Jak se Majucha stala vidlákem
Minulý týden jsme vám představili knižní prvotinu naší čtenářky Majuchy – Život vidláka. Dnes vám přinášíme krátký rozhovor s autorkou této knihy…
Můžeš se na úvod trochu představit? Jak velkou máš rodinu, tvé zájmy…
No, rodinu... Rodiče, dva bratry a skoro stoletou babičku, ale to asi není to, co myslíte. Žiju sama. Vlastě ne, s kočkama. A vůbec si nestěžuju. Kočky nevyžadují teplé jídlo, čisté ponožky, umyté nádobí, nevadí jim, když přijdu domů až v noci, když místo vaření guláše vezmu do ruky elektrickou kytaru a nebo si dvě hodiny čtu. Ideální partner. A ty zájmy? Hlavně muzika, knížky, focení, a pak si občas ráda sbalím batůžek a vyrazím někam naslepo na opačný konec světa. Je to fajn dobrodrůžo, když jde člověku občas o život, přeskládáš si hodnoty, přestaneš řešit hlouposti a pak té radosti, když se živá vrátím domů. :-))
Co tě vedlo k rozhodnutí odstěhovat se z velkoměsta téměř na samotu? A co na to říkala rodina a přátelé?
To bylo východisko z nouze. Původně jsem vůbec nechtěla z vyhřátého paneláku. Ani z Prahy. Teď už snad není takový problém s hypotékami, ale před deseti lety bych musela vykrást banku, abych se zmohla na byt v Praze. Tak jsem si koupila garsonku v jednom malém městečku s relativně dobrým dojezdem, která měla být brzy dostavěná. Jenže realitka byla velice vtipná, nechala si zaplatit předem a potom zastavila stavbu. Několik roků jsme to řešili přes soudy a policii a nakonec jsem to odprodala jedné společnosti jako pohledávku a dostala zpátky většinu nákladů. Začala jsem si hledat jiné bydlení a po zkušenosti, kdy několik lidí vlastní jednu stavbu a nejsou schopni se domluvit ani na základních věcech, jsem nechtěla sousedy. Tedy ne jako spoluvlastníky. Chtěla jsem něco, co patří jen mně a jen já si budu rozhodovat o tom, jak se s tím naloží, kdy a za kolik. Tak jsem hledala a ...
Rodina neříkala nic. Oni už dávno vědí, že jsem neřízená střela a na změnu trajektorie mého letu dávno rezignovali. Oni už jen užasle a odevzdaně hledí, co se kolem nich děje :-)
Co tě po přestěhování nejvíc překvapilo? Neměla jsi někdy chuť se sbalit a pokorně vrátit do "civilizace"?
Okamžitě. Ale nerada přiznávám porážku, tak jsem zatnula zuby a vydržela. Překvapilo mě asi nejvíc to, jak těžké je cokoliv sehnat a zařídit. Chlapi sedí v hospodě a nadávají, že nemají práci, ale když jim tu práci nabídnu, tak ji nechtějí. Absurdní výmluvy typu „jo vy bydlíte AŽ za návsí, to je hrozně daleko“ (asi tak pět minut pěšky a dvě autem) a „kdybyste chtěla postavit celý dům, tak to bych přišel, ale spravit jen jednu zeď, to se mi nevyplatí“ mě dostávaly do kolen. Když už tam někoho násilím dovleču, tak to odflákne a ještě mě „natáhne“ na penězích. A tak si zvu firmy z velkých okolních měst. Je to absurdní, ale ty přijedou klidně dvě stě kilometrů daleko, jsou ochotní a pracují docela dobře.
Kdy v tobě uzrála potřeba všechny své zážitky zapisovat a posléze je vydat knižně?
Většina mých kamarádů, včetně mně, se odstěhovala z Prahy někam pryč a vidíme se jen sporadicky. Tak jsme si nakonec všichni založili nějaké stránky, kam jsme zapisovali, co se kolem nás děje, abychom aspoň věděli, že pořád všichni žijeme. Tam jsem začala psát vidláka a postupně se z toho nějak zrodil nápad vydat to uceleně. Nejprve jen pro kamarády, ale pak mi začali psát i cizí lidé, že se přes nějaké odkazy dostali na můj web a že se jim to líbí, tak jsem to nakonec pojala v širším měřítku. Koneckonců, budu mít aspoň čas pro zařízení nominace do Stockholmu, ehm.. :-D
Máš v plánu nějaký další knižní počin, nebo už na něčem pracuješ?
Nene, zatím ne. Jsem si tedy skoro jistá, že pokud mi ten dům nespadne na hlavu, na jedno až dvě pokračování to ještě vydá, ale to bude chvíli trvat. A jestli mezitím něco vyplodím, to ví bůh.
Kdybys měla srovnat život ve velkoměstě a na vesnici, který to v tvém případě vyhrává? Určitě má vše své výhody i nevýhody. Je něco, co ti z městského života stále velice chybí? A co z toho vesnického bys naopak neměnila ani za nic?
Mně by vyhovoval takový hybrid. Klid vesnice s životem města. Ale asi bych nakonec zvolila tu vesnici. Neměnila bych právě ten klid, kdy můžu trávit většinu roku na zahradě a kde je slyšet jen ticho, zpěv ptáků a kde můžu mít kolem sebe zvířat, kolik budu chtít. Také bych si nedokázala představit, že bych musela s někým sdílet jeden dům. V paneláku jsem se bála v noci zakašlat, abych nevzbudila pět partají nad námi, ale tady si klidně ve dvě ráno pustím kytaru do zesilovačů nebo zapnu pračku, vrtačku... prostě dělám cokoliv kdykoliv a nemusím se bát, že bych tím někoho rušila. Což je pro můj způsob života docela zásadní věc.
Na druhou stranu, když člověka přestane to ticho a samota bavit, není tady kam jít. Veřejná doprava tady funguje spíše symbolicky, cesta do práce a domů mi denně zabere tři hodiny čistého času a bez auta není šance si ani přivézt větší nákup. Když mi přijde doporučená zásilka, musím si vzít půl dne dovolené, abych si ji mohla vyzvednout a to nemluvím o návštěvě úřadů. V Praze jsou aspoň všechny relativně pospolu, ale tady je každý v jiném městě a jen oběhání daní, sociálky a stavebního úřadu je na týden ježdění po celých středních Čechách. Když už je nablízku nějaký obchod, zavírá v pět odpoledne. Takže celkově je to taková ta nedostupnost služeb a společenského života, co mi docela chybí.
Naštěstí ale pracuji pořád v Praze, takže jsem kontakt se světem neztratila, co jde, tak si tady vyřídím, a tak ty nedostatky snáším docela v poklidu a s humorem. A až mě i ten opustí, vyrazím zas do nějaké válečné zóny a přestanu řešit kraviny ohledně zavírací doby. On ten život je o něčem jiném.
Majucho, děkuji za rozhovor a přeji ti hodně štěstí.
Život vidláka
Autor: Mája Štěrbová
Vydalo: Tribun v edici Knihovnička
12.5.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 32 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak se Majucha stala vidlákem
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.My bydlíme v nové části vesnice a tady to taky funguje tak, že si každý došmudlává svoji zahradu a o ostatní se nestará.Na ulici se pozdravíme a tím to končí a mně, to 0doela vyhovuje. Občas pokecám s rodičema Zuzčiných spolužáků, to mi stačí.
Babky ve vesnici na pozdrav odpovídají, nevšimla jsem si, že by někdo dělal ějaké naschvály - a taky jsem ze Středních Čech
Majucha: gentlemani nevymřeli...se slzou v oku vzpomínám na doby, kdy nejenže by na tebe nebyl sprostý a nerajtoval ti v hromadě uhlí, ale dokonce by si navlékl montérky, plivl do dlaní, odehnal tě a sám by to uhlí složil! Jó, to bývaly doby, to bývali chlapi - vůbec se nedivím, že jsou ženské radši samy s kocourem a knížkou.
Je to divný,že jsou někde takový divný a dá se říct,zlí lidi.Já jezdím na malou vesničku už 39 let,je tam cca 10 domů a 4 chaty...nedružíme se hromadně ani na sebe nenadáváme,ale většinou se každý zahrabe na svou zahradu a o nic víc se nestará..Byly problémy s vodou,tak si skoro každej nechal vyvrtat svou studnu,a je zas klid.Teď se maximálně společně řeší,jestli náklaďáky vozící novému sousedovi na stavbu matroš naruší statiku našich starých chalup nebo né.
kareta: no... je to řešení, ale možná že postačí, když mu dám do schránky výtisk s věnováním
Mě vlastně vůbec původně napadlo, že bych to oficiálně věnovala obci K.M., ale pak mi to přišlo až jako moc krutý žert, a koneckonců, co já vim, jak je ten můj barák moc hořlavej...
Majucho, jestli máč starý auto a soused by ti ho škrábnul, nic ti nebrání mu občas teréňáka nabrat vlastním vrakem- jeho to bude mrzet víc. A pořád buď milá, ale pomlouvej, stěžuj si...vyměkne.
Majucha: musíš se naučit cikánskej ječák a řvát na něj. To zabírá. bez servítků mu sdělit, že je čúúúráááá* a ať tahne do P**i z**d jeden a zároveň ho mile zdravit. To ho zmate
Majucha: super soused
Majucha:
Aja: snad jo, viz někde dole jsem psala odkaz. Auto jezdí, ale je mi naprd, páč ho musím parkovat v Praze, aby přežilo noc bez úhony. Ale už řeším garáž, no bude to zas historka... ale snad se jí už dočkám
kareta: hele po mně se třeba chodil pravidelně vozit soused, když mi přivezli uhlí. Oni ho nemohli složit jinam, než před barák, ale okamžitě jsem šla a začala ho házet ho sklepa. Každej to pochopil a jel vedlejší cestou, nikomu jsem neodřízla přístup. Ale on pokaždý řval, že chce jet ZROVNA TUDY a pokaždý mi to uhlí rozjezdil teréňákem. Pak mu vadilo, že mi zaváděli plyn. Vadilo mu, že mi zaváděli vodu. Vadilo mu, když jsem si posbírala vlastní úrodu. Tak mě potom naoplátku vadilo, když mi na mojí zahradě bez povolení přistavěl kus svýho baráku a práskla ho na stavebko. Ale od tý doby mě uctivě zdraví, hajzl
Majucha: Doufám, že ji někde seženu, abys mi pak mohla napsat majušší věnování
A auto ti furt jezdí?
kareta: asi jo
Majucha: to je divný Příbuzný má taky cosi 40km od Prahy, je Pražák a popisuje stejný martyrium- že by byli středočeši vadní?? Tvrdil, že uvažuje jít bydlet do satelitu mezi zbohatlíky, tam prý spíš zapadne než mezi nezaměstnanejma magorama
kareta: jasný, drby jsou mi u zadku, spíš mě zaráží ten zbytek . Ale mám tady pár kámošů, buď se potkáváme ránu u vlaku nebo zajdem a popijeme, jen je jich jaksi málo a toho času ještě míň :-)
Jejda, aby to teď nevypadalo, že se nějak povyšuju... na vesnici jsem prakticky vyrostla, jezdili jsme tam víkend co víkend a každý prázdniny komplet, a tam bylo všechno OK. Jenže i rodiče, kteří vyjdou prakticky se všema, o téhle vesnici říkají, že je nějaká divná. Na pozdrav tady skoro nikdo neodpoví, lidi si navzájem nepomáhaj ... všechno je tady špinavý a rozbitý ... nějak celkově to nefunguje. Když přijedu z práce domů, tak už jsou všichni zalezlí doma u TV..., když nechám před barákem auto s pražskou espézatkou, do rána bude mít vymlácený okýnka. Částečně o tom taky v knížce píšu, kolik úsilí mě stálo jen to, abych si uchránila vlastní majetek, kdy lidi považovali za automatický, že chodili ke mě domů a brali si, co se jim líbilo