Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dnes už spatříme rytíře většinou jen na plátnech kin. „Filmoví udatní rytíři“ předstírají „nelítostná klání.“ Pak si opláchnou obličej od rajčatové šťávy, poberou tučný honorář a vedle bazénu své přepychové vily usrkávají Malibu. To ve středověku, panečku, být rytířem bylo otázkou prestiže. A tak zdaleka ne každý kdo nosil meč, zdaleka ne každý se stal rytířem.

Vždyť i náš legendární vojevůdce Jan Žižka z Trocnova se stal rytířem až po své šedesátce.

K rytířskému stavu vedly dvě cesty. Krátká cesta pasování na rytíře, to byla vlastně odměna za mimořádnou statečnost v boji. Muž, který byl takto panovníkem pasován na rytíře nemusel mít ani urozený původ, ani majetek. Tato krátká cesta byla obvyklá zejména v raném středověku.

Velká většina rytířů si však musela projít dlouhou cestou, a ta nebyla vůbec jednoduchá. Při výchově rytířů hrálo velkou roli magické číslo sedm. Budoucí rytíř si dětství příliš neužil. Již ve svých sedmi letech odcházel chlapec ze své rodné tvrze nebo hradu na knížecí dvůr, nebo k nějakému věhlasnému rytíři a stal se pážetem. Jako páže se učil pravidlům společenského chování a základům boje. Ve čtrnácti letech chlapec obdržel svůj vlastní meč a stal se panošem. Dále se učil výcviku se zbraní, jízdě na koni, dvorným způsobům, zpěvu, hudbě a básnictví. Ve svých jednadvaceti letech po absolvování této „rytířské univerzity“ byl mladík panovníkem pasován na rytíře.

Rytíři dbali na svou čest. Tak zde uvedu alespoň jeden příklad. Ve středověku v Evropě mezi sebou často válčili znepřátelené šlechtické rody. Rytíři se připojili na stranu některého feudála a do války mnohdy jeli i několik set kilometrů. Pokud jimi podporovaný feudál zvítězil, bylo to pro rytíře dobré. Rytíř obdržel svůj podíl na válečné kořisti a se svými zbrojnoši se vrátil na svůj hrad. Když ovšem jeho feudál boj prohrál, byla situace jiná. Rytíř byl vítězným feudálem zpravidla zajat a pobýval na jeho hradě. Měl však volnost pohybu, když dal své slovo, že z hradu neuprchne. Pak mu vítězný feudál vyměřil výkupné za způsobené válečné škody. Pokud rytíř s výši výkupného souhlasil, potvrdil, že peníze budou předány například během roku a na své čestné slovo byl rytíř i s doprovodem propuštěn. Pak skutečně ve stanovené lhůtě přijel k hradu posel a dovezl slíbené výkupné. Středověk mnozí považují za temný, ale byla to ještě doba, kdy slovo dělalo muže. Rytíř se stal služebníkem Boha, svého pána i žen ochráncem slabších, milovníkem umění, moudrým, statečným a čestným mužem. Kéž bychom v této konzumní společnosti měli alespoň některé vlastnosti středověkých rytířů.