na snowboardech a meli sebou obe deti a to jsou mensi nez holcicka v clanku a nesportuji ani jeden.
Akorat jsme se stridali u staveni snehulaka a jezdeni na sankach.
Jeden den byla s nama i babicka a ta drandila na sanich i sama.
Dceru jsme parkrat svezli na konci prkna, to ji bavilo. A ze si to v tu chvili nemohl manzel ssjet super rychlosti a super elegantne? No a co?
A uzili jsme si to nakonec uplne vsichni a nikdo neodchazel frustrovan 
Ono jde jen o to, oprostit se od toho, ze ja chci ted podat vykon a nekdo (dite) mi v tom brani
Ono obcas takove postaveni iglu je vetsi zahul nez to sjeti sjezdovky.
Podle me ty veci skloubit jdou pro sportovce i antisportovce, ale musi se chtit 
PEGG: asi se zvrhly po tatínkovi...to jsou geny,ty prostě nejde předělat
Esssi: 7:35 : pěkně si to napsala,držím palce ať to všechno všichni zvládáte
...
Esssi: Preju ti hodne sil 
.jpeg)
Křeček - 9.4.2013 8:24 taky myslím, že je ještě malá na nějaké výkony.
A pak, někdo je opravdu jinak založený. Já mám bohužel manžela absolutního odpůrce jakéhokoliv pohybu. Takže já to byla kdo naučil děti jezdit na kole, na lyžích, na bruslích, dokud byly malé jezdila jsem s nima na hory a nedávno my syn v podstatě vyčetl, že jsem ho furt někam tahala proti jeho vůli. Dnes jsou dospělí a ani jeden nesportuje ani rekreačně asi se zvrhly po tatínkovi
Takže moje rada, nelámejte to přes koleno
Linda: 7:28
Ty tu realitu umis vzdycky popsat tak vtipne
Esssi - 9.4.2013 7:35 hodně sil celé vaší úžasné rodině.
Tedy musím říct, že já jsem ta "odrozená", byť z nás tří sourozenců nejstarší. Naši se to sice snažili nedávat najevo, ale stejně jsem to cítila, že mezi ně nezapadám, že jsem jiná.Oni milují sporty - lyže, kola, rádi si zajdou do hospůdky, mají velikou spoustu kamarádů, jsou hodně společenští, optimisti. Já spíš knihomol, abstinent, kamarádů míň, ze sportu jedině turistiku - tu jsem si kompenzovala v oddíle, na vycházky naše neužilo. Pak mi ještě rodiče vyčetli, že mám raději kamarády z oddílu než bratry. Holt neměla jsem s nima moc společnýho, no. Teď už máme vztahy o něco lepší, když už nebydlíme společně.
Miluško, snaž se, ať se vaše malá beruška necítí tak odstrčená. Ona vyctí tvé pocity "kvůli tobě nemůžu tohle". Třeba vás naopak obohatí, když místo na sjezdovku půjdete do divadla.
sevenofnine: 6:38
Ted ctu prispevky, hezky si to napsala 
