Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi mi řeknete, že není dobré se montovat dospělým dětem do života a je potřeba nechávat jejich rozhodnutí čistě na nich. Ještě nedávno jsem si to taky myslela, ale teď to vidím jinak. Respektive vidíme – oba s manželem. Naše dcera je ve svém manželství nešťastná, ale řešit nic nechce.

Máme jenom ji, druhé dítě jsme chtěli, ale nezadařilo se. Objevily se u mne jisté zdravotní potíže a po několika potratech jsem se velmi těžce smířila s tím, že další dítě mít nebudeme. O to víc jsme se s mužem upnuli na dcerku a dělali vše pro to, ab měla šťastné a naplněné dětství. A ona nám dělala radost. Dobře se učila, vystudovala vysokou školu, našla si skvělou práci. I její budoucí muž se nám líbil. Působil velmi seriózně, měl pěkné pracovní postavení, byl velmi komunikativní a přátelský. Dcera vedle něj doslova kvetla a my jsme jí to štěstí velmi přáli. Když se pak narodila vnučka, vypadalo všechno zalité sluncem.

Jenže, jak se ukázalo, ne napořád.

Před asi půl rokem jsme si s mužem všimli, že je dcera nějaká posmutnělá. Nejdřív jsme to přičítali únavě, malé je teď akorát rok a co vím, tak od narození měla problém s nočním spaním. Ptali jsme se dcery, zda se něco neděje, jestli ji něco netrápí, ale prý ne, nemáme si dělat starosti. Tak jsme ji ujistili, že kdyby cokoli, může se na nás obrátit, že jsme tady pro ni. A i když nám dceřin posmutnělý a utrápený stav dělal starosti, snažili jsme se do ní nijak nevrtat a nechat to na ní.

Před Vánoci přišel můj muž večer domů a byl naprosto šokovaný. Byl v nějakém nákupním centru a kupoval vánoční dárky, když si všimnul našeho zetě. Byl tam také a nikoli sám. S ním tam byla mladá žena s kočárkem, podle typu kočáru to bylo ještě miminko. On ji držel kolem ramen a podle projevů, jak se k sobě chovali, bylo jasně zřetelné, že jsou partneři. Zeť si manžela nevšimnul a ten přišel domů totálně šokovanej. Ani jeden z nás jsme to nechápali.

Když pak přišla dcera s vnučkou na návštěvu, zkusili jsme na ni trochu víc přitlačit, aby se nám svěřila, že vidíme, jak ji něco trápí. Co manžel viděl jsme jí říkat nechtěli, alespoň ne hned. No a nevím, jestli to bylo atmosférou blížících se Vánoc, ale dcera se nám konečně svěřila. Úplně se rozložila. Její manžel jí krátce po narození jejich holčičky oznámil, že čeká dítě s jinou ženou. Začal si s ní v době, kdy byla dcera těhotná a považoval to za nezávazný úlet, ale bohužel, došlo to dál, než sám chtěl. Tenkrát, když jí to oznamoval, si prý sypal popel na hlavu a sliboval, že to nějak vyřeší, ale že v žádném případě nechce ztratit ani ji ani jejich malou. I když to pro ni nebylo snadné, tak mu šanci dala. Měla malé miminko, bála se udělat nějaký rozhodný krok. On ji ujistil, že ten vztah ukončí a pokud si milenka dítě nechá, bude na něj platit alimenty a to je vše.

Tenkrát se to dceři podařilo před námi utajit, zvládala se před námi tvářit, jakoby nic. Možná i proto, že věřila, že on ten vztah opravdu ukončí. Jenže po čase přišla na to, že on to neukončil a udržuje s ní kontakt i nadále. Postupem času to už ani neskrýval a žil v podstatě dvojí život. V létě jeho milenka porodila chlapečka, ve kterém se on vidí. Začal čím dál víc času trávit s milenkou a jejich dítětem, dcera a jejich malá byla na vedlejší koleji. To už chtěla dcera řešit a řekla mu, že si musí vybrat, že takhle to dál nejde, jestli chce být s ní, tak ať si jde, že se rozvedou.

A tady přišel zásadní problém. Prohlásil, že na rozvod v žádném případě nepřistoupí, že by nesnesl, aby jeho dceru vychovával cizí chlap a že jestli ona bude na rozvodu trvat, ať se připraví na to, že on bude usilovat o dceru do své péče nebo alespoň o střídavou péči. To dceru srazilo na kolena, něco takového si absolutně neumí představit. A jelikož ho zná a zná jeho kontakty tak ví, že on jen tak naplano nemluví a bojí se, že by z toho boje o malou vyšel vítězně.

Strašně nás to s manželem zasáhlo. Okamžitě jsme dceři řekli, že se může i s malou přestěhovat k nám. Není to absolutně žádný problém, bydlíme v rodinném domě po mých rodičích a je tady jedna samostatná bytová jednotka nevyužitá, dva pokoje, kuchyňka a příslušenství. Zařídili bychom to a mohla by být ve svém. Říkali jsme jí, že s tím bojem o malou má asi jen silácké řeči, že ani ta jeho milenka by z toho nebyla nadšená. Že nám to spíš připadá, jako by si chtěl nechat otevřená zadní vrátka a proto takhle vyhrožuje. A že seženeme a zaplatíme dobrého právníka, s tím ať si nedělá starosti.

Dcera nám za nabídku poděkovala, ale odmítla ji. Prý se bojí. Až to na nás dělá dojem, že kromě té milenky a dítěte je tam ještě něco dalšího, možná nějaká agrese, násilí z jeho strany. Jinak si neumíme vysvětlit, že to ona takhle snáší a není schopná se vzepřít a zachovat si vlastní důstojnost.

Od té doby na ni v tomto ohledu příliš nenaléháme, spoléháme, že časem k tomu dospěje sama. Teď v lednu jsme aspoň začali dávat dohromady ten malý byt u nás v domě, dokonce jsme objednali i novou kuchyňskou linku, podlahy atd. Ještě to není komplet, ale během února by to mělo být hotové a možná až pak dcera uvidí, že nám na ní opravdu záleží, změní názor a z toho nešťastného manželství odejde.

Nenapadá vás, co bychom mohli udělat dál? Jak jí pomoci? Jak jí dát najevo, že to, co ji potkalo, není její ostuda? Že jsme tady pro ni a pro malou, že nám opravdu nebudou na obtíž? Ničí nás, když ji vidíme takhle zničenou, bez jiskry, utrápenou. Manžel se doslova drží, aby nešel zeťákovi rozbít ciferník. Ten se nám vyhýbá, určitě tuší, že víme, co se děje.