Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Romanci Želary, dramatizaci díla spisovatelky Květy Legátové uvádějí jako první letošní premiéru Městská divadla pražská. Příběh mladé lékařky, která najde svoji osudovou lásku v zapadlé horské vesnici, kde se jako členka odboje ukrývá před gestapem, režíruje talentovaný Pavel Khek. V hlavních rolích účinkují Evellyn Pacoláková jako Eliška a Vasil Fridrich jako její manžel, prostý kovářský pomocník Joza. Dále hrají Jitka Smutná, Oldřich Vízner, Veronika Janků, Viktor Dvořák, Lukáš Jurek a další. Hru uvede v české premiéře 10. března 2012 Divadlo Rokoko.

„Silný milostný příběh z doby heydrichiády vytvořený podle předlohy výborné české spisovatelky je samozřejmě přitažlivé téma jak pro režiséra, tak pro diváky,“ říká třiatřicetiletý režisér Pavel Khek, který s Městskými divadly pražskými spolupracuje poprvé.

Divadelní scénář vytvořil společně s dramaturgyní a autorkou inscenační úpravy Věrou Maškovou. Příběh hry vychází ze dvou bestsellerů spisovatelky Květy Legátové: povídkové knihy Želary a na ni navazující novely Jozova Hanule. „Jako motto jsme si vzali nádhernou větu Květy Legátové. ´Hledači pokladů dělají obrovskou chybu pohledem do dálky, to je místo mizení´. Jinými slovy: Zázrak života leží přímo před námi, jen jsme někdy trochu slepí, že ho neumíme objevit a uchopit,“ říká Pavel Khek.

Podle Pavla Kheka má hlavní hrdinka Želar až překvapivě blízko k mnoha úspěšným ženám dneška. Takovým, které mají slibně rozjetou kariéru, slušný příjem, přitažlivého milence, a přesto cítí, že jim něco zásadního schází. „Teprve v Želarech Eliška zjistí, že svůj život zatím vůbec neovládala. Až skrze obyčejné věci – vaření, štípání dříví, porozumění přírodě a pomoc druhým – najde sama sebe,“ říká režisér. Hrdinčinu úvodní hrůzu z prozrazení, pachuť ze svatby s cizím mužem i osamělost v horském zapadákově navíc postupně prozáří láska. Právě ta Elišku vysvobodí ze starých návyků a otevře před ní úplně nový svět. A když přijde osvobození, vzpomínku na Želary si už nese s sebou...

Elišku hraje Evellyn Pacoláková. Ta už v MDP vytvořila výrazné ženské postavy, jako byla Jana Eyrová, Amaranta v dramatu Sto roků samoty, Rosa ve hře Vše o mé matce nebo Catherine v komedii Vzpomínky na vodě.  Evellyn zaujala zejména proměna Elišky v souvislosti s přijetím nového jména Hana, pod kterým kvůli utajení v Želarech vystupuje: „Zatímco Eliška znamená ´Můj Bůh je přísaha´, Hana je ´milostiplná, něžná´. V Želarech Eliška ztrácí aroganci a nalézá pokoru. Šlechtěná růžička pěstovaná v krásném květináčku se zároveň mění v růži s trny na obranu - květinu zocelenou drsnou přírodou, která vydrží mnohem víc,“ říká herečka.

Partnera hlavní ženské hrdiny, neotesaného, ale také citlivého a rovného Jozu hraje Vasil Fridrich. Ten V MDP kromě vděčných komediálních rolí zaujal i jako Otík ve Zlatých úhořích nebo Edmund v Králi Learovi. Rodák z Uherského Hradiště má mimochodem kořeny právě v „želarském“ kraji. Předobrazem fiktivní vesnice Želary, kam své povídky Květa Legátová zasadila, byla totiž oblast valašsko-slováckých „kopanic“, prostých stavení z jílu a slámy roztroušených v drsném kraji u hranic Moravy a Slovenska.

Želary v divadle Rokoko ale napínavě přibližují i osudy dalších postav. K těm patří zejména kořenářka a čarodějná „bohyně a vědma“ Lucka v suverénním podání Jitky Smutné, skeptický doktor Beníček (výborný Oldřich Vízner), nebezpečně zarputilý Farář (charismatický Jaromír Nosek) a mnoho dalších, ostře a přesně vykreslených charakterů.

Drsná krása přírody a krajiny, želarské nebe i ozvěny folklóru se promítly do scénografie, kterou pro inscenaci Želary vytvořil Michal Syrový. Hudbu s motivy lidových písní složil David Hlaváč, kostýmy zachycující rozdíl mezi městem a vesnicí navrhla Agniezska Pátá-Odlak. „Zásadním scénografickým prvkem je podlaha, která se celou hru staví, v kostýmech jsou důležité boty, jimiž se po ní šlape,“ připomíná Věra Mašková, podle níž jsou Želary „drsnou romancí sevřenou mezi dvěma totalitními režimy, které jsou neslučitelné se životem...“

Pavel Khek (*1978), talentovaný divadelník a od roku 2012 i nový umělecký šéf Městského divadla v Mladé Boleslavi. Divadlu se věnoval nejprve teoreticky na FF UP v Olomouci a na FF UK v Praze. Jako divadelní režisér a organizátor se ale prosadil už během studií režie na DAMU, kdy vytvořil řadu zajímavých mimoškolních inscenací (např. Sen noci svatojánské na otevřené scéně v Lokti, inscenaci Deburau spojující činohru, pantomimu a muzikál atd.). Realizuje vlastní projekty (např. Evžen Oněgin v divadle Anfas) a spolupracuje se scénami po celé republice (Faust a Markétka, Miláček, Nebezpečné vztahy v MD Mladá Boleslav, dále Ženitba, Kdo je tady ředitel? a Krása na scéně pro MD Zlín, Don Juan pro MD Kladno ad.). Zároveň je vedoucím hereckého ročníku na VOŠ herecké v Praze.

Květa Legátová (vlastním jménem Věra Hofmanová) se narodila v roce 1919 v Podolí u Brna. Prosadila se nejprve jako autorka rozhlasových her, největší úspěch však dosáhla až ve zralém věku vydáním povídkového pásma Želary (2001). Na výborně přijatou knihu navázala novelou Jozova Hanule (2002) z téhož prostředí a se stejnými postavami. Přestože vesnice Želary existuje pouze na papíře, kniha i novela odrážejí reálné spisovatelčiny zážitky z 50. a 60. let, kdy byla jako politicky nespolehlivá učitelka posílána do škol v odlehlých oblastech republiky. A právě v horách u moravsko-slovenských hranic našla svoje nejlepší literární náměty. Za Želary získala Státní cenu za literaturu. Novela Jozova Hanule inspirovala film Želary režiséra Ondřeje Trojana: jímavý snímek s Annou Geislerovou a György Cserhalmim, který v roce 2003 získal nominaci na cenu americké Akademie filmových umění a věd, Oscar, v kategorii nejlepší cizojazyčný film.