Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsme spolu s manželem patnáct let, máme dvě děti ve věku 11 a 9 roků. Poslední dva roky se naše manželství nějak hroutí, alespoň já to tak cítím a není mi už s manželem hezky. Čím dál víc jsem z našeho vztahu unavená a říkám si, že bez něj by mi bylo líp. Jenže co děti? Jak k tomu přijdou?

Můj muž je takový zvláštní individualista. Vždycky byl takový a do určité míry se to dalo bez problémů snášet, ale s postupujícím věkem se to u něj prohlubuje a začíná být nesnesitelný. Přitom navenek tak nepůsobí, nikdo z našeho okolí netuší, jaký je ve skutečnosti. V širší rodině nebo mezi přáteli je zábavný, komunikativní, oblíbený. Vím jistě, že pokud bych přišla s rozvodem, nikdo by to nepochopil, ani mí rodiče ne.

Ale já už opravdu nemůžu. Na první pohled s mi asi nic tak strašného neděje, ale pro mě je to ono pověstné tisíckrát nic umořilo vola.

Největší problém je jeho pedantství a puntičkářství. Šílím z toho. Nic mu není dost dobré, ke všemu, co udělám, má připomínky, často po mě různé věci opravuje. Někdy mi připadá, že vysloveně slídí, aby našel něco, co mi může vytknout. Já už jsem úplně zblblá, uklízím jako blázen, všechno pořád pígluju, rovnám, leštím, ale víte, jak to je, když se v bytě žije, navíc s dětmi, je prakticky nemožné mít neustále dokonale uklizeno. A tak pro něj není problém si každý den najít něco, za co mě zepsuje jako malou holku. On nevidí, co všechno je hotové a udělané, že je uvařená večeře, obstarané děti, udělané úkoly, on se zaměřuje na to, co není: Proč je v koši tolik špinavého prádla? Mohla bys snad vyprat, ne? To prádlo v té ložnici na komodě míníš vyžehlit kdy? A kdy naposledy jsi utírala prach na monitoru u televize? Ty to nevidíš? Ta omáčka je nějaká málo (moc) zahuštěná, už snad vaříš dost dlouho, abys tyhle věci měla vychytané, ne? Jak to, že děti ještě nejsou vykoupané?  

Nemůžu vypsat všechno, bylo by to na opravdu dlouhý elaborát. Už ani nespočítám, kolikrát jsem s ním mluvila, vysvětlovala, obhajovala se, prosila, vztekala se. On mi na to vždycky řekne, ať přestanu hysterčin a ať se zamyslím nad svým chováním. On si prostě vůbec nepřipustí, že by dělal něco špatně. On je ve svých očích dokonalost sama a o tom se nediskutuje.

Jsem už úplně vyčerpaná. Děti už nejsou úplně malé a vnímají to taky. Před dvěma týdny odjel manžel na čtyřdenní služební cestu a starší dcera mi řekla, že se jí líbí, jaký je doma klid. Ale je to jejich otec, mají ho samozřejmě rádi.

Já si ale čím dál intenzivněji uvědomuju, že už takhle dál žít nemůžu. Ničí mě to, vysává mi to veškerou energii. Necítím se doma dobře, připadám si jak v tlakovém hrnci. Pořád čekám, odkud zase přijde nějaká výtka, poučování, kritizování. Zkoušela jsem se nad to povznést a nevnímat to, nepouštět to do sebe, ale vydržím to vždycky jen chvíli. On mě vždycky udolá. V noci špatně spím, z práce chodím se staženým žaludkem, co zase bude.

Nevím, co mám dělat. Vydržet, než děti dospějí a pak se trhnout, nebo to udělat hned? Nechci dětem brát úplnou rodinu a vystavovat je stresu z rozvodu rodičů, jen z té představy mám strašné výčitky svědomí. Ale z představy dalších deseti let v tomhle soužití mi je fyzicky úplně nevolno.