Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Snímky známého fotografa silných lidských příběhů Jindřicha Štreita budou zdobit po tři měsíce pražskou kavárnu v pasáži Platýz.

Tvůrčí bilance fotografa Jindřicha Štreita je obdivuhodná a úctyhodná. Sedm set výstav doma a v zahraničí a řada vydaných monografických knih. Jeho fotografie jsou zastoupeny ve sbírkách nejznámějších světových muzeí a galerií od New Yorku po Paříž.

Narodil se v roce 1946 ve Vsetíně na Valašsku. S rodiči a sourozenci se přestěhoval do podhůří Jeseníků (Těchanov) a se svou ženou Agnes se pak usadil v Sovinci, zapadlé vesničce na Bruntálsku. Svou profesní dráhu začal jako vesnický učitel a ředitel školy, už v té době však vášnivě fotografoval všední svět a události kolem sebe. Motivy jeho fotografií jej dokonce na začátku 80. let přivedly do vězeňské vazby. To mělo za následek nejen zákaz dále vyučovat, ale i vystavovat. Fotografovat však nikdy nepřestal. Dokonce do sametové revoluce pořádal neoficiální výstavy podobně stíhaným umělcům. V současnosti se stále věnuje fotografii, ale i pedagogické práci na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.

Surově reálný vesnický život se stal stěžejním zdrojem jeho černobílých fotografií. Pro svá témata nešel daleko, vycházela z jeho bezprostředního okolí, ve kterém žil - svatby, křtiny, pohřby, přehlídka požárního sboru, ale i stranické schůze, povinné zkoušky plynových masek a vedle toho i každodenní věci – jak jíst, spát, odpočívat, ale i radovat se a milovat. Nejvlastnějším tématem jeho snímků jsou mezilidské vztahy, intimita a každodennost života, někdy absurdní až pitoreskní. „Moje generace vycházela ze surrealismu a z absurdního přístupu k životu, z postavení dvou nesourodých věcí k sobě. Fascinuje mě, když se na půdě živočišnosti, naturalismu a pudovosti objeví vztah, který je laskavý, plný něhy a krásy. I když vycházím z tradiční formy dokumentu, mou snahou je vyjádřit to, co cítím, a vytvářet fotografie, které jsou nadčasové a zobecňující. Je to zdánlivě jednoduché a prosté, ale je to úkol na celý život,“ dodává Jindřich Štreit.

Dokumentárním obrazům zůstal Jindřich Štreit věrný i po pádu komunismu. Další oblastí jeho zájmu v polistopadové době jsou společností vymezené komunity. Zachytil lidi pracující v dolech, hutích, těžkém průmyslu. Specifický svět gigantických továren, rázovitých postav i sisyfovské dřiny je - jak jinak - další bohatě strukturovanou a současně obnaženou součástí lidské existence, činností, která člověka zásadně formuje a prověřuje. Současně se věnuje ale i řadě dalších témat. Ve snímcích starých lidí, mentálně i fyzicky handicapovaných, drogově závislých, emigrantů, vězňů či z různých náboženských pospolitostí v sobě Jindřich Štreit nezapře bytostně humanistického fotografa velkého srdce.