Je lepší pár facek, nebo kázání?
Prakticky od narození našeho syna se s manželem nemůžeme shodnout ve výchově. Teď je malému devět let a naše rozpory se čím dál více prohlubují. Zajímalo by mne, jaký je váš názor a jaké výchovné metody používáte vy.
Většinou je to v rodinách tak, že matka bývá citlivější a benevolentnější a otec má pevnější ruku, u nás je to naopak. Manžel je totiž, dle mého názoru, až příliš měkký a tolerantní i v případech, kdy to není na místě. Já jsem naopak ráznější a vyžaduji dodržování pravidel a určité disciplíny, za což mne manžel často kritizuje a tvrdí, že synovi svým přístupem způsobím celoživotní traumata. Podle mne přehání. Nejsem žádná tyranka.
Myslím, že mužův přístup má kořeny v jeho dětství, jeho otec byl velice přísný a pro ránu nešel daleko. Manžel byl jako dítě často bit, dostával výprasky za sebemenší prohřešky ještě ve čtrnácti letech. Otce se doslova bál, a jakmile věděl, že se stalo něco, co ho rozzlobí, velmi psychicky trpěl. Po těchto svých vlastních zkušenostech je mu jakékoli fyzické násilí vůči dětem vysloveně odporné a skutečně jsem ho nikdy neviděla dát synovi jeden jediný výchovný třepanec.
Místo toho s ním sáhodlouze mluví, vysvětluje, snaží se ho přimět, aby chápal, co udělal špatně a příště se toho vyvaroval. Nemyslím, že je tento postup úplně špatný, ale dá se aplikovat jen do určité chvíle. Syn totiž otcovy měkké a neagresivní povahy začíná pěkně zneužívat. Opravdu hodně zlobí, zcela otevřeně neposlouchá, když dostane nějaký zákaz nebo příkaz, ignoruje ho a dělá, že neslyší.
To pak nastoupím já a kluka plácnu přes zadek, aby se vzpamatoval. Ani to většinou nezabere, takže často musím sáhnout k důraznější „ruční domluvě“. Až pak syn poslechne a udělá, co se po něm chce.
Vadí mi to. Nechci být doma za tu zlou a už vůbec bych nechtěla, aby se mne syn, nedej bože, začal bát. Stejně, jako se jeho táta bál svého otce. Jenže když nezasáhnu, synovi všechno projde. Tatínek si ho posadí před sebe a spustí své mravokárné litanie, které on pouští jedním uchem tam a druhým hned ven. A druhý den se situace v nějaké obdobě opakuje.
Nevím, co s tím. Moc bych si přála, abychom s manželem v tomto ohledu táhli za jeden provaz, ale my se prostě dohodnout nedokážeme. On mi vyčítá přílišnou přísnost a nekompromisnost, já jemu zase nepatřičnou benevolenci. Asi by to chtělo nás dva dohromady smíchat a pak by z toho vyšel ten správných výchovný model.
Jak je to ohledně výchovy a trestání dětí u vás? Jsem opravdu nemožná, když klukovi občas pořádně naplácám přes zadek, když si to zaslouží?
4.5.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 98 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Pouštíte děti samotné ven? Manžel to zakazuje.
- Ve výchově absolutně selhávám. Jak mám být důsledná?
- Můj syn mne kouše. Jak ho to mám odnaučit?
Diskuse ke článku - Je lepší pár facek, nebo kázání?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Heather: jsi rychlejší 
sallie: tak zas je třeba rozlišit, jak k tomu rozbití okna došlo. Když teda vezmu tento konkrétní příklad. Jestli potomek netušil, že je někde poblíž nějaké okno, a stalo se to náhodou, tak profackování není na místě. Ale jestli byl potomek výslovně varován, aby si tady a teď s tím míčem nehrál, protože tím ohrožuje támhleto okno, tedy byl vysloven zákaz a bylo mu i vysvětleno, proč, a on si tam stejně hrál a okno rozbil, pak už je záhodno, aby dítko pocítilo následky. 
sallie: No tady se ale píše: "Opravdu hodně zlobí, zcela otevřeně neposlouchá, když dostane nějaký zákaz nebo příkaz, ignoruje ho a dělá, že neslyší. To pak nastoupím já a kluka plácnu přes zadek, aby se vzpamatoval."
Tady je souvislost provinění a trestu očividná. A pohlavek za rozbité okno by dostal v případě, že by si například s míčem hrál někde i přes můj zákaz a míčem to okno rozbil, nikoliv za to, že ho vysklil neúmyslně
Riki: no mě to přijde prašť jako uhoď.... ale já mám obecně problém s konceptem trestu.... protože mi přijdou nesouvisející s proviněním. Tak jako pokladní nemá žádnou souvislost s chybějícími rohlíky, tak rozbité okno a pohlavek taky spolu souvisí jen minimálně.... .... profackováním pokladní toho spravím asi tolik jako profackováním dítěte, které rozbilo okno.... .... konstruktivního v tom není nic....
sallie: to myslím nesrovnáváš dobře... nelze říct, že "udělá něco, co se mi nelíbí, tak mu jednu fláknu" - ale "udělá něco, co neměl, přesto, že věděl, že to dělat nemá, tak následuje trest". Za provinění. Ne za to, že se někomu něco nelíbí. Pokladní v sámošce přece nezpůsobila nepřítomnost rohlíků, takže trestat ji za to by byl logický nesmysl, že.
Na každého platí něco jiného. A rodiče musí držet pospolu, jinak dojde ke zneužívání. Proto je třeba najít jiný účinný systém...
Kdysi nevl. syn byl bordelář a hlavně si neuklízel špínu, naschvál, jak jinak. Nechala jsem ho, nechť si ji drží. Vyprala jsem a za chvíli jsem měla opět plný koš jeho svršku. Řekla jsem mu, že si musí vyprat sám... a to ještě nevěděl, že pračka přestala fungovat. Už jsem neopakovali, co má dělat, pamatoval si to.
Myslím, že toto jsem "nejúčinnější výchovné metody". Rodiče prostě musí být vynalézaví. 
Jo jo znám... tatínek měkký (taktéž přísný otec v jeho původní rodině), já musela být za tu zlou, což mě dost unavovalo, nebo mi to není vlastní, ale někdo to dělat musel, protože jinak by nám synek přerostl přes hlavu. Ono je to vysvětlování, promluvy do duše a tolerance pěkné, ale celkem k prdu, pokud si z toho dítě nic nedělá. Musí mít z rodičů respekt a je na nich, aby posoudili povahu dítěte a tím i způsob, jak ho dosáhnout. Důležitá je hlavně důslednost a jednotnost rodičů. Občas jedno proplesknutí udělá větší službu než hodinové litánie.
A to, co doporučuje Sallie, je sice ušlechtilé, ale taky to na všechny děti neplatí - klidně půjdou do školy bez úkolu a ve špinavých hadrech a nějaký bordel v posteli je taktéž nechává v klidu - prostě ho zakopnou pod tu postel... A teď babo raď
.... a ještě považ jaké vzorce chování si synek odnáší do života - když se mi nelíbí, co někdo dělá, tak mu jednu fláknu.... to jako flákneš jednu pošťačce, když se loudá s roznáškou, nebo pokladní v sámošce, když nemají rohlíky?
myslím, že to máte vymyšlený špatně oba - a oba můžete vidět, že ani jeden systém nefunguje. Když dítě něco provede, tak řečnění, nebo fyzický trest zůstávají jen trestáním a řečněním - nemají žádný "poučný" moment.
Zkuste raději synka nést důsledky za své činy. Např - neuklízí si špinavé prádlo? Jeho věc - ale doma se perou jen věci vložené do koše se špínou. Nedělá úkoly? Nechte ho jít bez úkolu. Neuklízí svůj bordel? Vemte bordel a dejte mu ho na nějkaé jeho místo (např. doprostřed skládaného lega, do postele atd.). Držkuje? To klidně může, ale v jiné místnosti, kde ho nikdo nebude poslouchat. Rozbil okno? Zaplatí zasklení z kapesného. Přišel pozdě domů? Příště nikam nejde, protože na něj není spoleh. Neplní své povinnosti (např. vynášení koše)? Fajn, rodiče přestávají plnit své povinnosti - např. vařit synkovi oblíbená jídla nebo jet s ním o víkendu na kola.
Všechny tyhle věci mu předem vysvětlete - chci abys večer dal špinavé prádlo do koše, jinak se ti stane, že nebude vyprané a nebudeš mít v čem chodit. Když nebudeš dělat to a to, bude to mít za následek to a to - a sám si rozmysli, jak se rozhodneš, starej jsi na to dost, abys měl dost rozumu.
