Seřezat, neseřezat, zabít, nezabít….?
V dnešní době, kam se člověk podívá, tam se to hemží malými dětmi a jejich nadmíru spokojenými matkami, jež jejich mateřství zcela naplňuje a čas strávený se svými dětmi považují za to nejkrásnější, co je mohlo v životě potkat.
Připadám si jako černá ovce a ráda bych se zeptala ostatních maminek, jak na tom jsou ony. Protože já ať dělám, co dělám, nějak se mi stále nedaří být tou úžasnou maminkou, která od rána do večera prožívá bezbřehé pocity štěstí.
Mám dvě děti – 6 a 3 roky. S mladším jsem ještě na mateřské, naštěstí už jen do konce tohoto roku, od ledna nastupuji do práce. A říkám zaplať pánbu, protože nevím, jestli by mé další setrvávání převážně ve společnosti mých dětí nemělo neblahý vliv jak na mne, tak především na ně.
Samozřejmě, že je obě velice miluji a dala bych za ně život. Věnuji se jim, jak nejlépe dokážu, čtu pohádky, chodíme na výlety a za zábavou, snažím se je někam směrovat a správně vychovávat.
Jenže jsem ani v nejmenším netušila, jaká je to dřina. Každý den, od pondělí do pátku prakticky 24 hodiny denně stále dokola. A děti (alespoň ty mé) rozhodně nejsou nějací andílci, kteří životem proplouvají s neutuchajícím úsměvem na líci. Naopak.
Kolikrát mi dochází trpělivost. A to tak, že hodně. Šílím z neustálého handrkování o hračky, vymýšlení u jídla, dohadů, co si vezmou nebo nevezmou na sebe. Večer, když je uložím, s železnou pravidelností chodí jeden po druhém o něco otravovat. Venku na hřišti utíkají, hlavně ten mladší má velkou zábavu z toho, když ho honím, aby nevběhl do silnice.
V takových chvílích se chovám naprosto nepříčetně a přiznám se otevřeně, že ječím. Ječím jako Viktorka u splavu, kolikrát mám pocit, že to se mnou sekne. Sotva zažehnáme nějaký konflikt a můžu na chvíli vydechnout, mé ratolesti vymyslí něco dalšího. Asi abych se nenudila. Skoro každé jídlo, koupání, mytí, obouvání, nakupování (dosaďte si, co chcete), je spojeno s nějakou scénou, pláčem, fňukáním, dohadováním.
Asi dělám něco špatně. Ale ať bádám, jak bádám, nemůžu na nic přijít. Snažím se být důsledná, věnovat se jim. Přesto jsou mé děti nějaké nezvladatelné. Máma tvrdí, že jsem jen přetažená, že ty děti jsou naprosto normální jako každé jiné. Vyčítá mi ten můj častý jekot i to, že jsem se dostala do stádia, kdy pro ránu nejdu daleko. Zjistila jsem, že dobře mířená „facka“ je totiž tím nejrychlejším řešením. Místo sáhodlouhého dohadování, které nakonec končí mým řevem a zároveň křikem toho či onoho dítěte, případně obou naráz, pěkný lepanec to vyřeší raz dva. Jakmile začne některé dítě kvůli nějakému nesmyslu natahovat, plesknu ho přes pusu a rázem je ticho.
Vyčítá mi to jak máma, tak manžel. Podle nich bych měla být trpělivější a brát ohled na to, že se jedná o malé děti. Jenže já už nějak nemůžu. Jsem vyždímaná jako kilo citronů. Nejhorší je, že když už se výjimečně stane, že si manžel vezme obě děti někam na procházku, vrátí se všichni nadmíru spokojení a on si je nemůže vynachválit. Tím víc se pak cítím jako neschopná a totálně nemožná matka.
Pochopí mne tady někdo, nebo mne taky odsoudíte? Nejsem nějaká herodeska, své děti miluji, ale zároveň jich mám plné zuby. Je to normální?
24.9.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 50 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Seřezat, neseřezat, zabít, nezabít….?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Jo a taky-strašně fajn je vidět jak po městě chodí s kočárem jen tatínek-já si mohu jen o tom nechat zdát-manžel jak ta zadaný,že ¨mu dokonce musím nosit oběd a odnášet pak talíře...v noci musí spát-protože dělá i do noci...ve výsledku jsem s bříškem vstávala ke staršímu i 4 kráte za noc-a malá se to nejspíše naučila zřejmě už tam
No řeknu vám,že už na ní i v noci řvu-už totiž nemůžu-přebalená,mléko furt,nééé ona buzeruje a nedej bože,když to není hned-bohužel spíme v ložnici všichni...teda já ne...došlo to tak daleko,že spím raději na zemi v kuchyni aby mě neslyšela spát vedle sebe a nechtěla něco častěji a to jsem myslela,že bych šla do třetího prcka....haaa,kdyby byla první dítě určo máme odstup aspoň 4 roky...Jsem nyní čistě na kávě i třikráte denně a to nejsem kávař
ahojky,teda já se do práce netěším,ale někdy se nenávidím,jak jsem protivná a podrážděná a křičím.Mám děti 4 a 2 roky...malá v noci nespí (2roky)probudí mě i na podání lahvičky s mlékem i 7 kráte za noc,nebo se probudí a prostě chce hapá,kdyby aspoň spala se mnou pak né ječí,zuří...a přes den jsou dny,kdy spí jen 45 minut,sotva všechno poklidím je čas pro mě ztracen...Od rána do večera nádobí,2 pračky prádla,žehlení,uklízení vylitých věcí-malí doslova řádí-jejich zábavou je bohužel tzv.vaření-takže potopa všudevytírám minimálně dvakráte týdně a to mám pocit vždy,že nic nedělám jak vidím tu vodu.Každou místnost jinou vodou a to někdy i dvakráte...ufffffffffffff
Bellana - 24.9.2010 11:29
mashanka: Mgr. Lenka Bínová z Brna, už jsem ji slyšela mluvit několikrát, a kdybych měla s dítětem někam jít, volím ji.
talenka: konečně taky jednou po čase slyším o rozumné psycholožce
talenka:
Riki: občas používám větu: Já jsem se tě neptala, já jsem ti to řekla!
A teď byla ve školce psycholožka z PPP a měla přednášku, docela zajímavou, a tam hodně mluvila o těch nastavených mantinelech. I doslova řekla, že buď budeme s dítětem jenom kamarádi a budeme oblíbení a dítě nám postupně s největší pravděpodobností přeroste přes hlavu, nebo holt nastavíme mantinely, budeme vychovávat a tedy nutně někdy nebudeme u dítěte oblíbeni, což je pro rodiče dost nepříjemný pocit, ale jednou se nám to vrátí. ne hned, ale co nezasadíme do prepuberty, v pubertě už vůbec nezvládneme... a až po pubertě, po tom největším běsu, v podstatě poznáme, jak úspěšní vychovatelé jsme byli
Pisatelko Kristino:Ano, po precteni internetu anebo rozhlednuti se v obchodaku si taky pripadam jako cerna ovce.Ono to ale neni objektivni. Zatni zuby, jdes do prace, psychicky si spocnes a za 2 roky az budou oba ve skole bude mnohem lepe.....z vlastni zkusenosti. A taky uvaz dite na krk tvoji mamince at si vice odpocines, kdyz ji tak jde o tve blaho
Maminka evidentně nemá žádnou autoritu, robátka si zvykla, že dohadování a handrkování je normální způsob, jak si prosadit svoje, to, že maminka ječí, je nanejvýš k smíchu, asi to s tou důsledností nebylo nijak slavné. Jak píše medved - jasná a srozumitelná pravidla, která se zkrátka nepřekračují, protože pak přijde nějaká nepříjemnost. Vždycky. Oni si pak rozmyslejí dělat kůžičky. Nesmí se ovšem připustit žádné diskuze, jednoduše trvat na tom, že tohle jsem řekla a buď to uděláš nebo nebudeme kamarádi, máma se poslouchá, s mámou se nedohaduje. Demokracie je hezká věc, ale u malých dětí nefunguje.
je hezke, ze tady pisatelku chapete a podporujete, ale nezlobte se na me, kdyz ma nekdo na starosti dve uz pomerne velke, zdrave a sobestacne deti a to ani ne na cely den, protoze predpokladam, ze aspon ten starsi chodi do skolky (skoly) a urcite i nejakych krouzku cili pisatelka ma minimalne pul dne jen jedno dite, coz je v podstate rekreace....a nezvlada to resp. na deti vecne jeci a fackuje je, tak to neni moc dobry a ja osobne si myslim, ze pisatelka neco dela spatne
kazdy je nekdy z deti na nervy, to je normalni, ale neni normalni mit to jako trvaly stav
vychovne metody pisatelky mi podle podpisu prijdou hodne monotonni a zjevne neucinne, krik a fyzicke nasili nic neresi.....spis to chce zapojit kreativitu. deti jsou potvory a porad nas testuji, tak je dobre byt furt o krok pred nimi. a kdyz clovek neni zrovna mistr vychovatel od prirody, tak od ceho je web....tam najdete tisice mamin, ktere prozivaji to same a tipy se daji najit docela snadno. kazdopadne podle popisu kazdodenniho zivota to NENI normalni. minimalne sestilete dite by melo v ramci moznost slapat jak hodinky a ne se handrkovat o kazdou blbost. a kdyz to uvidi ten mladsi tak zkrotne. vidim to na dcerach. mladsi (2,5roku) ma casto cuky odporovat, ale kdyz vidi starsi (5,5) ze jde a bez reci poslechne, tak ji odboj prejde
pisatelka by si o vychove mela neco nacist a doma zavest tvrdy rezim. zadny krik, to deti jen pobavi, ale system cukr a bic, tresty a odmeny. dusledne, nekompromisne, bez dohadovani s detma, bez fackovani. utikas z hriste, fajn, odchazime. nesnis jidlo nez ti zazvoni minutka, ok, seberu ti ho a do dalsiho jidla nedostanes ani tuk. nechces se koupat, ok, ale spinavym detem se vecer pred spanim necte...atd atp. jasna pravidla. usetri to hodne nervu dospelym i detem.
Tady platí ono okřídlené "zlatá střední cesta" když toho příliš, tak pěkný facan na zadek je užitečný. Prostě vymezit mantinely, které musí dodržovat jak rodiče, tak děti i ona dobrá trpělivost má své meze...!!!!!
Syn je navíc vynalézavé stvoření, když zjistil, že už nefunguje Neslyším tě, přešel na Ukřičím tě...teď jsme přešli do fáze Ukecám tě...To je taky hrozný chce dlooouho diskutovat a rozebírat běžné věci jako je čištění zoubků, obouvání, oblékání.....
Skoro jako bych to psala sama...Mám syna 4 roky a dcerku 6 měsíců, takže spory zatím nejsou, ale se synem jsem si hodně užila- je roztěkaný a lehce se zabere do svých nápadů a nemyslí- ani na tu silnici ne! Přestože ví, co má udělat, tak prostě nevidí ani neslyší...a jindy dělá že neslyší a odmlouvá....Jeden čas to došlo do situace, kdy nebylo jiného řešení, než začít plácat přes pusu- na zadek to nějak nezabíralo. Stačilo 14 dní a došlo k podstatné změně k lepšímu- najednou nějak lépe slyšel. Takže nezatracuju ani plácání přes pusu- samozřejmě to nesmí být facka jako dům
mashanka: Když ono stačí, když se člověk nevyspí, pak reaguje podrážděně i na úplné prkotiny, které jiného člověka vůbec nerozhodí. Já nespala více než rok déle než 10 minut v kuse, a můžu ti říct, jak jsem kliďas, tak mě to totálně rozhodilo.