Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.
Řeším velmi složitou situaci a nevím, jak se k ní postavit. Je mi 56 let, žiju sama, jsem vdova. Mám jednu dceru, které je 32 let. Bohužel s ní jsou problémy, které teď vyvrcholily narozením jejího dítěte – holčičky, o kterou se ona nechce postarat.
Dcera byla už od malička takový svéráz. Paličatá, umíněná, nechtěla poslouchat. Školu flákala a s odřenýma ušima dokončila učiliště. Hned pak se od nás odstěhovala a v podstatě s námi přerušila styky. Snažili jsme se s manželem ji vyhledat, nakonec se nám to podařilo, ale dcera se s námi skoro nebavila. Žila s nějakým klukem v takovém pronajatém kutlochu, vypadalo to, že berou i nějaké drogy.
Odcházeli jsme tam odtud s mužem naprosto otřesení a s tím, co z naší dcery vyrostlo, jsme se nemohli vyrovnat. Tři roky po tomto zážitku manžel zemřel na srdeční selhání, jsem přesvědčená, že i v důsledku situace ohledně dcery. Zůstala jsem sama a přiznám se, že jsem měla občas myšlenky odejít dobrovolně za manželem. Nakonec jsem to ustála a posledních pár let žiju celkem spokojeně, i když tu bolest v duši už nikdy nesmažu.
S dcerou jsem se několik let vůbec neviděla. Vlastně jsem ji neviděla dosud. Vůbec jsem nevěděla, jak se má, jak žije, co dělá. Až před třemi týdny mne kontaktovala úřednice z odboru pro ochranu dětí. Sdělila mi, že moje dcera předčasně porodila holčičku, která je v inkubátoru na nedonošeneckém oddělení. Dcera z nemocnice druhý den po porodu odešla, respektive utekla a od té doby se tam neobjevila. O malou nejeví žádný zájem. Úřednice mi volala s tím, zda o dceři něco nevím. Vysvětlila jsem jí, jak to s dcerou máme, že se vůbec nestýkáme, věřte mi, že mi bylo strašně to takhle někomu vyprávět.
No a teď k jádru problému. Když jsem se dozvěděla o narození té maličké, pěkně to se mnou zacloumalo. Myslím emocionálně. Okamžitě jsem ji chtěla vidět. Úřednice mi řekla, že to není problém, že je v nemocnici bude informovat. Hned druhý den jsem se tam rozjela a na chvíli, kdy jsem tu maličkou viděla, jak leží v inkubátoru, nikdy nezapomenu. Úplně se mi sevřelo srdce a zaplavila mě šílená směs pocitů. Okamžitá láska k té malé mě až zaskočila, ale cítila jsem také vztek na svou dceru, že byla schopná opustit své malé, bezbranné dítě. Zkusila jsem ji pak vyhledat na té adrese, kde jsem ji viděla naposledy, ale tam už dávno nebydlí.
Do nemocnice za malou chodím každý den, vždycky mi ji na chvíli vyndají a můžu jí chovat. Už je z nejhoršího venku, dýchá sama a váhově jde nahoru. Prý tak do dvou týdnů půjde už na normální oddělení. A já se teď rozhoduju, co dál. Radila jsem se i na OSPOD, řekli mi, že pokud bych se o malou chtěla starat, nebyl by to problém, preferují, když dítě zůstane v biologické rodině, byť u prarodičů. Pokud bych se o ni starat nechtěla nebo nemohla, musela by jít do kojeneckého ústavu a následně do přechodné pěstounské péče. To je pro mě šílená představa.
Jsem strašně rozpolcená a zvažuju všechno pořád dokola. Co se citů týká, tam je to jednoznačné, ta maličká je moje velká láska. Když ji mám v náručí, to je tak nádherný pocit, že to neumím ani popsat. Takže po téhle stránce bych řekla okamžitě, že ano, vezmu si ji k sobě a postarám se, vychovám ji. Jenže pak se dostaví obavy: můj věk, to, že jsem sama, bez partnera, co když malá podědí povahu po své mámě, co si pak v nějakých sedmdesáti letech počnu s nezvladatelnou puberťačkou? Možná jsou to zbytečné úvahy takhle dopředu, ale mě to v té hlavě prostě šrotuje. Na jednu stranu bych si ji nechala strašně ráda, je to moje vnučka, vlastně jediný „můj“ človíček, kterého teď mám. Předběžně jsem se informovala i ve firmě, kde pracuju jako účetní a šéf by neměl problém umožnit mi práci z domova, to by zvládnout šlo a byly bychom obě tím pádem zajištěné. Ale co pak? Až půjde do školy, já už půjdu pomalu do důchodu. Zatím jsem zdravá, ale kdo ví, co bude za deset let?
Věřte mi, že mi je strašně těžko, to rozhodování je tak nesnadné. Jedná se o život té malé. Vím, že bych jí dokázala dát lásku a péči, ale zvládnu to po celou dobu, než dospěje a postaví se na vlastní nohy?
Budu moc ráda, když mi sdělíte vaše názory a postřehy ohledně této situace. Vím, že rozhodnout se musím sama, ale možná máte nějaké zkušenosti, třeba i zprostředkované, kdy prarodiče vychovávali svá vnoučata. Předem vám moc děkuji.
10.1.2019 Rubrika: | Komentářů 106 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Ale ako pozerám na dátumy už si sa určite rozhodla...Čo sa týka tých genov- deti častejšie preberajú povahové črty po starých rodičoch ako po vlastných...
Podľa mňa určite si ju vezmi...má len teba a keď ju ľúbiš už teraz, trápilo by ťa to ak by si sa jej vzdala.Nebudes sama, máš určite známych, kamarátky, ako mala bude rásť spoznajte sa cez deti aj s inými rodičmi...rozšíri ti to obzory a vnútorné obohatí...Pohodlie nie nie všetko.Toto dieťatko na rozdiel od teba nemá na výber...😘
Irish: pred tvoji babickou smekam, stejne jako pred babickou meho manzela. Ona od miminka vychovavala jeho sestrenici a na chvili jeste i jeho, kdyz mu otec odesel za hranice a nechal ho samotneho v byte s cizi "maminkou" ta zdrhla za par dni take, tak zustal v 10 letech uplne sam.
Nejsem si jista jestli bych mela tu silu to udelat take, ale ono zalezi na tom, co pred nas zivot postavi. Tezko radit nekomu, v jehoz slepejich jsme nesli.
někoho by možná mohlo zajímat
https://dvojka.rozhlas.cz/ze-jsem-adoptovana-jsem-se-dozvedela-v-sedmi-letech-rika-herecka-a-bloggerka-7729173
Irish: všechna čest tvojí babičce... krásně jsi to napsala
Irish: 7.08 to nezbývá nic jiného než před tvojí babičkou smeknout a poklonit se. To je obdivuhodné a jsem ráda že vám vytvořila tak pěkné dětství a vůbec se nedivím že na ní do dneška vzpomínáš
Irish:
Bylo mi sedm a sestře osm let, když si nás babička vzala do své péče.Jí bylo 71.Nikdy jí nepřestanu být vděčná, vychovala nás až do dospělosti a dodnes mi zní v uších její modlitby, aby jí Bůh ponechal na světě, dokud nevyrostem.Neměly jsme spoustu věcí, které měli spolužáci, ale měly jsme svou malou rodinu.Naučila nás všechno to, co má naučit maminka, já jsem vystudovala střední školu,sestra učňák, obě už máme dospělé děti a často na babičku vzpomínám s velkou vděčností..Z vlastní zkušenosti proto vím, že bych se o vnoučata vždy postarala, ať už by to bylo jakkoli těžké.
tady jsem našla zajímavé shrnutí možností
http://www.detipatridomu.cz/2017/12/20/nahradni-rodinna-pece/
je docela zajímavé si to pročíst
Verera: díky za takové rozumné názory
http://tn.nova.cz/clanek/cvalik-z-babyboxu-poputuje-k-nahradni-rodine-tesi-se-dobremu-zdravi.html
co si vzít většího chlapečka - -
Taky mám pocit, že když matka opustí dítě hned v porodnici, je lhůta na adopci podstatně kratší a soud ji patrně zbaví rodičovských práv. Jediné riziko je, že ví, kde matka bydlí.
V rozhodování by mělo taky hrát roli jestli je Jana rodinný typ, který se realizuje péčí o rodinu nebo měla představu, že bude cestovat, užívat si a dítě bude vnímat jako něco, co jí zabránilo uskutečnit své sny.
Nějak nechápu to, proč by dítě mělo být vyčleněno z kolektivu, když nemá značkové oblečení. Spíš záleží na sebevědomí dítěte a hodnot, které uznává. Pokud ho babička vychová v přesvědčení, že to jsou nesmysly, které nepotřebuje a jsou důležitější věci na světě, tak bude schopné odpálkovat případné otravy a ani nebude chtít mít takové děti za kamarády, což mi přijde do života užitečnější než se pořád chtít někomu vyrovnat.
Moje dcera si první telefon pořídila až v 17 letech, protože už fakt potřebovala vyhledávat ve škole na internetu věci do výuky a rozhodně ji kvůli tomu nikdo nešikanoval. V družině ve 3 třídě se do ní navážela holčička, že nemá značkové oblečení a ona jí v klidu odpověděla, že to je jen vyhazování peněz a radši si koupí něco normálního levnějšího a zbytek využije líp. Holčička jen koukala, s takovým názorem se asi doma nesetkala, ale možná o tom aspoň začala taky uvažovat.
Na co se přizpůsobovat věcem, které se nám nelíbí?
denkas: tak na potřeby dítěte do 6 let je to 4 500 měsíčně a při převzetí dítěte si může zažádat o jednorázový příspěvek 8 000 kč,třeba na kočárek a trochu té výbavičky,ale o tom ji asi ta pracovnice OSPODu řekla
Milda3: Tak to rozhodně by měla zvolit pěstounství! Protože i kdyby si vnučku adoptovala, tak ji nikdo nezaručí, že se dcera u ni objeví. A jak řikám, jen s důchodu to nemůže zvládnout. A nějaký rady typu, že vnučku musí naučit skromnosti, jsou blbost. Co jí bude platný, že bude skromná, když ji děti vyřadí s kolektivu! Dnes to není jednoduchý.
denkas: v tomto případě je pro tu babičku lepší pěstounská péče,jako odměnu za pěstounství má za první dítě asi 8000 kč měsíčně a je vedena jako zaměstnanec ÚP a na potřeby dítěte bere asi 5500 kč měsíčně,ale rodiče neztrácejí žádné nároky k dítěti a rozhodování,o tom ale rozhoduje soud a bez rozhodnutí soudu nemůžou vzít dítě zpět ani rodiče,v případě adopce se stává dítě jejím bez finančních nároků,snad asi jen přídavky když vznikne nárok a biologičtí rodiče nemají žádná práva.Paní Janě rozumím moc dobře a oceňuji její lásku a velkou odvahu když na to bude sama,vím o čem mluvím (píšu)