Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Bleblebleblebleééé, hudry, hudry, hudryyy. Tak kde je ta zlobivá holka, která nechce pít mlíko a kouše si nehty?“ Dva neskutečně ohavní čerti vbíhají do bytu a pětiletá Petruška s děsem v očích a s hysterickým pláčem utíká k mamince.

Je mi devatenáct a na tuto taškařici mě pozvala kamarádka. „Přijď k nám večer, budeme mít Mikuláše. Petrunka bude ráda, když tam budeš.“ Kdybych jen tušila, čeho se stanu svědkem, mileráda bych si tu „veselou“ podívanou odpustila. Hladím škytající a vzlykající holčičku a v duchu si dávám předsevzetí, že až budu jednou mít děti, nikdy nic podobného nedopustím.

A jak jsem si předsevzala, tak se i stalo. Když starší dcerka dovršila téměř tří let, rozhodli jsme se s manželem, že nastal čas dopřát jí návštěvu onoho impozantního bělovousého muže. Oba jsme se shodli na tom, že ji ušetříme případného stresu a šoku z opilých čertů, a manžel se ochotně chopil hlavní role. Ušila jsem krásný kostým a dumali jsme, kterak to celé zaonačit, aby nebyl odhalen.

Mikulášský večer nadešel a my jsme začali hrát naše představení: „Ale nééé, zapomněla jsem koupit vajíčka a máslo,“ naoko nešťastně lamentuji. „Tak já skočím do obchodu, ještě mají otevřeno,“ pokračuje v našem dialogu manžel. A vzápětí křepce vybíhá z bytu. Na chodbě u kumbálu se převléká do připraveného kostýmu a za chvíli již ťuká na dveře. Otvírám a usilovně se snažím udržet vážnou tvář.

„Bydlí tady holčička jménem Janička?“ Sakra, pomalu ani já ten hlas nepoznávám. Přivádím naši malou cácorku, která s očima na vrch hlavy a s velkým respektem pozoruje bílé vousy, ohromnou čepici a stříbrnou berlu, o které neví, že je to alobalem obalená násada od koštěte. „Prý jsi byla celý rok moc hodná, Janičko. Povíš mi nějakou básničku?“

Chudák Mikuláš. Naše extrovertní dcera s kybernetickou pamětí přikývne a poté se pustí do recitace. „Narodil se chlapeček, malý jak tvůj paleček…“ A jéje, to bude na dlouho. Když se dostala k „na dvě misky přeberu tě, už si na tě dělám chutě“, zaznamenám, že se Mikuláš stává jaksi dýchavičným. Není divu, pod tou maskou musí být asi velké vedro. Konečně. Janička s uspokojením triumfálně zakončí svůj přednes, vyslechne pochvalu, převezme balíček s dárky a září štěstím.

Za deset minut přichází tatínek s taškou, ve které jsou vajíčka a máslo. „Tatínku, byl tu Mikuláš, a tys ho neviděl.“

Tento scénář jsme pak dodržovali rok co rok. Na svět přišla druhá dcerka a k nám pokaždé chodil jeden a ten samý Mikuláš.

Když se děvčatům blížil sedmý a čtvrtý rok, dělala jsem si starosti, jak naši rodinnou tradici dodržím. Na naše manželské divadelní představení jsem totiž zůstala sama. Přesto jsem holčičky nechtěla o mikulášský zážitek připravit. Rozhodla jsem se tedy, že Mikulášem budu já.

Povolala jsem na výpomoc babičku a s ní jsme sehrály scénku s vajíčky a máslem. U kumbálu jsem na sebe navlékla kostým a myslím, že jsem předvedla velmi slušnou hereckou etudu. Vyslechla básničky, předala balíčky a důstojně odkráčela. Poté jsem vzala tašku s nákupem a vrátila se domů. Byla jsem strašně zvědavá, co mi budou dcerky vyprávět.

Sotva jsem otevřela dveře, obě dvě přiběhly. Starší holčička si mne prohlížela velmi zkoumavým pohledem a mladší švitořila: „Maminko, byl tady Mikuláš. A přinesl nám dobroty. A představ si, jak je Janička hloupá, ona si myslí, že ten Mikuláš jsi byla ty. Ale to přece není možný, to byl Mikuláš. Já jsem ho viděla.“

A safra. Co teď? Tápu, protože na takto otevřenou konfrontaci jsem nebyla připravena. Janinka mě stále pronikavě sleduje a vidím, že čeká, co řeknu. No jo, ale co mám říct? Potvrdit Ivance, že ano, že její sestra je hloupá? A tvrdit, že jsem to nebyla já? To by nebylo vůči starší dcerce fér. Nebo mám tedy uvést vše na pravou míru a přiznat, že jsem to byla já, a sebrat té mladší její dětské iluze, na které má ještě nárok?

Nakonec jsem se zmohla jen na „laskavé maminkovské“ pousmání a odvedla řeč jinam. „Tak se pochlubte, co vám přinesl.“

Když se pak večer přehoupl a mladší dcerka už spala, přisedla si ke mně ta starší a na rovinu se zeptala: „Mami, byla jsi to ty, že jo? Já jsem tě poznala po hlase.“ Nedá se nic dělat. Musím s pravdou ven. Vysvětlila jsem Janičce, jak to tedy všechno je, proč se tato tradice dodržuje. Zaujatě mě poslouchala, a pak se s výrazem, který zračil hluboké uspokojení, odebrala spát. Asi za půl hodiny se ale v obýváku zjevila znovu a bez skrupulí a pěkně přímo mi položila poslední, zásadní otázku: „Mami, a Ježíšek taky není, že ne?“

A tak jsem své starší dceři odhalila pravdu i o Ježíškovi. A když potom už opravdu usnula, zamáčkla jsem slzu. Protože mi bylo jasné, že ta skoro sedmiletá slečna se právě přehoupla do další životní etapy.