Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

A mezitím v prosinci, přesně na moje dvacáté narozeniny, přišel nový dopis, tentokrát od námořníka z Dánska. Jmenoval se Allan.

Teprve o hodně později jsem se dozvěděla, že si koupil noviny s inzeráty (Den Blaa Avis), protože potřeboval nějaké náhradní součástky do počítače (jak jinak), a když se pak nudil, přečetl i všechny ostatní inzeráty a našel i můj. A jeden večer byl klid, nebylo do čeho píchnout, tak prostě odepsal stylem "proč to nezkusit" a dopis vhodil v prvním přístavu do schránky.

Pravda, podle fotky nebyl nic moc, to Jonas nebo Lars byli fešáci, nakonec i ten Nor stál za spočinutí okem, ale jeho dopisy mne oslovily nejvíc a hlavně stál nohama na zemi na rozdíl od jiných, kteří v dopisech stavěli vzdušné zámky typu “až já jednou”… Pravda, dnes s odstupem let to vidím jako čiré bláznovství a skutečně nevím, jak dva lidé s tak odlišným viděním světa mohli k sobě najít cestu, a to ještě jenom pomocí pár dopisů. Navíc on psal sáhodlouhá souvětí, jak myšlenky šly, a já se vyjadřovala jednoduchými větami stylem “já chci býti věděti” a to ještě za pomoci slovníku. Nedovedu si to vysvětlit, ale prostě se stalo.

Takže užší výběr jsem zrušila, Jonasovi vysvětlila, že moje pozadí by opravdu nepřežilo nějaké 3 – 4 tisíce kilometrů na motorce (o detailu, že jsem na motorce v životě neseděla, jsem se radši nezmínila), navíc jeho klimatické podmínky jsou nad mé možnosti, mně je zima i při 25 stupních. A začala jsem rozšiřovat znalosti o Dánsku. Dokonce jsem se chtěla učit i dánštinu, ale takový kurs jsem v Praze v roce 93 nenašla. Až náhodou, opět pomocí inzerátu, se mi dostala do rukou kopie jakési prehistorické učebnice dánštiny, ale o tom zas někdy jindy.

A slovo dalo slovo (nebo spíš dopis dal dopis). Každopádně námořník dorazil 1. 7. 1993 do Prahy a měl tři týdny dovolenou. A já najednou nevěděla, co s ním. S dopisem si člověk nějak poradí, nakonec se dá psát i několik dnů a přemýšlet nad ním, ale teď najednou stál proti mně, o přemýšlení nemohlo být řeči a něco jsem s ním musela podniknout. Zachránila mě Praha a její památky.

Když se na to podívám s odstupem let, tak musel být hoch hodně zamilovaný, že to přežil a nezdrhl hned druhý den zpátky do Dánska. On, který přejde od domu k autu a jeho jedinou sportovní aktivitou je mačkání tlačítek na ovladači k TV. Tak tohoto muže jsem jsem denně tahala nějakých 15 – 20 kilometrů po Praze a navíc v červencových vedrech. Jeho, který nepřežije bez každodenní sprchy a splachovacího záchodu, jsem vytáhla na prodloužený víkend za bráchou a švagrovou na skautský tabor, kde byl pouze suchý záchod vlastnoručně vykopaný v lese a o sprše si mohl nechat zdát. Ale ukázal se jako odolný jedinec a přežil ve zdraví celých deset dnů. Dokonce naučil mámu připravovat vaječnou omeletu podle vlastního receptu, čímž mne podvedl. Já blbec si totiž pomyslela: vida, chlap, co umí vařit! Domácí práce mne neoslovovaly ani tenkrát, ani dnes. Jenže on sice umí perfektní vaječnou omeletu, dale umí usmažit slaninu a uvařit kafe, ale tím končí!

Tak jako tak jsme si těch deset dní v Čechách oba dva užili a nechtělo se nám rozloučit, a tak jsem sbalila tašku a vyrazila s ním na pár dní do Dánska. Mimochodem – rande na válečné lodi NATO není zrovna nepříjemný zážitek, pokud vás zrovna v nejlepším nenachytá kapitán. Ale dovolená jednou skončit musí a já se vrátila do Prahy. Pravda, telekomunikace na nás toho léta vydělaly.

Na konci srpna se Allan najednou zjevil u nás doma. Prý má pár dní volna a udělal si výlet. A já se opět sbalila a vyrazila s ním do Dánska. Tentokrát mě předhodil rodince. Jeho matka s manželem bydleli v Sønderborgu (nejjižnější část Dánska sousedící s Německem) v malém bytě a návštěvy ubytovávali na větším člunu. To byla si Allanova pomsta za ten skautský tabor. Spát se v člunu nedalo, houpal se i v přístavu za klidného počasí a o té bouřce jednou v noci, při které nám na střechu spadnul kořenáč s begóniemi z balkónu nad námi, radši nemluvím. Po pár dnech jsme pokračovali napříč Dánskem do Kodaně k babičce a k Allanovým sourozencům. Myslím, že tuhle dovolenou jsem přežila pouze díky mé chatrné znalosti angličtiny a pevným nervům.

Každopádně jsme oba dva došli k závěru, že telefonáty a nekonečné cestování mezi Dánskem a Prahou by nás oba dva velice rychle přivedlo na mizinu, a tak jsem se v polovině září stěhovala do Dánska. Že je výpovědní lhůta tři měsíce, jsem ignorovala, prostě jsem k 1. září dala výpověď a v polovině měsíce jsem šéfce odevzdala klíče a píchačky. A protože stěhování do Dánska nebylo tak jednoduché, jak jsme se oba domnívali, tak jsme se začátkem listopadu vzali. Všechno bylo podle Allana “no problem” a ze všeho se dříve nebo později vyklubal nějaký průšvih, papírování a million razítek. S přítelkyní z Čech se nikde nebavili, ale s manželkou důstojníka se bavit museli. A nakonec ta svatba měla i trošku jiný důvod a to tuhle dubnovou nadílku, kterou vidíte na fotografii. No, nakonec počítat umíte všichni sami.

P.S. Kdyby ty počty někomu nevycházely, tak stěhování a malování výrobní proces trochu urychlilo.