Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Také se vám pravidelně vracejí některé vzpomínky? Něco, co vás zasáhlo – ať už v dobrém nebo ve špatném slova smyslu? Zkrátka něco, co jste si navždy zapamatovali a pokaždé, když přijde ta pravá chvíle, se to znovu vydere na povrch?

Mně ano. Už víc než dvacet let si vždycky o Velikonocích vzpomenu na příhodu, která mi i po těch letech spolehlivě vžene slzy do očí. Je o jedné malé holčičce a o jejím tatínkovi... Ne ne, netýká se nějak přehnaného pomlázkového výprasku. I když i ten výprask tam byl, ovšem nikoli v rámci velikonoční tradice.

Bylo velikonoční pondělní dopoledne a koledníci chodili, zvonili a koledovali. Většinou jich chodí víc najednou. V jedné takové skupince byla mezi koledujícími hochy i malá, asi sedmiletá holčička. Očička jí svítila, poctivě odříkávala básničku a svědomitě třepotala pomlázkou. V ruce pyšně držela malou taštičku, v níž pečlivě opatrovala vykoledované dobroty a vajíčka. I já jsem tu drobotinu obdarovala.

Po obědě opět zazvonil zvonek. Trošku mě to zarazilo, doba koledování přece skončila, nikoho jsme nečekali. Otevřela jsem dveře. Za dveřmi stála ta dívenka – oči zalité slzami – a třesoucím se hláskem se omlouvala, že koledovala a že mi přišla vrátit naše vajíčko.

Sevřelo se mi srdce. Pohladila jsem ji a vysvětlila jí, že za koledu se vůbec omlouvat nemusí, že to je v pořádku. Jen ať si ty získané dobroty nechá. Rozplakala se chuděrka ještě víc a mezi vzlyky mě doslova prosila: „Paní, prosím vás, vemte si to zpátky. Já to nesmím přinést domů, táta by mě zase zbil. On se moc zlobil, že jsem koledovala, když nejsem kluk. Prý nejsme žádní žebráci.“

Řeknu vám, už jsem měla v životě něco za sebou a pár různých magorů jsem poznala, ale tohle se mnou opravdu zamávalo. Neskutečně jsem zatoužila tu malou, nešťastnou a poníženou holčičku vtáhnout k nám, obejmout ji a už nikdy ji jejím rodičům, a hlavně otci nevrátit.

Vzala jsem si tedy zpět „naše“ vajíčko a žaludek jsem při tom měla až v krku. Představila jsem si, jak ta maličká chodí od dveří ke dveřím, všude odříkává svou omluvu a ani ji nenapadne, že by si ty dobroty někde potají snědla a tátovi pak nahlásila splnění úkolu. Na takový podvod byla ještě příliš malá a taky se pravděpodobně hodně bála, že by se na něj mohlo přijít.

Zbytek svátečního dne jsem měla úplně zkažený, pořád jsem na ni musela myslet. A také na jejího otce. Co to asi mohlo být za člověka, když byl schopen své dcerce něco takového udělat? Určitě si myslel, jak příkladně výchovně zasáhl, a vštípil tak svému potomkovi ty správné hodnoty.

Škoda že někteří lidé nevidí dál než na špičku vlastního nosu a nejsou schopni alespoň špetky empatie ke svým blízkým. Hlavně k dětem. Zranit a zlomit dětskou dušičku je tak snadné...

Každý rok, když se blíží Velikonoce, na to děvčátko si vzpomenu. Jako ve zrychleném filmu před sebou vidím její rozzářené oči a pocit vrcholného dětského štěstí v kontrastu s třesoucím se hláskem a slzami jako hráchy. A pokaždé se mi sevře srdce stejně jako tehdy...