Jak mám odpustit svému otci?
.jpg)
Je mi čtyřicet let, jsem vdaná, mám dvě skoro dospělé děti. Chtěla bych se čtenářkám na magazínu svěřit se svým trpápením a požádat je, aby mi k tomu napsaly svůj názor. Řeším totiž něco velice citlivého a bolestivého, co sahá vlastně až do doby mého dětství a nějak nevím, jak se teď mám zachovat.
Se svým otcem se nestýkám už více než dvacet let. Když jsme byli s bratrem malí, nechoval se k nám hezky, ani k mamince nebyl moc přívětivý. Nebyl alkoholik, to ne, o rodinu se vždy po materiální stránce postaral dobře, ale všichni jsme velice trpěli jeho přehnaným despotismem.
Vše muselo být po jeho, dirigoval nás a komandoval a jakékoli selhání tvrdě trestal. Rákoska, klečení v koutě, řev, domácí vězení, to vše neodmyslitelně patřilo k našim životům. Strašně jsem se ho báli. Všichni, včetně mámy. Divím se, že to nějak neřešeila, později mi vysvětlovala, že se bála, že by nás nedokázala sama uživit. V době svého dětství a dospívání jsem zažívala skutečné peklo. Zmlátil mě řemenem i v mých sedmnácti letech jenom proto, že jsem přišla o pět minut později domů.
Jen jsem vystudovala, okamžitě jsem odešla z domova a bratr udělal to samé. Po našem odchodu maminka konečně podala žádost o rozvod, vyměnili byt za dva a každý se nastěhoval do malé garsonky.
Otec to vše nesl velice těžce, prohlašoval, že jsme nevděční, že nám posloužil jenom jako oslíček, který se otřásá, dokud jsme jeho peníze potřebovali, a teď že jsme ho všichni odkopli. Mamince dlouho trvalo, než se nějak porovnala se svými výčitkami, obviňovala se, že mu ukřivdila.
Já ani bratr jsme otce nijak nevyhledávali. Po pár letech pominuly ty nejhorší vzpomínky a chtěla jsem kontakt s otcem obnovit. Myslela jsem, že si třeba něco i vyříkáme, že mu vysvětlím, proč jsme se všichni zachovali takhle, ale on neměl o setkání zájem. Řekl, že pro něj jeho rodina přestala existovat. Udělala jsem ještě jeden pokus, když se mi narodila dcera, ale ani vnučka jeho rozhodnutí nezměnila.
Přestala jsem tedy na tátu myslet a ze svého života ho vymazala. I když červíček občas zahlodal. Občas mě přepadla strašná touha se s ním vidět a všechno mu říct, jak nás trápil, jak jsme vedle něj nemohli dýchat. Nikdy k tomu nedošlo.
Před dvěma týdny mne vyhledala tátova druhá manželka. Ani jsem nevěděla, že se podruhé oženil. Byla celá zkroušená a prosila mne, abych za tátou přišla, že je těžce nemocný, má rakovinu v posledním stádiu a je prý jen otázka několika týdnů, maximálně měsíců, kdy jeho život skončí. A že prý o mě moc mluví a rád by mne viděl. I mé děti a manžela.
Od bratra jsem se pak dozvěděla, že za ním byla také s tou samou prosbou. A my teď stojíme před rozhodnutím, zda za otcem máme po těch letech jít, nebo ne. Vím, že by to bylo asi správné, přesto nedokážu zaujmout stanovisko a rozhodnout se. Moc mi ublížil, nejen tím, jak se k nám choval, když jsme byli malí, ale i tím následným tvrdým odmítáním, když jsem chtěla naše vztahy obnovit a znormalizovat.
Co byste dělali na mém místě? Mám za otcem jít? A když ano, mám s sebou brát svou rodinu? Jsem z té situace nešťastná, otce je mi svým způsobem líto, ale přesto nedokážu zapomenout na vše špatné, co s ním mám spojené.
27.1.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 99 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak mám odpustit svému otci?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zaffira: vidělas někdy rakovinu v posledním stadiu?!
elephant: A kde je dnes ten velký despota a tyran? Teď už je to jen odcházející zlomený člověk. Nemyslete si, že je v klidu, to, že vás chce vidět, svědčí o tom, že si uvědomuje svoje chyby. To byste udělali, že byste mu odepřeli rozloučení? K umírajícímu dřív chodil kněz, aby mu poskytl útěchu a rozhřešení, dnes to tak běžné není, tím spíš je na nás, abychom to něčím plnohodnotným nahradili.
orinka: samozřejmost to určitě není. Samozřejmost je vychovat dítě, když si ho pořídím - a to on jaksi nezvládl. A když nezvládne dopis, tak může zvládnout zvednout telefon, mluvit snad umí, obzvláš´t, pokud s ní chce pak mluvit i osobně. Prostě měl by dát najevo, že on chce, aby přijela (a ne, že si to přeje jeho manželka za něj). On to hodně pokazil, je na něm ten první krok 
Ota: nezbývá než s tebou souhlasit. 
.jpg)
elephant: já nevím kde byla tenkrát ale vím kde nebude teď .....
Almega: já přesně vím proč byl můj táta takový ( už jsme to tu kdysi popsal) , vychovala ho jeho matka jeden z nejstudenějších čumáků mezi lidmi co jsem znal...... neříkám že kus viny neměl i děda, který od ní a rodiny utekl ,ale babička byla skutečná panička sekernice.... naprostý nezájem o vnoučata, naprostý nezájem o své děti jen zájem o sebe.
Ota: A kde byla ta lidskost, když terorizoval celou rodinu? Kde byla, když se s ním Dagmar v dospělosti snažila navázat kontakt? Lidskosti bych se v tomhle případě fakt nedovolávala 
Inna: v takové situaci jde všecko stranou, kdo se nad to neumí povznést, dává najevo, že je mu vlastní ego nade vše.
Musíte si říct,že je to poslední pokus,jak zjistit,proč byl takový(možná vám to teprve teď bude schopný říct) a to stojí za to,tam za ním jít.Raději jen s bratrem,nehrotit to,jen s klidem čekat,co on bude dělat.Vždycky v minulosti se plnilo poslední přání i vrahovi.....stejně i po otcově smrti vás bude pronásledovat myšlenka,proč jste se ho nezeptala třeba na vzpomínky o jeho dětství,možná ,že byl kvůli tomu takový na vás...
orinka: to jsoumalicernosti, že jí zkazil dětství?
Jaká lidskost? On se choval nelidsky a sblížení odmítnul už 2x
Já v podobné situaci jsem, je mi 40 a od 18 se s otcem nestýkám, vnuka taky nikdy neviděl a to mě nebil, ale hnusně se choval, to jo. Taky jsem se doslechla, že je nemocný. Ale on má svojí hrdost a nikdy nebude škemrat, abych ho navštívila. Povahu mám dost po něm i ty špatné vlastnosti, snažím se s tím bojovat, abych nikomu neubližovala. A kdybych někomu ublížila, tak až budu na smrtelné posteli, nežádala bych odpuštění.
Dagmar, nakonec se stejně musíte rozhodnout sama, ať tady čtete cokoli. Ale vzhledem k tomu, jak o tom přemýšlíte, tak by vás asi časem "žralo", že jste za ním nakonec nešla. Ale to můžete vědět jen vy, vy znáte sama sebe nejlíp.
Na vašem místě, bych tam zašla jen s bratrem, ne proto, že bych čekala nějaká kajícné sypání popela na hlavu, ze strany otce a velkou dojemnou usmiřovačku, ale abych já si potom roky nelámala hlavu, že jsem tam přece jen asi měla jít.
Nemusíte zapomínat, jak se k vám choval, ani mu odpouštět, jen tam prostě zkusit zajít zjistit, co po vás vůbec chce.
Zaffira: a to myslíš vážně? Nemocný člověk má smolit zvací dopis? Je samozřejmostí povznést se nad malichernost a zajít do špitálu, dokud je za kým.
Ota:
tak si to tu čtu a popravdě vůbec se mi nelíbí jak někteří umí být zásadovatější než zásada , když radíme druhým v nejtěžších chvílích života ....
Jak ukazujeme jak jsme hrdý až za hrob a jak jsme nad věcí a heslo "pomsta je cerbulát" nám připadá jako jediná správná věc.
!A já bych nešla a ty nechoď a ty co ti říkaj jdi tě vlastně nutěj, jsou zlý skoro jako tvůj otec ........ a snažej se ti vštípit pocit vinny a taky jsem četla v jednom časopise že nezávislost a nenávist až za hrob a von ještě zneužívá svou druhou ženu vůči vám a tak ...
Tak nějak se nám ta lidskost vytrácí co ?
