Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Budete se trvale zdržovat doma. Jestliže se vydáte z domu, musí vás doprovázet příbuzný mužského pohlaví. Budete-li na ulici přistižena sama, budete zbita a poslána domů.

Za žádných okolností nebudete ukazovat svoji tvář. Mimo dům se budete zahalovat burkou. Jestliže tak neučiníte, budete přísně zbita.

Zakázána je veškerá kosmetika.

Zakázány jsou šperky.

Nebudete mluvit, pokud nebudete oslovena.

Nebudete hledět mužům do očí.

Nebudete se smát na veřejnosti. Učiníte-li tak, budete zbita.

Nebudete si lakovat nehty. Učiníte-li tak, bude vám uříznut prst.

Dívkám je zakázáno navštěvovat školu. Všechny dívčí školy budou s okamžitou platností uzavřeny.

Ženám je zakázáno pracovat.

Bude-li vám prokázáno cizoložství, budete ukamenována.

Je jen těžko uvěřitelné, že tyto zákony byly platné doslova před několika málo lety. Řídit se jimi musely v rozmezí let 1996 až 2001 afghánské ženy. V té době vládlo v jejich zemi radikální náboženské hnutí Talibán…

Tisíce planoucích sluncí

Málokterá kniha mne dokáže rozplakat. Když jsem však minulou sobotu dočetla román Tisíce planoucích sluncí, nedokázala jsem se slzám ubránit. Prostřednictvím osudů dvou žen, jejichž život sledujeme od útlého dětství, je čtenářům představen život v Afghánistánu. S jeho tradicemi, ale i pokrokem, s válečnými roky v době sovětské okupace až po otřesné podmínky, kterým muselo obyvatelstvo čelit od chvíle, kdy se moci ujal nelítostný a nemilosrdný Talibán.

Osudy dvou žen, které dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl i podmínky, ve kterých vyrůstaly, byly shodou náhod, okolností a událostí svedeny dohromady. I přes počáteční nepřátelství a despekt si k sobě našly cestu a společně tak čelily krutému životu, jemuž byly vystaveny.

Starší Marjam vyrůstala jako nemanželské dítě se svou matkou doslova na okraji společnosti v polorozpadlé chatrči několik kilometrů od města. Po tragické matčině smrti byla v patnácti letech provdána za obchodníka z Kábulu, o třicet let staršího. Její naděje a touha po vzdělání a lásce tak byly navždy pohřbeny a ona velice brzy okusila, co to znamená být manželkou muže, jenž nekompromisně dodržuje ty nejpřísnější afghánské tradice.

Druhá dívka Lajla měla začátek svého života mnohem nadějnější. Vyrůstala v Kábulu v rodině učitele. Její otec byl velmi pokrokový muž, který velice dbal na vzdělání a všemožně svou dceru podporoval. Lajla byla nadaná a pilná žačka s velkými plány do budoucna.

Ty zkřížilo hnutí Talibán, které jak ji, tak všechny ostatní afghánské ženy uvrhlo do absolutního bezpráví a vzalo jim jakékoli šance a možnosti na prožití normálního, plnohodnotného života.

Právě v tomto období jsou osudy obou žen svedeny dohromady a čtenář napjatě a nevěřícně sleduje, co talibánské zákony pro ženy v praxi znamenaly. Těžko si dokážeme představit, co musely cítit matky, jež byly nuceny dát po smrti svého muže děti do sirotčince, jelikož je bez možnosti pracovat neměly jak uživit. Jak pro ně muselo být těžké, když se snažily je alespoň navštěvovat, ale po cestě byly odchytávány talibánskými hlídkami a bity za nedovolený pohyb na ulici. Ženy byly doslova na okraji společnosti a byly pro ně vyhrazeny i samostatné nemocnice, které ovšem byly velice špatně vybaveny, takže veškeré zákroky včetně třeba císařského řezu byly prováděny za plného vědomí…

Tisíce planoucích sluncí je kniha plná citu, touhy, lásky, nadějí, smutku, bolesti a beznaděje. A i když v jejím závěru zlehounka prosvítá světýlko lepší budoucnosti alespoň pro jednu z hlavních hrdinek, nemůže se čtenář ubránit slzám a bezmocnému vzteku nad vším tím utrpením, kterým musely nejen Marjam a Lajla, ale i všechny afghánské ženy projít…

Khaled Hosseini
Tisíce planoucích sluncí
Vydalo nakladatelství Leda s.r.o. v roce 2008