Od miminka do práce aneb Jak dlouho byste chtěly být s dětmi doma?
V posledních letech je stále častější trend, kdy matky předávají malá miminka chůvě a vracejí se do zaměstnání. Někdy není vyhnutí z finančních důvodů, jindy tak činí kvůli nastartované kariéře a z obavy, že několik let na mateřské dovolené ji může vážně ohrozit. V žádném případě nechci nikoho soudit; každý žijeme svůj život a děláme taková rozhodnutí, která považujeme za správná. A co vyhovuje jednomu, může být pro druhého nepřijatelné.
Jenže to, co v dané chvíli považujeme za nejlepší řešení, se může v budoucnu jevit úplně opačně. A v případě útlého dětství našich potomků čas nikdy nevrátíme, i když bychom to někdy udělat chtěli. Jako moje známá Mirka.
Byla úspěšná, pracovní postup měla díky svým schopnostem rozjetý a v zaměstnání byla jako ryba ve vodě. Její práce ji neskutečně bavila a trávila v ní spoustu času. Když otěhotněla, těšila se na miminko a celá jako by pookřála. Naštěstí neměla v těhotenství žádné potíže, takže mohla pracovat téměř až do porodu.
Po narození holčičky si mateřskou dovolenou užívala přesně půl roku. Pak si najala chůvu a nastoupila do práce na plný úvazek. Tvrdila, že už toho měla doma tak akorát, že to není nic pro ni, pořád kolem kašiček a plínek. Prý je klidná, protože chůva je skvělá a zodpovědná. Mirka ví, že je o malou dobře postaráno. Nutno podotknout, že i Mirčin manžel byl pracovně velmi zaneprázdněný.
Nějakou dobu všechno běželo tak, jak si Mirka představovala. Hodná chůva jí přes den udělala i drobný úklid, uvařila. Mirka se domů vracela večer a přebírala koupání a ukládání dítěte ke spánku.
Po několika letech však přišla rána. Reorganizace, rušení míst, výpovědi se rozdávaly jako na běžícím páse. Mirka se ocitla bez práce. Sice s tučným odstupným, ale na dlažbě. Hodně ji to vzalo. Tolik toho pro firmu obětovala a najednou ji vyhodili jako nepotřebnou věc, jako někoho, na kom vůbec nezáleží a bez koho se obejdou.
Zůstala doma a rozhodla se, že s hledáním nového místa si dá na čas. Její holčička v té době chodila už do druhé třídy. Tehdy jsem Mirku potkala a sedly jsme si na kávu. Napovídaly jsme toho spoustu a Mirka se mi mimo jiné svěřila, jak ji mrzí, že si svou dcerku víc neužila v době, kdy byla ještě malinká.
„Víš, měla jsem tehdy pocit, že když z toho rozjetého vlaku ve firmě vystoupím, už nikdy se mi podobná příležitost nenaskytne. Myslela jsem si, že dělám dobře. O Lucinku přece bylo skvěle postaráno. Ale teď už to vidím jinak. O práci jsem stejně přišla a vím, že si najdou jinou. Ale to, co jsem ztratila u Lucky, už nikdy nevrátím. Nebyla jsem to já, kdo ji učil chodit a dělat paci paci, její první slovo nebylo „máma“ ale jméno naší chůvy. Když si odřela kolínko, neběžela za mnou, ale za ní. Tehdy mi to nedocházelo. Až dneska. Kdybych se měla znovu rozhodnout, možná bych do práce šla znovu, ale vymínila bych si alespoň zkrácený úvazek“.
Nechci tímhle článkem vyvíjet nějaký laciný citový nátlak na kohokoli. Je mezi námi spousta rodin, kde je časný návrat maminky do práce nutný z finančních důvodů. Jen interpretuji příběh, který se opravdu stal a v němž je toho řečeno tolik, že jsem se rozhodla podělit se o něj s vámi. Mirka byla ve svém plném pracovním nasazení asi extrém. Možná že její příběh pomůže některé mamince v rozhodování, kdy se od malého dítěte vrátit do práce a za jakých podmínek. Protože... pracovní život nás všech trvá několik desítek let, ale to nejcennější, co můžeme v životě získat, mnohdy jen tak rychle přeběhne a už se nikdy nevrátí.
Mirčin příběh jsem použila s jejím svolením.
31.10.2012 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 96 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Od miminka do práce aneb Jak dlouho byste chtěly být s dětmi doma?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Linda - 31.10.2012 7:55 - 
děvče z tebe mám někdy pocit, že je vůbec zázrak, žes přežila až do dnešních dnů
nemyslím to zle, spíš před tebou smekám
Ale neboj, i ty tvoje holčičky jednou dospějí a jejich děti jim to vrátí
Každá to cítí jinak. No a já nemám moc čas ani sílu přemýšlet nad tím, co bylo.
Šla jsem v roce malého do práce na půl úvazku, hlídala babička. Do školky se zapojoval pomalu, do Vánoc chodil jen na dopoledne. Měla jsem strach, protože 3 měl až koncem září. Všechno ale zvládl. Teď má 4 a mám trochu černé svědomí, že je ve školce od 6.30 do 16.00, ale nejde to jinak, jsme sami a ve vyzvedávání mě nemá kdo střídat. Sem tam babi. Pak je to dítě zase rozmazlenější a nechce tam chodit, tak nevím co je lepší. Prostě to tak je a nemá cenu se deptat
.JPG){kind=avatar}
Syn šel do jeslí v devatenácti měsících. Čekala jsem druhé dítě a podle tehdejších zákonů bych neměla nárok na mateřskou, kdybych mezi ním a druhým nepracovala, kdyby se narodilo po více než dvou letech od prvního. Kromě toho mi lékaři říkali, že s ním bych neměla šanci druhé dítě donosit. Měli pravdu. S tím svým paličákem jsem se tolik nahonila, že jsem potratila, než do těch jeslí začal chodit. Dcera šla do jeslí ve dvou letech. Tak dlouho mi byl zaměstnavatel povinen držet místo. Měla jsem zkrácený úvazek, jesle vedle domu, školku proti jeslím a do práce pět minut od jeslí. Takže děti šly do jeslí a pak školky ve čtvrt na osm a ve tři pět jsem je po odpolední svačině vyzvedávala. Domácí práce jsem dělala, až jsem je dala spát. Takže jsem měla štěstí, že jsem se jim mohla těch pět hodin denně věnovat. Sice někdo může namítnout, že jsem s nimi byla málo, ale tenkrát to byl dost nadstandard. Ne každý zaměstnavatel zkrácený úvazek umožňoval a ne každý měl tu odvahu o něj požádat a trvat na něm. Jesle, školku a práci v okruhu pěti minut byl taky luxus.
Nelituji toho, že jsem dala děti do jeslí, protože v našem oboru jde vývoj rychle dopředu, v době předinternetové se člověk k informacím dostával s obtížemi, sehnat jakoukoliv odbornou literaturu byl nadlidský výkon. Ani děti mi to nevyčítají. Jsme realisté.
.gif)
Linda: 
z článků co sem píšeš to spíš vypadá,že česká a dánská výchova jaksi nejde dohromady
...možná proto v tom tvoje holky mají zmatek a od toho se všechny ty trable odvíjí
V návaznosti na to - myslím, že dětem ani moc neprospívá, když se s ním moc šoupe sem a tam, věčně se někam vozí a přespříliš se toho děje. Ono je to třeba baví, ale potom blbě jí, mizerně spí, nespolupracují..... nejkooperativnější dítě mám, když sme celý týden doma, jdeme ráno ven, jíst, spát, odpoledne zas na chvilku ven. maximálně jedna aktivita denně - pak je všechno v pořádku. ale stačí jet na víkend k babičce, noc v cizím prostředí, blbnutí s babičkou a doma to přestává fungovat. viz článek včera.
Monik: jen diskutuj,ty to máš teď aktuální
...tchýně!
nebylo lepší jít do práce?
Linda: Sama na sobe se da pracovat i s detma doma preci. Nebo jak si predstavuje psycholog tu praci na sobe aby si me nekdo vic vazil?
Přesně tak. Já kdybych mohla být s dětmi doma...
, ale musela jsem vydělávat, jeden plat by nestačil. Taky jsem si říkala, že děti mám jen jednou...navíc neustálé nemoci a paragrafy, byly to hodně nepříjemné chvilku oznámit, že zase zůstávám doma kvůli nemoci. Uteče to jako sen, z dětí jsou dospělí a nikdy se to nevrátí.
loupák: Moc se tim nezaobiram (jsem presvedcena, ze to rozhodnuti bylo spravne a i kdyby ne, stejne uz to nezmenim), to jen ted, ze tu je tenhle clanek, tak jsem si chtela trochu podiskutovat
A mas pravdu, nenudim se, obcas jsem trochu zrala na Bohnice, ale jinak je to fajn. Kdyz tu zrovna neni tchyne
.jpg)
Byla jsem doma s detmi do jejich zhruba 3 let - starsi sla do skolky mesic pred 3.narozeninami a já mela aspon par hodin sama pro sebe a pro mladsi. Ta nastupovala do skolky taky nekdy kolem 3 let. Tenkrat jsem to povazovala za spravne a nedokazala jsem si vubec predstavit ze bych od toho uzlicku odesla nekam do prace a dala ji do jesli. I kdyz financne to byla katastrofa. Nakonec po letech mi psycholozka rekla, ze jsem se zachovala presne podle hesla cim vic se s hov.. mazes tim vic smrdi, mela jsem deti odlozit do statniho systemu a pracovat na sobe, vic by si me vazily ....poslala jsem damu nekam a prastila dverma.
Mit mimco dneska tak nevim jak bych se zachovala. Rozhodne bych si nemohla financne dovolit byt doma 3 roky, asi bych stadove vyuzila max. rok materske a pak by prcek supajdil do jesli, ale jak bych to nesla já netusim. Kdyz si predstavim jak jsem obcas vecer utahana a jeste to nejak skloubit s vyzvednutim z jesli nez zavrou a pak mit ten kolotoc doma a druhy den znovu. Navic moje geny proste v noci nespi ..... asi jsem hnusná, ale nez tohle znovu resit a huntovat sebe i dite tak proste jsem se uz pred lety rozhodla ze do tretiho nejdu.
Monik: za rok může být všechno jinak,když už si se rozhodla,nemá cenu se tím dál zaobírat...užívej dětiček,vzhledem k jejich věku,máš asi o zábavu postaráno
Nedovedu si představit odejít od dítěte, který má míň než rok. Okolo toho roku si dovedu představit práci tak na dvě dopoledne za týden - s tím, že ho někdo známý hlídá u nás doma a já budu zpátky a dám ho v poledne spát. teď má dva roky a společnost jiných lidí a dětí má rád a myslím, že by nějakou mini školku zvládl, takže bych teoreticky mohla pracovat každé dopoledne 4h a on by si toho ani nevšiml. ale upřímně - sem fakt ráda, že nemusím. Práce mi sice občas chybí, ale ono se to beze mě nezblázní. A i tak máme plno práce - chodíme cvičit, potkáváme kamarády, zkoumáme věci.... no nenudíme se.
loupák: No, budeme se muset uskromnit a se mnou se to financne potahne jeste dlouhou dobu, budu to mit v budoucnu narocnejsi, navrat do puvodni prace nejisty...
Pokud bych to vzala, byla bych vysmata a financne na tom hooodne dobre. Ale pocity proste rikaly neco jinyho
Posledni dobou posloucham srdce a ne rozum 
Monik: 
pokud to zvládnete finančně i tak,udělala si dobře,nejroztomilejší věk tvých dětí,nestojí za žádný prachy
Tak já jsem šla do práce když byly 
tři roky a klidně bych byla doma dál,kdyby to šlo....Dětem se snažím věnovat když přijdou ze školy a školky...a je to někdy náročné to všechno skloubit a zvládnout....jo holt jako každá mamina i já někdy padám na ústa
