Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Že si ve středověku nijak zvlášť nelámali hlavu s lidskostí, je nám asi celkem známo. Ovšem některé praktiky tehdejšího soudnictví jsou tak děsivé a do detailu propracované, až je to k nevíře. Z dnešního pohledu bych si troufla říct, že na vlivných postech tehdy snad seděl „jeden úchyl vedle druhého“.

Protože to, co tehdy odsouzeným dělali, nemohl žádný normálně uvažující a cítící člověk vymyslet.

Popis z jedné poděbradské mučírny o tom, jak byla zahájena tortura, je toho jasným důkazem.

Poté, co byl odsouzený přiveden do mučírny, začali si ho kati a jeho biřicové náležitě vychutnávat. Věřím, že pouze plnili jakousi literu zákona a dodržovali přesně stanovený postup, ale přesto jde z celého popisu mráz po zádech.

Jako první oslovil kat své biřice. Tázal se jich: „Bratři, ptám se vás, zda přijmete tohoto Jana za věrného tovaryše svého?“

Biřicové souhlasili a obřad pokračoval: „Zdali se chcete vynasnažit, aby on při vás všeho pohodlí užil?“

Vzhledem k tomu, že řeč byla o mučení, které mělo následovat, znějí tato slova skutečně sadisticky.

Korunu tomu ovšem nasadila výzva k odsouzenému. „Jdi tedy a buď s námi v našem společenstvu vesel, a ty bratře, jenž jsi také mnohým odlehčil, učiň také jemu pohodlnost!"

Tím bratrem byl míněn pohodný, jenž po této výzvě začal vězně svlékat. Současně s tím se kat s rychtářem velmi nahlas domlouvali na způsobech mučení. To mělo vězně ještě více zastrašit.

Pak vyzval kat své pacholky: „Položte jej v lůžko měkké a k smíchu jej polechtejte!“

Hrůza, když si představíme, že tehdy byli lidé zavíráni pro naprosté prkotiny.

A za prohřešky, které jsou z dnešního pohledu skutečně maličkostmi, se taky bez milosti popravovalo. Pokud ale byl přestupek odsouzeného uznán jako menší delikt, měl šanci se popravě vyhnout. Ale jen tak z toho také nevyvázl.

Často se používalo tzv. vypálení cejchu neboli šmáhu. Takto poznamenaný člověk byl pak již navždy identifikován jako osoba, která se kdy dostala dorukou katovi.

Zakrýt takový cejch nešlo jen tak. Jeden provinilý voják tak vyfasoval na každou tvář jednu šibenici. A někdy bylo vypálení cejchu skutečně drastickou záležitostí. Své by o tom mohla vyprávět chuděra Běta Slováková, která se kdoví čím tak strašným provinila, že jí byl vypálen cejch na tvář. Jenže kat to tehdy nějak neodhadl a propálil jí maso tak, „až zuby viděti bylo“

A to už asi pro dnešek stačí, že? Příště se podíváme někam do ciziny na nějaký zajímavý případ.

Zdroj: Vladimír Šindelář - Cesta na popraviště