Linda a myšlenky na návrat
Jedná šťastná žena mi nedávno poslala vzkaz s dotazem, zda mě někdy napadla myšlenka na návrat. Na to nedá odpovědět jednou větou. Vlastně dá: Ano a ne jednou!
Upřímně řečeno, že začátku jsem měla chuť sbalit svých pět švestek a sednout na nejbližší dopravní prostředek několikrát za den. Jenže jsem, nevím zda říci bohužel nebo bohudík, byla vychována, že z boje se neutíká. A tak jsem svůj život v Dánsku bojovala, ale to časem unaví každého. Na dalších několik let jsem si život rozdělila na užívání si návštěv Čech a na čekání na příští návštěvu.
Před odjezdem do Čech jsem byla plná energie a návštěvu Prahy a okolí jsem si užívala plnými doušky, jak nejdéle to šlo. Což díky manželové zaměstnání nebyl problém, když on odplul na několik týdnu/měsíců, tak proč bych já měla sama sedět doma. A když měl manžel volno, tak jsem zase přijela zpátky do Dánska. Ale i když jsem věděla, že je to jenom na pár měsíců, vždycky jsem odjezd z Čech nesla velice těžko. Prvních pár dní po příjezdu do Dánska jsem měla chuť se vším praštit a natrvalo se vrátit do Prahy. Jenže jak šel čas, měnila jsem se já, měnily se mé názory, měnil se život.
A já zjistila, že nepatřím nikam. Dánské mentalitě jsem pořád ještě nerozuměla a české jsem se čím dál tím víc vzdalovala. S hrůzou jsem zjistila, že s lidmi, s kterými jsem vyrůstala a s kterými jsme se vždycky navzájem podporovali v jakémkoliv bláznivém nápadu, si najednou nemám co říct. Vyjet si s kámoškou na víkend na chatu byl najednou komunikační chaos. Ač jsme se obě dvě těšily, všechna témata k hovoru jsme prokecaly v pátek večer a zbytek víkendu jsme si neměly co říct. Ať jsem udělala cokoliv, bylo to pro ni nelogické nebo úplná blbost a naopak totéž jsem si myslela já o ní. Bylo jedno, jestli se bavíme o světové politice nebo jak si udělat kakao. Prostě žily jsme ve dvou naprosto rozdílných světech a tu podivnou hranici nešlo překročit. Popisuje se to dost špatně, ale snad to pochopíte.
A já najednou pochopila, že i kdybych sbalila dětí a vyrazila zpátky do Čech, tak tu sice mám rodinu a přátele, měla bych kde hlavu složit a zázemí začít nanovo, ale už sem nepatřím. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se s tím smířila a než jsem pochopila, že jsem Čechy neztratila, jenom pouze místo jednoho domova na 100% mám dva a každý funguje na nějakých plus minus 50%. To byl nakonec taky jeden z podnětů, proč jsem se pustila v Dánsku opět do střední školy.
A kde jsem dneska, po 17 letech? Kdo ví? Zpátky do Čech bych se natrvalo už nevrátila, občas mám dost velké problémy porozumět české mentalitě. Chápu, že je člověk naštvaný, ale proč nadávat permanentně na všechno a všechny a přitom sám nic s tím neudělat? Ano, jsou věci s kterými nelze jen tak něco udělat, ale to přece nevyřeším tím, že budu každému na potkání nadávat?
A i když život zrovna stojí za kulový a leze na mě chřipka a poslední peníze jsem utratila v lékárně a zbytek měsíce budu mít v konto v mínusu a ….. tak přece pořád mužů být ráda za drobnost, za podržení dveří v lékárně, pozdrav a úsměv je taky zadarmo. Čechy jsou a vždycky budou moje, ale žiju v Dánsku. Jestli tu budu dalších 50 let, nebo mě osud zavane někam dál, netuším. Nic bych proti tomu neměla, nakonec začít někde jinde od nuly není tak strašné, jak to z prvního pohledu vypadá. Do Čech zajedu tak jednou za rok na 2-3 týdny, obvykle se nejdříve nastěhuji na pár dnů k velice dobré kámarádce – ženě do nepohody.
Ne každému můžete v nekřesťanskou hodinu zavolat po Scypu a dožadovat se pomocí s domácím úkolem pro dceru. Jí klidně můžu, a pokud ji nevzbudím ve 4 ráno, ani neprotestuje, ale naopak považuje to za příjemné zpestření dne. Sama procestovala velký kus Evropy a moje občas ne zrovna české názory ji nevyvedou z míry. A máme spolu dohodu, že se nebavíme o věcech, o kterých víme, že na ně máme rozdílný názor a vážně bychom se nepohodly. Někomu to možná přijde jako podivné řešení, ale proč si kazit celoživotní vztah kvůli něčemu, co stejně nejde změnit.
A navštívím sourozence, obvykle i stihnu pokecat s těmi několika lidmi, s kterými si i po letech máme co říct. A potom vyrážím za dalšími známými na chatu do Jeseníků. Ani nevím, jestli výraz známí v tomhle případě není urážka. Tihle lidé, kdybych byla v jakékoliv průšvihu, by mi dali svoje poslední a neptali by se proč. A samozřejmě nacpu auto vším českým, bez čeho bych v Dánsku další rok pravděpodobně nepřežila. Dětskou krupičkou, mléčnou Studenskou směsí, kořením, tatarkou, kyselým zelím, Sangriou, černými Krušovicemi...
Linda v Dánsku:
- Zima v Dánsku
- Lindino kulinářské dobrodružství
- Jak se učí děti v Dánsku. Základní škola.
- Výběr střední školy aneb Mission impossible
- Dánská školka podruhé
- V dánské školce rozhodují děti
- Klasická dánská kuchyně - celozrnný chléb = rugbrød
- Svátky klidu a míru…. pěkně děkuji, nikdy více.
- Dánská štědrovečerní večeře
- Julefrokost - dánský vánoční oběd
- Dánské Vánoce
- Lindino vánoční cukroví
- Dánsko a náboženská výchova
- Počítání aneb názorná ukázka dánské logiky
- Dej pitomci úřad a on vymyslí razítko. Nejen u nás.
- To není jazyk, to je hrdelní choroba…
- Dánština aneb Ta zatracená hatmatilka
- Linda v Dánsku - Svatba
- Jak jsem skončila v Dánsku. Díl první.
- Za manžela mám Vikinga, který si mne koupil
4.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 56 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Linda a myšlenky na návrat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Tak to mi Lindo mluvite z duse. Problemy s navraty do Danska mam a pokazde jsem uplne vytocena ... vzdycky mi to trva tak tyden, nez se zase uklidnim ... :-)
JarkaP: to můžeš mluvit o štěstí. Údajně se vrací to, co člověk sám dává a vyzařuje? Houbeles - vždy pravý opak a když neumíš říkat NE a všichni toho jen využijí, pak je rozumnější spálit mosty, netrápit se a žít mezi pozitivními lidmi. Ač jsou třeba chudší, ale pořád nefňukají a s úsměvem pomohou. To z Čech neznám a žila jsem tam přes 20 let /na Moravě 35let-to bylo o poznání lepší/. A na dálku mám lepší vztahy i s rodinou, přátelé byli, jen když jsem dávala - finito !
Linda: hezke a pravdive !! hodne CECHU se uz ani neraduje.... je to jen same - HMMMMM, tak dik .... napr u nejakeho darku ....
taky nevim, jestli bych se vratila zit do CECH- nedavno to bylo 18. let , co jsem odesla ... a bylo mi necelych 19. let .... to znamena, ze pul meho zivota jsem zila s rodici a ted pul druheho s manzou ....
lindo, musim rict, ze uprimne obdivuju, ze dokazes zit v cizi zemi s cizincem mela jsem tu cest poznat nekolik cizincu i bliz, ale tak nejak mi vzdycky nakonec vadilo, ze neznaji rakosnicka a nechapou vtipy z cimrmanu....no proste takovy ten spolecny kulturni zaklad tam nebyl a me to osobne strasne vadilo. a navrch zit mezi bandou lidi, kteri tohle nesdileji, to musi byt narez dokazu si predstavit, ze budu zit prechodne v cizi zemi s manzelem cechem a aspon doma to bude "normalni", ale takhle natvrdo do toho vletet, fakt klobouk dolu
kubikm: díky
evropka:
JarkaP: protože jsi pozitivní člověk, vyzařuješ pozitivitu a ta se k tobě vrací
JarkaP: jo,jo,máš pravdu jarutaky to nevidím hrozně
JarkaP: To asi máš, já před nimi musela utéct na jiný kontinent
martuš: Minda: no, mně to u nás zase tak strašné nepřipadá - nebo mám možná štěstí, že kolem sebe nemám žádné negativní lidi
Taky občas přemýšlím nad tím, že bych se vrátila, po přečtení příspěvků jsem to ale začala přehodnocovat... Asi vyrazím někam, kde jsme ještě nebyla...
majucha:
manka: jojo, taky jsem v takový situaci byla. Taky jsem doufala, že třeba to tak nebude, ale pro jistotu jsem si uložila pár korun stranou, kdybych tu novou práci hledala dýl a po očku jsem si vyhlížela něco dalšího. A pak teda už ne po očku, ale pořádně. Kdybych místo toho někomu plakala na rameni a ještě mi kvůli tomu narůstaly óbr účty za net a mobil, tak bych asi taky skončila někde u exekutora. To já chápala, že zpočátku se člověk potřebuje někomu vymluvit nebo vybrečet, ale když to trvá měsíc a nesnaží se o nic jiného, tak pak už mě i napadalo, jestli nečeká na to, že někdo z nás vyměkne a řekne "tak já ti přenechám svoje místo nebo ti budu posílat půlku svýho platu". Ono by to možná bylo milosrdnější, než to poslouchat ještě chvíli
majucha: holt fňukání je pro některý pohodlnější
majucha: takových pár lidí jsem kolem sebe taky měla. Víš, ono je to těžký, taky jsem dvakrát přišla o práci a věděla jsem, že to přijde. jenže on si člověk říká - třebas.... No ale nepokakánkovala jsem se z toho, tři měsíce jsem si užívala a posílala životopisy, volala, psala a pak hurá do práce.
manka: ale teď jsem kvůli tomu přišla o kamarádku . Ona přišla o práci. Věděla to už někdy od podzimu, že se to chystá, ale nic do té doby nedělala, nepoptávala se po jiném místě, nezkoumala inzeráty... Pak to přišlo, ona byla ze dne na den zhroucená a nešťastná a asi měsíc nás všechny asi tak dvě hodiny denně bombardovala přes skype nebo telefonicky nářkem a stěžováním si, jak je na tom špatně, že teď nemá z čeho žít a dítě nemá na nový boty... po tom měsící konečně došla na pracák, a bylo další hořekování, jak to tam bylo hrozný, ty lidi, těch formulářů, nedýchatelno, že tam zkolabovala (rozuměj motala se jí hlava), prostě všechbno hrozný neštěstí. A když jsem to už jednou nevydýchala a natvrdo jí řekla (když předtím jemnější narážky buď ignorovala nebo nechápala), že za tu dobu, co mi pláče do skypu už mohla mít oběhnutých několik míst a napsanej životopis, tak se se mnou přestala bavit