Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Základem je,aby rodiče táhli za jeden provaz.U nás platilo pravidlo 3x a dost.pak si šli pro vařečku a sami si řekli,kolik si zaslouží,pak šli vařečku zase uklidit.To nastalo asi 3x, za lhaní.Měli jsme denní režim,po večerníčku byla večeře a koupání,v 8 byli ve svém pokoji.Jestli si četli nebo kreslili,jejich věc,ale byli v klidu a my také.Na dceru jsem vztáhla ruku málokdy,byla hodná,se synem to bylo horší.Zhruba od 3 let jsem z něj musela udělat svého pomocníka,pocit velkého chlapa způsobil,že si bez řečí uklidil hračky,přišel k jídlu,pomohl atd.Nikdy jsem nenechala ujet nervy,že já jsem ten silnější a vybíjím si na nich vztek.Základem výchovy je důslednost,co přikážu,na tom trvám. Co v ranném dětství zasadíme,to v pubertě sklidíme.

Mitrola - 4.5.2011 8:00 - souhlas Nemám ráda bití dětí, svoje dvě jsem nikdy nebila, syn dostal jednou na prdel a pak v pubertě jednu facku a dceru (17) jsem ještě neuhodila a už to asi neudělám
Myslím, že je to o autoritě, je to stejné jako ve škole, některý učitel řval jen vešel do třídy a nikdo si z něj nic nedělal a u jiného stačilo, aby vstoupil a nikdo si nevolil ani špitnout a to i ti největší sígři. Bitím,ale ani zbytečným pindáním se nic neřeší a pak pokud je to příliš často,dítě si na to zvykne,jako na něco běžného,ale výchovný moment to nemá. Vím, že každé dítě je jiné a na každé platí něco jiného,ale to by právě měl vystihnout rodič, co na jeho dítě platí. Já osobně věřím na lásku, pokud ji dítěti projevujeme, musí zanechat pozitivní stopy. Výchova dětí je běh na dlouhou trať a výsledky se dostaví většinou až po letech. Bohužel každý jsme rodič amatér a tak se vlastně teprve s příchodem vlastních dětí učíme jejich výchově. Taky hodně záleží na tom, co kdo považuje za zlobení. Podle mě absolutní poslušnost dospělých taky není dobrá, pak si dítě myslí, že musí poslouchat všechny dospělé a že když dospělý něco řekne,je to svaté, takže pak se nelze divit, že dědek úchylák ukecá malou holku,aby s ním šla k němu domů
Jj, být rodič není jen radost 9 měsíců před narozením dítěte, je to závazek a zodpovědnost a spousta náročné práce.

Já to řešila u mladýho tím odnášením na chodbu,třeba padesátkrát.U mrněte mi pomáhá metoda pevného obětí(ale ne dovedena do extrému),ale to taky nefunguje na každé dítě.Psycholožka je dobrá volba.Přeju pevné nervy

HelenaPa: tak to bych zkusila naproto ignorovat (ovšem věřím, že to nejde :-))

Křeček: Díky, snažím se být důsledná. To myslím, že je nejdůležitější.
Do těch 4 let, to jakž takž šlo. Dělal občas něco podobnýho, ale dost často stačilo napomenou, důrazněji sdělit, pohrozit, že by mohl dostat přes zadek a tak. Prostě větší scéna byla tak jednou za týden až 10 dní. Poslední dobou je to jak kdy. Skoro obden. A už jsem z toho na palici.

On hrozně dbá na to, aby si ostatní lidi mysleli, jak je úžasnej. Nikdo nesmí vědět, že zlobil. Na veřejnosti většinou scény nedělá a působí dojmem velmi dobře vychovaného. Slušně zdraví, prosí, jde za ruku, polechne na klidný pokyn.
Když je doma se mnou nebo tatínkem (a poslední dobou i u babičky a dědy), tak zkouší scény, jaké jsem popsalal dřív.

HelenaPa: myslím, že psycholožka je správný začátek, určitě přijde na to, co na mladýho platí

HelenaPa: říkáš poslední rok - a co před tím?
Nám u starší dcery pomáhala důslednost - ale řekla bych, že v těch pěti letech už jsme díky tomu měli dost poblémů vyřešených
začalo to už v batolecím věku, přesně jak říkáš, všechno řešila šíleným jekem - šoupli jsme ji do pokoje, ať přijde, až se vyřve - bývala za prá minut zpátky vyřvaná a o ničem nevěděla
dělala scény, když měla jít večer spát, no tak jsme s ukládáním začínali už v 7, aby se tak do osmi vyječela (jiank si stžovali sousedi, bydlelij sem v paneáku) - to nám nějaký ten měsíc trvalo, byl to prostě večerní rituál - ale z postele ven nesměla (dostnala přes prdel a šoupli jsme ji zpátky)...

zkrátka důslednost - věci budou, jak chceme my, ať ječíš nebo ne

Téma se mi taky hodí. Zrovna jsem objednaná k psycholožce, protože už taky nevím, co s mladým. A to je mu teprve necelejch pět. Poslední rok je k zbláznění. Nereaguje na nic.

Nefunguje domluva, vysvětlování, zákaz. Ani když ho nechám pocítit důsledky. Někdy funguje odměna, ale zase nechci, aby plnil povinnosti nebo poslouchal jen za úplatek.

Pokud není po jeho, spustí řev, huláká na nás, že jsme hloupí, drzí, blbí. Už jsem se fakt neudržela a v takové chvíli dostal regulérní facku. Jenže to nepomůže vlastně ničemu. Ani ho to nepoučilo, ani mě to neuklidnilo. Jen ho trochu probrala z nepříčetného řevu.

Když spustí řev, zkoušela jsem:
- vykázat do vedlejší místnosti (nenamáhá se odejít, když ho odnesu, hned zase přijde zpátky)

- dělat, že ho nevnímám (huláká o to víc, když nereaguju, začne shazovat na zem věci, třískat dveřma, čekám, kdy něco doopravdy rozbije)

- dělat pravý opak toho, co po mně chce a vysvětlit mu, že pokud křičí, dělám opak (rozčílí ho to ještě víc)

- když jsem zase "byla hloupá", tak jsem po jeho uklidnění mu odmítla číst pohádku s odůvodněním, že "jsem přece hloupá a hloupí lidi neumějí číst" ("nejseš hloupá, tak mi ji přečti")

- zatrhnout přísun sladkostí v den, kdy se takhle chová (řve, že nic nedostane, pak se klidní, ale nemotivuje ho to druhý den k lepšímu chování a scénu klidně zopakuje, i když ví, že pak nic nedostane)

- lupnout na zadek (spolehlivě zvýší decibely, jinak efekt nulový)

- pomazlit - natáhla jsem ruce, aby se šel pomazlit, zklidnit, že si to v klidu vysvětlíme (Neeeee, on nechce vysvětlovat, on CHCE, aby bylo po jeho)

Tak a teď babo raď ("baby raďte"), co s tím

Záleží na situaci.
Je potřeba např. náležitě vysvětlit, proč si nemá brát bonbóny od cizích lidí nebo psát svou adresu na facebook.
Ale když třeba dcera (taky 9) drze odsekne, tak ji v tu chvíli jednu plesknu - a pak si dává nějakou dobu sakra pozor.

Vždyť je spousta jiných trestů než fyzické. Klukovi bych zaheslovala PC, telku a sebrala kolo, dala zaracha atd. Prostě něco, co by ho sakra mrzelo.

a to mu nevadí, že ho děcko neposlechne a druhej den to udělá zas? Tak nech domluvy a řešení situací na něm. Až budeš po klukovi něco chtít a neposlechne, zavolat tatínka, ať si to vyřídí. Zavolat mu i do práce, ať dá kázání po telefonu, nebo sepsat seznam prohřešků s tím, že večer si s tatínkem synáček popovídá. Myslím, že denní hodinový otcovy monology začnou být pro kluka dost brzo trest a tatínka to taky přestane bavit.
Nebo je vyliskat oba, a bude klid

U nás jsem taky byla za zlou matku a manžel byl hodný tatíček...Děti jsme nebili,ale když vysvětlování nezabíralo,tak k rychlejšímu poučení přispěl výchovný lepák a bylo...Ovšem táhli jsme jako rodiče za jeden provaz,aby si dítka náhodou nemyslela,že já zakážu a otec dovolí....

I tady platí ono známé....zlatá střední cesta. tělesný trest je to až to poslední, jde spíše o autoritu kterou si buď dokážete nebo nedokážete vytvořit v rodině.
Děti velmi záhy pochopí komu z rodičů mohou odmlouvat, neposlechnout či trucovat atd. a ke komu si to jen tak nedovolí. Bohužel ani nekonečné proslovy či bití k tomu nevedou !!!!

arsiela: jasně stanovit pravidla: neuděláš to a to - bude následovat takovýto postih
to je fér

Lujza: tak tohle jsem bohužel slyšela,taky když mi ujeli nervy a puberťák schytl víc než jednu( i když sakra zaslouženou).Pravda víckrát si už nedovolil to co tenkrát.
Já mám k bití děti odpor,myslím právě k tomu co uvádí Vilma jako důraznější ruční domluvu.U nás se totiž důrazenější ruční domluva praktikovala za každou pitomost až to skončilo mým rozbitým nosem,spálenou rukou a přeraženým pohrabáčem.
Neříkám ,že sem klukům jednu nelípla.Jasně,pokud mě mínila skočit coby prťata pod auto,tak jednu dostali,učínější než hodinové vysvětlování.
Autoirita se dá získat jiným způsobem,než bitím,nebo mentorováním.A bít devítiletého,to už mi přijde dost za hranou.
Tam bych volila co píšou holky,nechat ho nést natvrdo důsledky svých činnů.