Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

Děti.Výchova, škola, kamarádi

Je lepší pár facek, nebo kázání?

Je lepší pár facek nebo kázání?

Prakticky od narození našeho syna se s manželem nemůžeme shodnout ve výchově. Teď je malému devět let a naše rozpory se čím dál více prohlubují. Zajímalo by mne, jaký je váš názor a jaké výchovné metody používáte vy.

Většinou je to v rodinách tak, že matka bývá citlivější a benevolentnější a otec má pevnější ruku, u nás je to naopak. Manžel je totiž, dle mého názoru, až příliš měkký a tolerantní i v případech, kdy to není na místě. Já jsem naopak ráznější a vyžaduji dodržování pravidel a určité disciplíny, za což mne manžel často kritizuje a tvrdí, že synovi svým přístupem způsobím celoživotní traumata. Podle mne přehání. Nejsem žádná tyranka.

Myslím, že mužův přístup má kořeny v jeho dětství, jeho otec byl velice přísný a pro ránu nešel daleko. Manžel byl jako dítě často bit, dostával výprasky za sebemenší prohřešky ještě ve čtrnácti letech. Otce se doslova bál, a jakmile věděl, že se stalo něco, co ho rozzlobí, velmi psychicky trpěl. Po těchto svých vlastních zkušenostech je mu jakékoli fyzické násilí vůči dětem vysloveně odporné a skutečně jsem ho nikdy neviděla dát synovi jeden jediný výchovný třepanec.

Místo toho s ním sáhodlouze mluví, vysvětluje, snaží se ho přimět, aby chápal, co udělal špatně a příště se toho vyvaroval. Nemyslím, že je tento postup úplně špatný, ale dá se aplikovat jen do určité chvíle. Syn totiž otcovy měkké a neagresivní povahy začíná pěkně zneužívat. Opravdu hodně zlobí, zcela otevřeně neposlouchá, když dostane nějaký zákaz nebo příkaz, ignoruje ho a dělá, že neslyší.

To pak nastoupím já a kluka plácnu přes zadek, aby se vzpamatoval. Ani to většinou nezabere, takže často musím sáhnout k důraznější „ruční domluvě“. Až pak syn poslechne a udělá, co se po něm chce.

pár facek nebo kázání?Vadí mi to. Nechci být doma za tu zlou a už vůbec bych nechtěla, aby se mne syn, nedej bože, začal bát. Stejně, jako se jeho táta bál svého otce. Jenže když nezasáhnu, synovi všechno projde. Tatínek si ho posadí před sebe a spustí své mravokárné litanie, které on pouští jedním uchem tam a druhým hned ven. A druhý den se situace v nějaké obdobě opakuje.

Nevím, co s tím. Moc bych si přála, abychom s manželem v tomto ohledu táhli za jeden provaz, ale my se prostě dohodnout nedokážeme. On mi vyčítá přílišnou přísnost a nekompromisnost, já jemu zase nepatřičnou benevolenci. Asi by to chtělo nás dva dohromady smíchat a pak by z toho vyšel ten správných výchovný model.

Jak je to ohledně výchovy a trestání dětí u vás? Jsem opravdu nemožná, když klukovi občas pořádně naplácám přes zadek, když si to zaslouží?

Vilma


4.5.2011   Rubrika: Děti. Výchova, škola   |   Komentářů 98   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 3/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

Související odkazy:

 

Diskuse ke článku - Je lepší pár facek, nebo kázání?

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-90 | 91-99
zonan
zonan - 4.5.2011 16:22

Nedávno jsem začala rozvíjet určitou teorii a tak ji teď dám v plén, co na ni budete říkat. Hlavní myšlenka je, že dnešní děti nemají vůbec prostor na zlobení. Všude se musí chovat vzorně a už ani neexistuje možnost volného pobíhání s kamarády kolem domu tak, jak jsem to zažívala kdysi já se svými vrstevníky. Tam jsme se dostatečně vyřvali, vyběhali i poprali (na férovku). Prostě jsme se vybouřili. Dnešní děti to mají daleko těžší. Vybouřit se nemohou a emoce se tak střádají jako sopka před výbuchem. No, a má teorie je, co by se stalo, kdyby děti měli svou denní „desetiminutovku nebo hodinovku“ řízeného zlobení nebo šílení, prostě něčeho, co je napadne. Přišla jsem na to tak, že jsem pár programů s vybíjením emocí sama absolvovala. Ze začátku mi to přišlo trapné. Zkuste se postavit proti zdi a začít ji nadávat. Je to fakt ptákovina, zvlášť, když se zrovna v tom momentě cítite naprosto mírumilovně. Jenže organizátor vás neustále provokuje, povzbuzuje k větším a větším projevům „nenávisti“, až jste po 20 minutách naprosto vyčerpané. Je to super věc. Někdy se totiž začnou uvolňovat staré zasuté emoce, o nichž ani nevíte. Nebo máte 10 minut, kdy si můžete dělat vše, co vás napadne. Křičíte, tančíte skáčete, kvákáte, vyjete, smějete se, hrajete si na zlobivé dítě, prostě pár minut naprostého šílenství. Když překonáte prvotní myšlenky o trapasu, tak si fakt užijete fantastickou očistu! No, a tak se mi pomalu začíná v hlavě rodit plán, že bych zkusila kroužek pro děti, kde by měly svou hodinu na řádění a na závěr zklidnění. Teď si vzpomínám na jeden dětský tábor, kde jsem dělala vedoucí. Dostala jsem na starost desetileté chlapce (jinak jsem mívala vždy děvčata). Hned první den jsme si všichni udělali papírové koule a pak jsme na pokoji svedli bitvu každý na každého. Rozjelo se to pořádně, až jsem pomalu nevěděla, jak to zastavit, ale stmelenější oddíl, jako tehdy, jsem nikdy neměla. Pokud své myšlenky zrealizuji, jednou se vám ozvu jaký to mělo nebo nemělo úspěch.

 
Verera
Verera - 4.5.2011 15:59

pavlina: Já bych netrestala ani za to. Ono to rozbití talíře je dostatečným trestem. Prostě si dítko ověří, že z mastné ruky talíř opravdu vypadne a příště si dá pozor. Z vlastních chyb se nejlíp poučí. Uklidit po sobě ovšem musí.

Maximálně ho upozorním, že jsem mu to říkala. Ono to má i ten výchovný efekt, že po pár takových zážitcích dospěje k závěru, že maminka má vždycky pravdu, to taky stojí za to smajlik - 68.

 
Verera
Verera - 4.5.2011 15:54

arsiela: smajlik - 47

mam-ča: jedináček "zlobí", protože se najednou změnilo chování lidí k němu, míň času a tak a on nechápe proč a chce to vrátit zpátky jak mu to vyhovovalo. Nasekat mu na zadek ho sice možná na chvíli zklidní,ale podstatu jeho problému neřeší. Chce to odstranit příčinu, pokud možno co nejdřív, aby se nežádoucí chování nezafixovalo.

Samozřemě ne odstranit bratříčka, ale vynahradit mu ztrátu pozornosti jinak a zvykat ho postupně.

Čím menší dítě, tím spíš se dá nežádoucímu chování předcházet, předvídat - brát s sebou pití, jídlo, nenechat moc unavit, neustupovat od počátku v zásadních věcech a naopak nechávat samostatnost v rozhodování ve věcech nedůležitých.

Ne zasahovat až ve chvíli, kdy dojde ke konfliktu.

U toho staršího to je složitější, ten už si zvykl, co všechno mu projde. Tak odteď nesmí. Tatínek zkrátí litánie na snasitelnou délku, bude uvážlivě vydávat zákazy, ale pak dohlédne na to, že budou dodrženy. Maminka nebude vykonavatelem, jen z povzdálí přihlížet a přikyvovat, že tatínek má pravdu a zákaz platí. Kritizovat tatínka může později o samotě.

Totéž platí naopak. Maminka "důkladně nenaplácá zadek", zvolí nenásilnou formu trestu, se kterou bude tatínek souhlasit (nějaká kompromisní dohoda rodičů o formách trestu a vůbec prohřešcích, které trest zasluhují je předem nutná), opět bude důsledná a tatínek před dítětem podpoří její názor a zdrží se jakékoli kritiky.

Když vytrváte,mohlo by to zabrat.

 
Ploduska
Ploduska - 4.5.2011 15:50

Verera:
10.31
protože jsem pred tím řekla, že ten talíř nemá brát do mastné ruky, že mu vyklouzne? smajlik - 68 netrestám rozbití talíře, ale neuposlechnutí varování. Manžel nevarujesmajlik - 68

Vilmo,
taky si myslím, že hlavní problém je nejednotnost - mám to samé doma, i s tím, že já jsem ta radikálnější a snad i duslednější. děti to velmi rychle pochopili a dokážou zneužívat. Už jsem si kolikrát říkala, že nechci a nebudu ta "baba zlá", ale taky mám pocit, (jako ty) že nakonec musím já zasáhnout,aby vubec "neco" bylo. Když o tom tak přemýšlím, tak to dospelo k tomu, že si každý řešíme své války po svém a snažíme se toho druhého podpořit v zásahu i když to není uplně tak, jak bychom to dělali osobně.smajlik - 26 co z toho ve finále bude nevím, ale doufám že to dobře dopadne smajlik - 58

 
rychlonožka
rychlonožka - 4.5.2011 15:21

Myslím, že už odlišný přístup sám o sobě dítěti škodí. Taky dost dobře nechápu, co pořád řešíte. Mám dojem, že syn není třetím členem rodiny, kde každý účastník má nějaká práva, povinnosti a odpovědnost, ale že je prostředkem, na němž se učíte být rodiči a zároveň střetem zájmů té vaší rozdílné představy o výchově. Vaše dítě samozřejmě musí být nějakým způsobem kontrolovánější, než vy dva /tak jakpak naše maminka dneska uklízela, podej Pepíčku tu bílou rukavici nebo tak se mi zdá, že tatínek se nějak opozdil, zavolej Pepíčku jeho panu řediteli, ať nedělám cirkus zbytečně/, to znamená, podepíšete mu úkol a žákajdu a vyzvete ho k úklidu pokoje, když tam má binec, ale pokud zaspí nebo neodevzdá práci do školy, pokud nechce něco jíst či způsobí nějakou škodu, nechte mu jeho díl odpovědnosti. Vychováváme, aby dítě samo vědělo, jak se chovat a ne aby dítě na slovo poslechlo rodiče. Mezi námi, na sáhodlouhé debaty není zvědavé žádné dítě, zákazy a příkazy můžete cvičit snad tak leda psa a bitím taky nikoho v sebevědomého odpovědného a empatického, samostatného a praocvitého, zvídavého atd....nevychováte. Váš syn bude s vámi oběma manévrovat, bude chytračit, lhát a kalkulovat, aby se vyhnul kázání a trestu. To přece snad nechcete!

 
mam-ča
mam-ča - 4.5.2011 14:34

arsiela: Problém je, když rodiče dopustí, aby si dítě něco vyřvalo, nebo jiným nežádoucím způsobem vynutilo. I malé dítě zlobí jen tehdy, pokud to má nějakou (i nežádoucí) odezvu. Někdy třeba jedináček sesazený "z trůnu" příchodem mladšího sourozence zlobí, protože tím na sebe strhává pozornost, i za cenu konfliktu.
Pořád je nutno mít jakousi rodičovskou autoritu a demokratické principy ponechat až na pozdější dobu, kdy se s dítětem nechá rozumně diskutovat.
Mně se podařilo boj s hyperaktivitou dětí vyhrát, ale stálo to hodně sil. Prostě jsme je dle jejich schopností a talentů zaměstnali a v případě neúspěchu jim všemožně pomáhali. Hlavně jsme byli s manželem (aspoň před dětmi) jednotní.

 
arsiela
arsiela - 4.5.2011 14:23

mam-ča: Já zastávám názor,že žádné dítě(myslím malé)není zlobivé jen tak.Vždycky to má nějakou příčinu - něco ho trápí,vyžaduje pozornost, nemá uspokojené základní potřeby..až po to,že tam může být nějaká porucha chování.A záleží na rodičích jak si ten signál vyloží.Pokud se zachovají neadekvátně,bude taky odpověď toho dítěte jaksi neadekvátní.Jak v tom momentně tak v budoucnu.

 
Verera
Verera - 4.5.2011 13:46

Kassy: A odměny taky nejsou od věci. Dospělí taky nechodí do práce proto, že jsou si vědomi, že je to jejich povinnost, ale proto, že za to něco dostanou. Za domácí práce bych nějakou tu odměnu dopřála. Třeba ve formě hry s dítětem navíc, protože mi pomocí ušetřilo čas.

A chválit, za každou maličkost. Sice třeba vaříme nebo uklízíme, protože víme, že je to potřeba, ale pokud někdo pochválí útulný byt nebo oběd, potěší to. U dětí to platí mnohonásobně víc, už proto, že nemají ještě ten pocit povinnosti, dělají to proto, že je přinutíme a nebo, lépe, proto, že nám chtějí udělat radost.

 
Kassy
Kassy - 4.5.2011 13:16

Myslím, že úplně pravdu nemáte ani jeden. Mravokárné litanie nepomůžou, pokud to u nich skončí. Syn vypne sluch, litanii přetrpí a dál si bude dělat, co chce. To že ty mu jednu plácneš samo o sobě taky moc nezabere, syn zřejmě ví, že nic víc mu neuděláš a že otec ho bude bránit a taky si z toho nic nedělá. Když už má dojít na trest, musí být takový, aby ho syn pocítil, aby mu vadil. Taky musí být předem známý, aby působil preventivně. Takže bych se s manželem dohodla na systému netělesných trestů (třeba zákaz televize nebo oblíbené počítačové hry, domácí vězení, dřívější večerka... Pozor - neukládat za trest pomoc v domácnosti, ta má být samozřejmá, ne za trest). A v mnoha případech pravděpodobně nepůjde ani tak o trest, jako o přirozené negativní následky synova chování, což už tu v několika jiných diskusích pár lidí radilo: Způsobil škodu, musí ji svými silami nahradit. Nechce jíst, co je na stole, bude o hladu. Neposlouchá a přidělává ti práci, nezbyde čas přečíst pohádku...
Pak taky pomáhá místo "příkazů" používat prosby. I děti jsou lidé a úplně jinak zareagují na rozkaz "Hned teď prostři stůl" a na prosbu "Prostřel bys prosím stůl k obědu?". Ani děti neplní rády příkazy jen proto, že "jsem to řekla", stejně jako dospělí chtějí vědět, proč to mají dělat zrovna teď a zrovna takhle. Místo mravokárných litanií a bití zkuste synovi nechat trochu víc zodpovědnosti za jeho vlastní chování a rozhodnutí.

 
mam-ča
mam-ča - 4.5.2011 12:47

Verera: K psychologovi chodí např. děti s LMD, teď se tomu říká ADHD. To je samo o sobě cosi jako nemoc. Měla jsem hyperaktivní dvojčata s LMD -( lehká mozková dysfunkce) a v Pedagogicko-psychologické poradně u psychologa jsme byli v předškolním věku dětí pečení-vaření.
Ale že by nám tam poradili, jak se máme vzájemně chovat, to tedy ne. To je na každém rodiči, jak dokáže takové neklidné dítě zaměstnat, aby na nežádoucí "hyperaktivitu" nezbyl čas.
Ale pomohli nám získat odklad školní docházky, ačkoliv psychotesty udělali oba kluci na plný počet bodů, uměli číst a počítat. Odklad jim ale moc pomohl, že udrželi pozornost těch potřebných 45 minut vyučovací hodiny.

 
Verera
Verera - 4.5.2011 12:24

mam-ča: Ale k psychologovi nechodí nemocné děti, na to je snad psychiatr, ne?

Psycholog je spíš konzultant rodičů, sice může poznat podezření na nějakou chorobu, ale spíš by měl nezávisle posoudit chování dítěte a chování rodičů a ukázat na to, kde se dělají chyby.

 
mam-ča
mam-ča - 4.5.2011 12:18

Ještě bych chtěla trochu varovat před dopadem na rodinu, po návštěvě psychologa. Je možné, že je to dítě psychicky nemocné, ale s větší pravděpodobností je "jenom" zlobivé.
Ve chvíli, kdy se s pacholátkem začnete babrat jako s nemocným, "že za to vlastně chudáček nemůže", máte zaděláno na další průšvih.
Mám tři syny, dnes už dospělé. Jeden (z mladších dvojčat) byl v dětství dost vážně nemocný, běhali jsme s ním dost dlouho po doktorech, než se zjistilo, co že mu to vlastně je, než se začalo s cílenou léčbou. Syn se tehdy naučil velmi rychle tzv. útěky do nemoci, a to vždycky, když se mu do něčeho nechtělo.
Můj muž razil zásadu, že se se všemi kluky bude jednat jako se zdravými, žádné úlevy. Já, jako matka-ochranitelka bych nejradši toho "nemocného" chovala pod ochranným poklopem.
Až jednou jsem zaslechla, jak se ten nemocný dožaduje od bráchů nějakých výhod, přibližně slovy : "Musíš mi vyhovět, víš, že mám papíry na hlavu". smajlik - 76
Tak jsem zařvala, že mu dám "papíry na hlavu", že si týden nesedne na zadek.
Pak už to na nás nezkoušel, ale dodnes, kdy je úplně zdravý, si umí každou "rýmičku" dokonale užít.
Chudák jeho budoucí žena ! smajlik - 76smajlik - 16

 
Linda
Linda - 4.5.2011 11:55

alexandras: smajlik - 34smajlik - 34smajlik - 34 Teda to abych se dala na kulturistiku ´pevne objímat moje pubertackysmajlik - 34.A dvere do pokoje jsou prokopnuté uz asi 3 roky - já odmítám koupit nové, kdyz chce soukromý ak at si je sama zaplatí (nakonec sama je prokopla) a smajlik - 40 smajlik - 40 jsou nadsený,chodí si dírou jak se jim zachce. Zato me leze krkem ta její muzika co poslouchá. smajlik - 42

HelenaPa: docetla jsem a koukám ,ze nahrávat si uz zkousela. Souhlasím s ostatníma vynechat vsechno sladké. Dávala jsem dceri jednou za týden trosku sladkostí jako odmenu, pokud byl prusvih tak musela pockat dalsí týden. A limonádu mela povolenou sklenicku v sobotu, totéz zmrzlinu, nebo jsem mrazila cisté ovocné stávy. Zádný dzus, zádné ovoce (samý cukr), dostala kus okurky nebo chroupat mrkev. Kdyz snedla ráno pul banánu tak s ní do vecera nebylo k vydrzení. Ale u ní to byly i jiné problémy. A vyber si jednu výchovnou metodu a tu dodrzuj. Me psycholozka doporucila nakreslit si spolecne s dcerou semafor a ke kazdé barve napsat co znamená pro me a co pro ni a udelat kompromis. Vsechno nalepit nekam viditelne (my to meli na lednicce) a dodrzovat. Napr: u cervené barvy bylo napsáno co se za zádných okolností nesmí a co si ona myslí, ze se nesmí. U oranzové co se vyjímecne smí (treba jíst v posteli kdyz je nemocná). A u zelené vsechno dovolené. Já psala a ona kreslila. A pak kdyz nastala krizová situace tak NEZ nastal kritický moment (v tom uz díte nevidí neslysí) tak jsm sly spolecne k lednicce a hledaly u jaké barvy se tato situace nachází a jestli se smí nebo nesmí. Pokud nebyla na papíre tak jsem ji okamzite doplnily. Ze zacátku to byl des, ale pomerne rychle se dcera naucila chodit dívat na lednicku a fakt to fungovalo. A bylo to nekdy v predskolním veku/zacátek skoly, protoze stehovali jsme se ve druhé tríde a s sebou jsme semafor uz nebrali.

 
Linda
Linda - 4.5.2011 11:36

HelenaPa: Asi bych byla potvora a jakmile zacala vyvádet natocila bych ho na kameru abych mohla ukázat tátovi, babicce (nebo nekomu kdo je pro kluka dulezitej) jak dokáze vyvádet smajlik - 42. Kdyz je pro neho názor jiných dulezitý, mohlo by to aspon ze zacátku zabrat. Aspon zklidnit situaci doma nez se dostanete u psychologa na radu.

 
arsiela
arsiela - 4.5.2011 11:23

Verera: jo tohle jsem myslela.A detektiv to jsem pomalu 20 hodin denně.Ale malej je vysoce funkční autík,takže u něj je to ještě veselejší.

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-90 | 91-99
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77050.
    Archiv anket.