Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vždycky, když se blíží konec školního roku a prázdniny jsou doslova na spadnutí, vrátím se v myšlenkách o mnoho let zpátky a zavzpomínám si na dobu, kdy jsem ještě bývala dívka školou povinná. Kromě těch příjemnějších letních kratochvílí, skvělých zážitků a zábavy si také vzpomenu na své největší ženské fiasko. Potupu, kterou jsem si způsobila zcela sama svou bezbřehou naivitou a nezkušeností.

Bylo mi nějakých 13 – 14 let a dlela jsem na jistém pionýrském táboře. A jak už to tak v tomto věku bývá, hormony cvičily s mým tělem opravdu důkladně. A kdyby jen s tělem… I mé duševno bylo mohutně rozhozeno, neb jsem na onom táboře poznala svou velkou a nehynoucí lásku. Alespoň tak jsem to tehdy cítila. Jmenoval se Pavel a byl vskutku nepřekonatelný. Měl pouze jeden jediný nedostatek. Stále nebyl schopen se zkoncentrovat natolik, aby zaznamenal mou osobu. Procházel kolem mě jako kolem lánu obilí a ani náznakem nedal najevo, že bych ho jakkoli upoutala.

V mém srdéčku ale hořela láska plamenem tak převelikým, že jsem se rozhodla učinit cokoli, aby měl šanci mě poznat a zjistit, že jsem ta jediná, se kterou by mohl žít až do konce svých dnů. Problém byl pouze v tom, jak se k němu přiblížit, aby to nevypadalo, že nedejbože dolejzám. To jediné bych totiž opravdu nepřežila. Alespoň to jsem si tehdy myslela. Již brzy jsem měla zjistit, že bude můj život doslova viset na vlásku – a to díky ďábelskému plánu, který jsem zosnovala.

Když bylo vyhlášeno táborové sportovní odpoledne a my jsme si měli vybrat disciplíny, v nichž budeme závodit, otálela jsem se svým zapsáním, dokud jsem nezjistila, ve kterém sportu hodlá zabodovat můj vyvolený borec. Ve chvíli, kdy jsem zaznamenala jeho jméno u vytrvalostního běhu, jsem si zpečetila svůj osud. Zúčastnit se takového závodu bylo v mém případě hotové šílenství. Já jsem ovšem nebyla schopná dohlédnout dál než na startovní čáru, na které jsem mínila stát těsně vedle NĚJ.

Nevím, co jsem si představovala. Snad že spolu lehce poklušeme těch několik kilásků a během té doby ho svou inteligencí a milou bezprostředností přesvědčím, že jsem skutečně jedinečná a báječná. V cíli jsem nás pak viděla jako nerozlučnou dvojici, navždy spojenou poutem nejcennějším – trvalou, vzájemnou a nikdy nekončící láskou.

Nic z toho se nevyplnilo. Pravda, podařilo se mi na startovní čáře chvilku pobýt v jeho těsné blízkosti, ale to bylo vše. Jakmile zazněl výstřel, můj drahý vyrazil jako šíp a během pár vteřin jsem z něj viděla již jen záda a kmitající tenisky v prachu polní cesty. Zoufale jsem zamáčkla slzu, odhodila připravená konverzační témata, kterými jsem ho plánovala oslnit, a soustředila se jen na jedno: zachovat si čest a důstojnost a závod doběhnout.

To se brzy ukázalo jako velmi tvrdý oříšek. Po prvních třech stech metrech jsem již začínala mít mžitky před očima, postupně mě opouštěli ostatní závodníci a já jsem zůstala na trati zcela sama. Sváděla jsem boj sama se sebou. V boku mě píchalo a nohy jsem od země odlepovala jen s největším úsilím. „Přece to nevzdám!“ Když jsem v dálce zahlédla transparent Cíl, byla jsem již na trati jediná. Všichni už měli závod za sebou a čekalo se jen na mě.

A pak přišla potupa největší. Zpocená, rudá, uřícená a naprosto vysílená jsem se dokodrcala do cíle. Ještě než jsem upadla do bezvědomí, zahlédla jsem svého milovaného, kterak se uvolněně baví s tou největší táborovou nánou. Mě ani nezaznamenal. Jako bych vůbec neexistovala. Tak hluboké zklamání a ponížení, které jsem tehdy pociťovala, jsem do té doby nikdy nezažila. Měla jsem dojem, že kromě plic, které hrozily, že se rozskočí na cimprcampr, a třesoucích se nohou, se mi i srdce rozlomí na dvě půlky. Pochopila jsem, že má vroucí láska zůstane navždy neopětována.

Myslím, že některé věci dokáží pochopit jenom ženy. A tak se ptám vás, milé dámy. Také jste někdy pro svou lásku udělaly něco, čím jste doslova překonaly samy sebe? A byly jste úspěšnější než já tehdy? Nebo se vám podařilo se úplně znemožnit, tak jako mně v mých třinácti letech?