Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Osobnost a osud Jana Husa asi nemusíme nijak podrobněji představovat. Těžko by se mezi námi našel někdo, kdo o něm nikdy neslyšel. Už na základní škole jsme se o něm učili... Málokdo z nás ale ví, jak probíhaly poslední chvíle jeho života.

Za své učení, názory a přesvědčení byl Mistr Jan Hus odsouzen k smrti upálením. Není divu, že se tehdejším církevním hodnostářům moc nehodil. Nebál se říkat nahlas své názory, ve kterých kázal proti odpustkům, žádal nápravu a očistu církve, brojil proti hromadění jejího majetku a hovořil o stále větším vlivu církve na světskou politiku.

Ale to většina z nás ví... I to, že byl pak předvolán před kostnický sněm, kde měl údajně mít možnost své názory obhájit.

V biskupském kostele kostnickém bylo tedy 6. července papežským auditorem Berchtoldem z Wildungenu přečteno třicet článků z Husových spisů. Hus, který byl přítomen, se chtěl hájit, ale byl umlčen. Stačil jen říct, že se k tomuto koncilu dostavil dobrovolně a s ochranným listem císaře Zikmunda, aby dokázal svou nevinu.

Pak už byl přečten rozsudek, podle něhož měly na hranici skončit jeho knihy i on sám. Předtím ale měl být ještě zbaven kněžského vysvěcení. Po skončení tohoto obřadu byla Husovi na hlavu nasazena papírová čepice s třemi vyobrazenými čerty, držícími hříšnou duši.

Poté již měl být vykonán ortel. Husa vyvedli z kostela a v průvodu asi tisíce žoldnéřů ho vedli na popraviště k připravené hranici.

Po příchodu na místo své smrti Hus poklekl a začal se hlasitě modlit. Spadla mu při tom z hlavy papírová čepice...

Někteří z okolních diváků se ho ptali, zda by se nechtěl vyzpovídat, a když přisvědčil, přistoupil k němu kněz. Sdělil mu ale, že mu dá rozhřešení jen v případě, že odvolá svoje učení. Hus odmítl. Chtěl ještě promluvit k divákům, ale ani to mu nedovolili. Směl pouze poděkovat žalářníkům za jejich šetrné zacházení.

Pak začala samotná poprava. Vyvedli ho na mohutnou hranici, která byla složena z velkého množství dřeva a slámy, a provazem a řetězem jej přivázali k tlustému prknu. Hranice byla tak vysoká, že po připoutání čněla nad úroveň dřeva jen hlava.

Naposledy k němu ještě přišel říšský maršálek Haupt z Pappenheimu a vyzval jej, aby odvolal své učení a zachránil si tak život. Hus však i v této posledních chvíli trval na svém. Tvrdil, že se necítí vinen a že na své pravdě, kterou kázal a učil, chce i zemřít.

A tak se také stalo. Hranice byla zapálena... Smrt naštěstí přišla k Janu Husovi rychle a milosrdně. Vítr šlehl ohěň odsouzenci do tváře a ten rychle zemřel. Až do poslední chvíle ale zpíval žalmy, čímž prokázal svou neohroženost a statečnost a vzbudil tím obdiv i u svých nejzarytějších nepřátel.

Když pak hranice dohořela, spatřili přihlížející, že ohořelé tělo stále stojí přivázáno u prkna. Přišli tedy katovi pacholci, prkno i s tělem porazili na ohniště, přinesli další dřevo a znovu zapálili oheň. Přitom začali Husovo mrtvé tělo trhat kleštěmi a jeho lebku rozbili klacky. Z ohořelé mrtvoly vyrvali srdce, nabodli je na kůl a nechali je shořet.

Poté spálili i Husovy svršky, které před popravou svlékl. Důvod byl zřejmý: tyto věci by se v Čechách mohly stát svátostí. Když hranice dohořela, byl popel pečlivě sebrán a vhozen do Rýna, aby po Husovi nezůstala ani sebemenší památka.

Ale ani tato důkladná opatření nebyla nic platná. Husovo učení a myšlenky se mezi lidem šířily dál a Mistr Jan Hus se nesmazatelně zapsal do naší národní historie.

Zdroj: Vladimír Šindelář, Cesta na popraviště