Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Potřebovala bych radu ohledně mezilidských vztahů. Nastoupila jsem do práce, kde jsem velmi spokojená. Mám prima kolegyni, rozumné peníze, zajímavou pracovní náplň a jako bonus v blízkosti domova, seběhnu kopeček a jsem tam. Pracuji tam krátce, teprve pár měsíců a jediný problém, na který jsem narazila, je chování naší šéfové.

Je to žena ve věku 60 +, vlastně je už v důchodu, ale stále pracuje. To chápu, je sama a jen z důchodu by asi špatně vyžila. Trápí mne, jakým způsobem se chová, jak je nevyzpytatelná. Ona je jak dva v jednom, nebo jak bych to popsala. Chvíli je milá a vstřícná a za pár minut pravý opak. Dokáže vystartovat kvůli naprosté bezvýznamnosti a vygradovat konflikt do neskutečných rozměrů. Když se člověk chce bránit nebo něco vysvětlit, doslova ho uřve, nenechá domluvit ani holou větu.

Kolegyně, která je se mnou v kanceláři to řeší tím, že s ní vůbec nepolemizuje, nezapřádá hovory, na jakékoli její výtky reaguje pouhým pokýváním hlavou a mlčením. Chtěla bych se to naučit, ale zatím mi to nejde. Vždycky jsem byla zvyklá jednat na rovinu a s lidmi diskutovat, postavit se do pozice mlčící kejvačky mi nějak nejde.

Nepříjemné na tom je, že nikdy nevíme, jak bude šéfová na cokoli reagovat, co jí přelítne přes nos, s čím na nás vyrukuje. Všechno dokáže otočit tak, jak se jí zrovna hodí. Dám příklad.

Předminulý týden ve středu měla takovou tu svou „lidumilnou“ náladu a sama od sebe mi nabídla, ať jdu z práce o dvě hodiny dřív. Moc se mi nechtělo, vzhledem k tomu, že ji znám a řekla jsem, že děkuju, že je hodná, ale není to potřeba. Ona mi, opět velice mile řekla, ať jdu, že příště půjde zase moje kolegyně, práce je hotová, a co je potřeba, zvládne ten den jen ta jedna. Tak jsem tedy šla. V pátek měla svou blbou náladu a z ničeho nic mi vmetla, jaká je skvělá, že za nás nasazuje vlastní krk, pouští nás domů dřív, jakej by z toho měla průšvih a ten luxus jít dřív ona sama si nemůže dovolit. Zůstala jsem jak opařená a řekla jí, že to přece nabídla sama, že jsem o to nežádala. Seřvala mě jak malou holku, prý to má za to, jak se snaží a takovej nevděk.

Minulý týden proběhl normálně, tedy v rámci jejích výstřelků. Až dneska řekla mé kolegyni, ať jde domů dřív. Ta, vzhledem k té scéně, která ohledně toho posledně byla, řekla, že ne, že nechce. Šéfová dostala úplnej amok, že na co si to hrajeme, že když ona řekne, tak ví, co si může dovolit a co by za to na jiném oddělení daly a my že se ještě takhle ofrňujeme. Já jsem jí připomněla, že se posledně zmínila, že by z toho mohla mít nepříjemnosti a to my bychom nerady a ona po mě začala štěkat, že snad ví, co dělá a ať si tyhle řeči nechám od cesty.

Nevím, jestli je ten příklad úplně správný a srozumitelný, jestli je z něj patrné, jak složitá je povaha. Nikdy nevíme, co a jak se jí vylíhne v hlavě, jak zareaguje, co a kdy použije proti nám. Je to strašně nepříjemné. I když se ta moje kolegyně snaží s ní komunikovat co nejméně, konfliktům se stejně nevyhne.   A o sobě ani nemluvím, já ještě nejsem tak trénovaná, takže máme s šéfovou slovní přestřelky kvůli blbostem dost často.

Strašně mě to štve a ráda bych vás požádala o nějaké nápady a rady, jak s takovým člověkem vyjít. Nebo ne přímo vyjít, to s ní asi možné není, ale naučit se to nějak snášet. Mám pocit, že mi její nesnesitelná povaha naprosto zbytečně otravuje život.