Jak mám odpustit svému otci?
.jpg)
Je mi čtyřicet let, jsem vdaná, mám dvě skoro dospělé děti. Chtěla bych se čtenářkám na magazínu svěřit se svým trpápením a požádat je, aby mi k tomu napsaly svůj názor. Řeším totiž něco velice citlivého a bolestivého, co sahá vlastně až do doby mého dětství a nějak nevím, jak se teď mám zachovat.
Se svým otcem se nestýkám už více než dvacet let. Když jsme byli s bratrem malí, nechoval se k nám hezky, ani k mamince nebyl moc přívětivý. Nebyl alkoholik, to ne, o rodinu se vždy po materiální stránce postaral dobře, ale všichni jsme velice trpěli jeho přehnaným despotismem.
Vše muselo být po jeho, dirigoval nás a komandoval a jakékoli selhání tvrdě trestal. Rákoska, klečení v koutě, řev, domácí vězení, to vše neodmyslitelně patřilo k našim životům. Strašně jsem se ho báli. Všichni, včetně mámy. Divím se, že to nějak neřešeila, později mi vysvětlovala, že se bála, že by nás nedokázala sama uživit. V době svého dětství a dospívání jsem zažívala skutečné peklo. Zmlátil mě řemenem i v mých sedmnácti letech jenom proto, že jsem přišla o pět minut později domů.
Jen jsem vystudovala, okamžitě jsem odešla z domova a bratr udělal to samé. Po našem odchodu maminka konečně podala žádost o rozvod, vyměnili byt za dva a každý se nastěhoval do malé garsonky.
Otec to vše nesl velice těžce, prohlašoval, že jsme nevděční, že nám posloužil jenom jako oslíček, který se otřásá, dokud jsme jeho peníze potřebovali, a teď že jsme ho všichni odkopli. Mamince dlouho trvalo, než se nějak porovnala se svými výčitkami, obviňovala se, že mu ukřivdila.
Já ani bratr jsme otce nijak nevyhledávali. Po pár letech pominuly ty nejhorší vzpomínky a chtěla jsem kontakt s otcem obnovit. Myslela jsem, že si třeba něco i vyříkáme, že mu vysvětlím, proč jsme se všichni zachovali takhle, ale on neměl o setkání zájem. Řekl, že pro něj jeho rodina přestala existovat. Udělala jsem ještě jeden pokus, když se mi narodila dcera, ale ani vnučka jeho rozhodnutí nezměnila.
Přestala jsem tedy na tátu myslet a ze svého života ho vymazala. I když červíček občas zahlodal. Občas mě přepadla strašná touha se s ním vidět a všechno mu říct, jak nás trápil, jak jsme vedle něj nemohli dýchat. Nikdy k tomu nedošlo.
Před dvěma týdny mne vyhledala tátova druhá manželka. Ani jsem nevěděla, že se podruhé oženil. Byla celá zkroušená a prosila mne, abych za tátou přišla, že je těžce nemocný, má rakovinu v posledním stádiu a je prý jen otázka několika týdnů, maximálně měsíců, kdy jeho život skončí. A že prý o mě moc mluví a rád by mne viděl. I mé děti a manžela.
Od bratra jsem se pak dozvěděla, že za ním byla také s tou samou prosbou. A my teď stojíme před rozhodnutím, zda za otcem máme po těch letech jít, nebo ne. Vím, že by to bylo asi správné, přesto nedokážu zaujmout stanovisko a rozhodnout se. Moc mi ublížil, nejen tím, jak se k nám choval, když jsme byli malí, ale i tím následným tvrdým odmítáním, když jsem chtěla naše vztahy obnovit a znormalizovat.
Co byste dělali na mém místě? Mám za otcem jít? A když ano, mám s sebou brát svou rodinu? Jsem z té situace nešťastná, otce je mi svým způsobem líto, ale přesto nedokážu zapomenout na vše špatné, co s ním mám spojené.
27.1.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 99 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak mám odpustit svému otci?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
ja myslim, ze ted uz vlastne vubec nejde o to, co ten clovek kdysi udelal nebo neudelal...je jasne, ze ten despoticky otec je davno pryc a je z nej jen troska, ktera je stinem toho cloveka, ktereho jste znala...stary clovek, ktery si mozna nezaslouzi ani odpusteni ani soucit, ale je to porad vas otec a pro vlastni pocit by bylo dobre si moct rict, ze jste se mu aspon na prahu jeho zivota dokazala podivat do oci....treba to i vam pomuze vymanit se z nocnich mur ohledne vaseho detstvi, ktere je pryc a neni treba, aby vas dal tizilo 
To je tezky, jak se znam, sla bych uz kvuli svemu pocitu, ze jsem udelala vse co jsem mohla a ze jsem ukazala dobrou vuli... ne proto, abych ukazala kdo je a neni lepsi, ani proto, abych si s nim vyrikala stare krivdy... proste rozloucit se... kdybych nesla nejspis bych mela vycitky... Ale pochopila bych i kdyby nekdo na tom samem miste rekl, ze ne, ze nepujde, nemuze... nejspis bych volila variantu jen ja a bratr, podle toho jak navsteva dopadne bych pak vzala sebou priste muze a deti, pokud by oni o to stali....
ano ,sama
určitě jít, ale absolutně nic si od toho neslibovat, splnit poslední přání a rozloučit se, potlačit to bolestné a aspoň chvíli se na něj dívat jajko na tátu, ale zůstat nohama na zemi a neočekávat zázrak, potřebuje vás nejspíš stejně jen jako důkaz své vlastní očisty nic víc. a rodinu?? říct jim jak se věci mají a respektovat jejich rozhodnutí věřím, že tě svoji přízní podpoří...
mám za sebou něco podobného, otce jsem vyhledala, sestra ho navštěvuje 2x do roka na půl hodiny (vánoce, narozeniny)já nepravidelně(občas mě to popadne) ale nenavštěvuji nemocného otce navštěvuji nemocného člověka , který zůstal sám se svojí despotickou zlobou , ani těžká nemoc ani opětovně podaná pomocná ruka jej nezměnila 
je stejný? ne čím je mu hůř tím horším člověkem se stává a ač je mi to ze srdce líto protože je to můj táta nemám žádné výčitky, až umře na pohřeb půjdu, ale už dnes vím že necítím nic , moje děti jej viděly, znají ho, ale když se zeptám nechtějí za ním nemají proč, chápu, ctím a respektuji
Dagmar udělej to co cítíš jako svoji vnitřní rovnováhu, to co nebudeš vyčítat sama sobě, ne to co myslíš, že je správné nebo co ti někdo jako správné našeptává
přeji spoustu sil, odvahy a hlavně chladnou hlavu
Nešla jsem, a vzpomínky se časem pročistily a zůstaly ty lepší. Kdybych šla, nedopadlo by to dobře... Bránit se před útoky někoho, koho už vlastně neznám a kdo notabene leží na smrtelné posteli, to je něco, čemu jsem se chtěla vyhnout. Myslete si o mně, co chcete...
já bych za otcem zašla. A rodince (vzhledem k tomu, že děti jsou skoro dospělé) bych dala vybrat, jestli chtějí vidět neznámého dědu nebo ne... Já myslím, že tím líp bude moct to nepříjemné Dagmar uzavřít a zbavit se toho. Ne udobřovat, ne odpouštět, rozloučit se...
.jpg)
Channah, Bellana: Napsaly jste to moc hezky 
Nedělat to ani tak kvůli otci, ale hlavně kvůli sobě ... a asi tam nejet naštvaná s tím, že mu jdu vše vyčíst (to jen kdyby si začal), nemyslím si, že se chce po tom všem omluvit, ale třeba se chce jen rozloučit...
A přiznám, že bych asi neměla odvahu tam brát celou svojí rodinu, která ho nikdy neviděla, zašla bych tam sebe, nebo možná s bratrem...
Dagmar, držím palce
Bellana: 
jo ať jsme si co jsme si, podat si ruku na rozloučenou a nechat ho v klidu odejít. Bude líp Dagmar i otci 
Rodiče jsme si nevybrali a tak se musíme smířit s tím,že jsou někdy hrozní.Například my jsme jsme se (4 děti)dozvěděly teprve po pohřbu otce,že máme ještě jednoho nevlastního sourozence...ať byl táta jakej byl,tak stejně na něj občas vzpomínám...taky jsem za ním nebyla těsně před smrtí...aspoň nějakou dobu,když už mu bylo přes 80 se snažil změnit,uznal,že za mlada udělal blbosti,ale nic už se nedá vrátit zpět.Snad naše děti jednou odpustí zase nám.. a tak to má být.
Channah: 11.21 neco takovyho jsem chtela napsat taky
nejde o otce. jde o Dagmar.
hegemone: no, jít k nemocnému na smrtelném loži kvůli tomu, abych mu to vytmavila
mám obdobnou zkušenost, i když můj otec zatím žije, sama ale nevím jestli bych to dokázala přijít zaním... Nadruhou stranu si vždycky když se mu mám podívat do očí říkám - jsem lepší než on, jsem a budu lepší, právě díky jeho kruté výchově, šla bych za ním naposled, abych mu po těch letech mohla v klidu říct jak moc mi ublížil. a kdybych snad náhodou se dočkala alespoň nějakého ubohého promiň - ulevilo by se mi. A kdyby né, tak bych se na podpatku otočila a šla - a stejně by se mi ulevilo, toužím mu to říct, a aspoň bych si pak nemohla vyčítat že jsem to neudělala! A co se týče jestli jít za ním i s rodinou... Asi bych jí vzala (no samozřejmě záleží jak sou malé děti jestli by to pro ně nebylo příliš těžké k pochopení proč poprvé vidí dědu a ještě k tomu třeba připojenýho k přístrojím). Ale jinak bych je vzala, aby viděl o co přišel! Takové malé vítězství! taková malá sladká tečka nakonec!
Zaffira: chtěla jsem tím říct, že nemoc člověka zgruntu převrátí.
já si myslím, že jít za umírajícím je - ne-li přímo povinnost- tak minimálně lidská slušnost. To neokecáte.
A taky jsem psala, že kdyby se otec ozval SÁM, samozřejmě bych za ním šla. Jenže kdo ví, jestli o tom ten dědek plesnivej vůbec ví... Myslím, že je to spíš iniciativa jeho nový ženy, která se cítila dojata jeho lítostí na smrtelný posteli. Ale nevíme, jak to je a bylo - to je jasné.
