Vztah z rozumu. Jsem hyena?
Ocitla jsem se v celkem obtížné životní situaci mám teď šanci ji vyřešit. Jenže nevím, jestli do toho mám za těchto okolností jít. Možná mi v rozhodování pomohou vaše postřehy a názory.
Je mi šestapadesát let, od svých pětatřiceti jsem rozvedená a za celou dobu jsem žádný vážnější vztah neměla. Nejdřív mi bylo smutno, ale pak jsem si na život bez partnera zvykla a smířila se s tím, že to tak u mne zůstane už navždy. V podstatě sama jsem vychovala dvě děti, syna a dceru, oba už jsou samostatní a mají své rodiny.
Teď jsem už více než pět let tedy úplně sama. A čím víc se mi přičítají roky a blíží se důchodový věk, tím víc si začínám uvědomovat, jak je mi smutno a hlavně, jak budu finančně vše zvládat, až budu jen na penzi. Nějaké velké úspory nemám, v podstatě všechno, co jsem vydělala, jsem investovala do dětí, až teď, co jsem sama, si konečně vytvářím nějakou finanční rezervu. Ale moc to není, plat mám hluboce pod celostátním průměrem, navíc bydlím v nájemním bytě (svůj vlastní jsem si dovolit nemohla, neutáhla bych hypotéku), takže jen za bydlení dám měsíčně skoro dvě třetiny svého platu. A to jsem se poté, co se děti osamostatnily, přestěhovala do garsonky.
Zkrátka – moje situace není sice zoufalá, ale na nějaké vyskakování to rozhodně není a až budu sama v důchodu, nevím, jak budu všechno zvládat. Asi jsem vypočítavá, nevím, ale napadlo mne, že kdybych měla partnera, se kterým bychom hospodařili společně, vše by bylo hned veselejší. Nikdy jsem ani nemyslela na nějakou lásku, asi jsem po těch letech, co nikoho nemám, po téhle stránce nějak citově otupělá. Když jsem o partnerovi přemýšlela, vždycky to bylo jen v tom kontextu s materiálním zabezpečením.
No a teď k té konkrétní situaci. Na návštěvě, respektive na oslavě narozenin u jedné kolegyně, vlastně spíš kamarádky, jsem se seznámila s jejím strýcem. Nejdřív to bylo jen takové povídání, pak mě pozval na kávu a začali jsme společně trávit čím dál více času. Z jeho strany se asi jedná i určité citové vzplanutí, je ke mně velmi pozorný, nosí mi květiny, občas i nějaký drobný dárek (čokoládu a tak), já k němu cítím sympatie a je mi s ním hezky, ale nějaké poblouznění a rozbouřené hormony to skutečně nejsou.
On je o sedmnáct let starší než já, letos mu bylo třiasedmdesát. Je taky rozvedený, bezdětný, žije sám. Má krásný byt v centru města ve svém vlastnictví. Teď už je v důchodu, ale dříve pracoval jako advokát, takže zajištěný je velmi dobře. Už když to píšu cítím se hrozně. Čím dál víc přemýšlím, že by nebylo špatné se s tímhle pánem dát dohromady a časem spolu začít i žít a třeba se i vzít. V podstatě by mi to zajistilo mé vlastní stáří. Říkám si, že tím, že jsem o tolik mladší a ještě při síle, mu můžu posloužit, až bude potřebovat a jako „protihodnotu“ za to budu mít jistotu a zázemí.
Takhle když o tom přemýšlím čistě rozumově, mi to připadá jako ideální řešení. Výčitky mám ale z té absence hlubšího citu. Jak jsem psala, je mi s ním hezky, on je velmi kultivovaný, taková ta stará džentlmenská škola, i na svůj věk velmi dobře vypadá, nicméně zamilovaná do něj opravdu nejsem.
Pořád tedy přemýšlím, jestli je to z mé strany fér budovat s ním vztah v podstatě čistě ze zištných důvodů. Nikdy jsem nebyla materiálně založená, to až teď, pár let před důchodem mně dohnaly existenční obavy a strach ze stáří.
Zajímalo by mne, co si o téhle situaci myslíte a zda byste na mém místě měly na něco takové=ho žaludek. Připadám si totiž tak trochu jako hyena.
19.8.2014 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 63 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Vztah z rozumu. Jsem hyena?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.jituna -
Pavli, já mám pocit,aby jsi potom nedostala podepsat předmanželskou smlouvumyslím si, že v 56 by jsi si mohla najít mladšího, než starého dědka a pak se o něj staratchybí ti tam srdíčko.....kamarádila bych se,ale žádné stěhování.....je to na tobě, držím palce.......tak dlouho jsi to vydržela a teď si budeš přidělávat starosti.
Já to vidím trochu jinak. Takový hodný pán, advokát a neoženil se? V tom přece musí něco být...Jestli si Pavla nemaluje budoucnost příliš růžově...Nemyslím si, že je to vypočítavost, byl by to takový bonus navíc, ale byla bych opatrná, aby se pán nevybarvil...
Arna: ....máš mě málem na svědomí. Málem jsem se udusila. Piju kávu a cpu do sebe muffiny a čtu vaše reakce....a najednou ty tvé... "lepší by bylo kilo masa na řízky než drahá kytka."...živě si představuji, jak mi zazvoní můj přítel a drží v celofánu kus flákoty, z které ještě kape krev ....kdo by odolal.
Ale pravdu máš...my už totiž víme o čem je život. Ale ta kytička by mě osobně potěšila víc. A vařit ? A já ? Cccc...do restaurace natlačit panáčka
No ale když paní uvažuje rozumně a ví, že v důchodu by jenom živořila, tak proč ne? Určitě jí je jasné, že pán třeba bude nemocen a ona se o něho bude muset starat. A on zase ví, že když jí poskytne finanční a majetkové zázemí, že se o něho postará.To je něco za něco, takový obchod pro oba. Ale třeba je pán čiperný a daleko mladší chlapy strčí ve všem do kapsy
Minda: jen aby to nebylo naopak....člověk neví ani dne ani hodiny , může onemocnět zrovna ta mladší paní....
orinka: mladí dnes uvažují ale jinak....hlavní je když jsou schopní ty půjčky splatit....
Světlonoska: Já zas myslím, že to může být perspektivní vztah. Pán si Pavlu vezme, ona mu bude pár let vyměňovat pleny a pak si bude v pěkném bytě užívat zasloužený vdovský důchod. Nic špatného na tom nevidím.
Nečetla jsem všechny příspěvky,třeba to tu již padlo,ale přemýšlela jsi trochu do budoucna,když je pán o dost starší,že to tak perpspektivní nemusí být,sorry nechci se doktnout z nadšení,ale člověk musí mít tzv,zadní vrátka,,bohužel...jinak vztah není nic špatného,pokud si rozumíte,proč si něco vyčítatat´to vyjde
Myslím, že většina dělá co může dle svých možností.
Pokud vím ze svého okolí, kde už všichni máme rodiče ve vysokém věku a někteří bohužel už žádné, každý dělá co může, aby rodičům stáří zpříjemnil. Pokud jde o částku, tak já jsem začínala na stovce (80 léta minulého století - jednalo se o mou milovanou babičku, která mě taky vychovala) a skončila na pěti tisících měsíčně. Nebyla jsem na to ani zdaleka sama, takže se moje babička dožila 94 let, aniž by si musela něco zbytečně odpírat, nebo mít nějaké existenční starosti. Manželova maminka bydlela naštěstí kousek od nás, a byla velmi dobře situovaná, takže ocenila spíš společnost, dobré jídlo a nějaký ten moučník, nákupy, doprovod a úklid. Myslím, že i Pavliny děti mamce pomohou, pokud to bude potřebovat, ale ona jak se zdá spíš řeší možnost nového vztahu. Mít ochotné děti je sice fajn, ale životní partner taky není k zahození a navíc je po ruce. My jsme museli udržovat (a taky zafinancovat) hotovou špionážní síť, abychom měli zajištěno, že babička nezůstane bez pomoci při nějakém nenadálém zdravotním problému (bydlela cca 90 km daleko a přestěhování striktně odmítala),
Arna: rodiče se uskrovňovali, aby mohli např. dětem dopřát vysokoškolská studia. Myslím, že je normální, když se děti starají naopak o rodiče, pokud je to nutné. Ono stačí, aby maminka nebo tatínek chytli Alzheimera. Získat pro pacienta umístění v léčebně rozhodně zadarmo není. Vitaminové doplňky na bolavé klouby, pomoc při malování...rozhodně nemám na mysli pravidelnou měsíční částku. Pokud tedy nechybí při placení za bydlení. Někteří senioři radši ani netopí, jen aby vyšli s důchodem. Šetří vším a hlavně na sobě. Ušetřené peníze cpou právě těm svým potomků. A je hodně velká ostuda, když děti a vnuci berou.
sharon: jde taky dost o to, aby si brali lidi půjčky jenom na to, co je nutné pro život. Střechu nad hlavou, na řidičák, pokud je podmínkou pro získání práce...neuznávám brát si půjčky na nové domácí kino, bazén, zahraniční dovolenou...zasekat se v dluzích není žádný kumšt. Umět hospodařit a vyjít s málem, jo.
Když ono je to taky těžké...jaká částka to je, kterou by syn a dcera měli odkrojit aby to pokrylo např kompletní chod domácnosti rodiče? Myslím, tím, že tedy rodič dá důchod za nájem a kompletní zbytek pokryjí děti.
A na jak dlouho?
Jsou to 2 tisíce? Tri? Pět?
Navíc, já nevím zda si to někdo uvědomuje, ale v tom manželství jsou dva, takže to neznamená dávat peníze jen jedné matce, ale dávat peníze rodičům i partnera.
Kam se tedy vyšplhá dávaná částka jednoho manželského páru, kterou budou směrovat do 2 párů rodičů?
Opravdu všechny vaše děti vydělávají tolik že si to mohou dovolit platit mnoho let? Opravdu to mohou platit i když přijdou o práci? Mohou to platit i když přijdou o zdraví?
Nebo mají práci o kterou nikdy nepřijdou? Bydlí ve státem přiděleném bytě nebo se musí ohánět aby měli kde bydlet? (nemyslím honosný dům - mluvím o bytě na půjčku, na sídlišti,který ze svých nejistých platů budou splácet do vlastního důchodu).
ono to totiž není zas tak snadné.
tornado-lou:16:10... má možnost požádat si o příspěvěk na bydlení.....nebo moje sousedka chodí v 67 letech do hospody mýt nádobí aby vyžila......jinak tady v domě mám další asi 4 co mají JEN ten svůj důchod a zatím hlady neumřely.....myslím že u nás ještě žádný důchodce hladem neumřel...
orinka: 14:34....to je pravda rodiče 6 dětí uživí ale v dnešní době se není čemu divit když těch 6 dětí se má samo co ohánět , většinou splácí hypotéky a většina jich ani na průměrný plat nedosáhne....je to smutný ale je to tak.....