Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když se dívám na nějaký film, v němž se hlavou hrdiny honí vzpomínky na dávné období jeho života, vždycky mu závidím. Dokonale mě fascinuje ta schopnost uspořádat si myšlenky posloupně tak, že dávají smysl a vytvářejí jednotný děj, který zcela cíleně někam směřuje.

Sama něčeho takového nejsem schopna. Třeba taková vzpomínka na prázdniny. Říkala jsem si, že by nebylo špatné napsat na jejich začátku nějaké pěkné vzpomínání na ty dva nejkrásnější letní měsíce. A tak jsem se zamyslela... a zjistila, že napsat o prázdninách něco, co by mělo hlavu a patu, mi nejde.

Místo toho si vzpomínám na jednotlivé útržky, které mi při slově „prázdniny“ samovolně vytanuly...

Ačkoli jsme každoročně jezdívali s rodiči někam na dovolenou, snad mi prominou, že moje hlavní prázdninová vzpomínka nepatří jim, ale babičce. U ní jsem totiž trávila podstatnou část léta.

Když zavřu oči a vrátím se do svých dětských prázdninových let, zcela jistě ucítím vůni kakaa, čerstvých rohlíků a rebarborového koláče. Vidím svou milovanou babičku u starého sporáku nebo za šicím strojem... Sebe, jak stojím na židli a ona mi naměřuje délku letních šatů...

Znovu cítím tu volnost a svobodu, kterou jsme jako děti mohli zažívat jenom v červenci a srpnu. Šplhání na strom pro ty nejlepší třešně, roztrhané tepláky, které pak babička stále dokola po večerech zašívala... Koupání v rybníce a nekonečné plavby v děravé pramici, z níž jsme plecháčky usilovně vylévali vodu, dokud jsme se nepotopili jako stateční kormoráni... Bunkr z větví a chvojí, který jsme si postavili v lese... Cítím vůni koňské stáje, kam jsme dennodenně chodili... Večer jsem pak uléhala do obrovské dřevěné postele a babička mě přikrývala naducanou péřovou duchnou, kterou jsem ráno nikdy nedokázala ustlat tak, aby byla krásně nadýchaná a vyhlazená.

Je toho hodně, co se mi při prázdninových vzpomínkách honí hlavou jako film, sestříhaný z různých kousků... Domečky z mechu a šišek, bosé nohy, opečené buřty, příšerné modré trenýrky s kapsičkou, ovocné knedlíky, koťátka, která každý rok přiváděla na svět nalezená kočička Minda, statečné výpravy potmě do nebezpečné rokle, ale také hromady knížek, které jsem vždycky stihla přečíst...

Kdyby to tak šlo, vrátit se v čase. Alespoň na pár dní, na chvilku. A znovu zažít to, co už dávno odvál čas, zapomenout na všechny starosti, nemít hlavu zatíženou všemi životními karamboly... Co bych za to dala, kdybych se zase jednou mohla probudit do prázdninového dne a slyšet svou babičku, jak na mě volá: „Vstávej, spáči, vstávej. Nebo budeš mít na kakau škraloup.“

Také vás občas přepadne nostalgie a v myšlenkách se vracíte o několik let zpátky? Jaké jsou ty vaše prázdninové vzpomínky?