Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kdo intenzivně a zatím stále marně hledá nové zaměstnání, se již určitě setkal s nějakou formou pracovního pohovoru či přijímacího řízení. Na některých vše probíhá dobře a člověk s tím prakticky nemá problém, na jiných si často připadá jako idiot, cvičená opička a objekt ke zkoumání.

Personální agentury a jejich odborní poradci, kteří vymýšlejí rádoby psychologické systémy, kterak odhalit nevhodného kandidáta a naopak poznat toho správného, rostou jako houby po dešti a jejich metody přebírají i různé firmy a dokonce i neziskové organizace.

Sama jsem se několika pracovních pohovorů již zúčastnila, co jsem však zažila na tom posledním, na to budu vzpomínat ještě dlouho. Také to byl jediný pohovor, ze kterého jsem odešla a celý ten ponižující proces „erudovaného přijímacího řízení“ nedokončila. Asi jsem jiná generace, ale na mne to bylo prostě moc. Ale popořádku a předem se omlouvám za poněkud delší popis celé té kašpařiny.

Odpověděla jsem na inzerát jedné neziskové organizace, která hledala na poloviční úvazek administrativní výpomoc do kanceláře, plat v rozpětí mezi pěti a deseti tisíci korunami. Jelikož jinde již na poloviční úvazek za podobnou částku pracuji, rozhodla jsem se odepsat a  říkala si, tak to dohromady bude jako plný úvazek a celkem tak dosáhnu na docela přijatelný plat.

Nelenila jsem tedy a poslala životopis a motivační dopis. Za dva týdny mi přišla odpověď, že jsem byla vybrána do prvního kola a v jeho rámci že mi zadávají úkol: Vypracovat kompletní organizační a oslovovací proceduru v určité záležitosti, která se vztahovala k činnosti dané neziskovky. Součástí bylo i vyhledání potencionálních klientů. Dalším bodem tohoto domácího úkolu bylo vyplnit několikastránkový psychologický test.

O práci jsem stála a na obojím jsem si dala patřičně záležet. Jelikož něco podobného dělám i na současném místě a mám s tím zkušenosti, myslím, že jsem jim vypracovala celkem erudované materiály, z nichž mohou do budoucna čerpat. S napětím jsem očekávala, zda budu vybrána. A sláva. Za další dva týdny zazvonil telefon a prý jsem postoupila do druhého kola, které proběhne jako telefonický pohovor. I zde jsem byla úspěšná a pozvali mě na třetí část, která se již měla odehrávat přímo v sídle společnosti a bude trvat celé odpoledne, celkem pět hodin. Den předtím jsem ještě obdržela mejl s prosbou, abych s sebou vzala vlastní notebook.

Vybavená dle instrukcí jsem upravená, pozitivně naladěná a včas přišla na místo konání. Kromě mne dorazili ještě další tři uchazeči, kterým bylo tak do pětadvaceti let. Já byla nejstarší, v podstatě ve věku jejich rodičů.

A pak začala ta hlavní jízda. Nejprve kolečko představení a sdělení důležitých informací o sobě. Pak následovalo představení společnosti a seznámení s náplní práce. A pak to konečně přišlo. Kolektivní úkol. Na základě smyšleného příběhu o ztroskotaném letadle jsme měli každý z nás vypracovat vlastní způsob řešení a poté bylo naším úkolem toto řešení sladit společně, domluvit se. Aha, chtějí poznat, jak dokážeme pracovat v týmu, blesklo mi hlavou. Trochu mě tedy znervózněla kamera, kterou pořadatelka této akce zapnula a namířila na náš hlouček. Hlavou mi problesklo, zda by k něčemu takovému neměli mít náš podepsaný souhlas, ale nijak jsem to neřešila, abych na sebe negativně neupozornila. Ještě víc mě ale znervóznila nadrnčená slečna, která ještě dřív, než jsme se stačili nadechnout, okamžitě převzala iniciativu a ten kolektivní úkol udělala v podstatě sama. Občas jsem mrkla na dvě přísedící organizátorky, které nás bedlivým a trochu pobaveným okem pozorovaly a patrně čekaly, jak se s tou situací vypořádáme. Vnitřně jsem odmítla hrát jim tam ještě větší divadlo, než je nutné a nechala jsem slečnu, ať exceluje. Kdybych ji chtěla zastavit, musela bych ji jedině přeřvat a to není můj styl.

Konečně jsme měli tuto část za sebou a přišel na řadu další bod: individuální úkoly. Bylo nám řečeno, že nám je zadají všechny naráz a budou sledovat, jak si s tím poradíme. No, dobře, tak si to zorganizuju a udělám to, povzbuzovala jsem se odhodlaně.

Individuální úkol sestával z vytvoření pětistránkové prezentace na konkrétní téma v power pointu, přípravě modelu osobního telefonického jednání s klientem a sespsání důvodů, proč chceme pracovat právě u nich, jaké si myslíme, že k tomu máme předpoklady a proč by měli vybrat právě nás. Zjistila jsem si informace k prvním dvěma úkolům a začala pracovat na prvním z nich, když vstoupila jedna z organizátorek, v ruce nějaké papíry s grafy, tabulkami a různými dalšími klikyháky. Jsou to prý testy, nějaké inteligenčně psychologické se zaměřením na pozornost, která nám teď rozdá a my je budeme vyplňovat na čas. Oni pak vyhodnotí, jak dlouho nám to trvalo a kolik tam máme chyb.

Tohle už na mne bylo moc. Přihlásila jsem se a položila otázku, že mi možná uniklo, na jakou pozici a s jakým platem tady tím přijímacím řízením procházíme. Že jsem žila v domnění, že je to výpomocná administrativní práce s platem kdoví jestli deset tisíc měsíčně. Oběma překvapenými ženami mi bylo odkýváno, že se skutečně jedná o tuto pozici. Tak jsem se zeptala dál, jestli jim připadá tento způsob přijímacího řízení na takovou pozici adekvátní. Že jsme jim už v prvním kole vypracovali poměrně náročný úkol a vyplnili podrobné psychologické testy, teď jsme tady absolvovali scénku „jak pracujeme v týmu“, při které si nás nahrávali na kameru k následnému dalšímu zkoumání, zadali nám několik úkolů, z nichž jeden je vypracování profi prezentace v power pointu a teď tady jsou zase další osobnostní testy na čas. A jestli si skutečně myslí, že takové časové a duševní zatížení je na nabízenou pozici a za peníze, které nabízejí, přiměřené.

Dámy na mne chvíli hleděly a pak řekly, že mě chápou a že mi asi tento způsob přijímacího řízení nesedí. Odvětila jsem, že nikoli nesedí, ale že mi připadá nedůstojný a degraduje lidi do pozice zkoumaných objektů a cvičených opiček. Že bych neměla problém toto vše až do konce absolvovat a vložit do jejich úkolů vlastní invenci, ale pokud by se jednalo o jinou pozici a za jiné peníze.

Pak jsem se zvedla, sbalila si fidlátka a když jsem odcházela, mladí kolegové už pilně vyplňovali psycho testy na čas. Asi už jsem jinde, jim na tom nepřišlo nic divného a vše, co se v rámci toho řízení dělo, považovali za zcela samozřejmé a že to tak má být. Já jsem odcházela s pocitem, že pokud máte pocit, že nejste idioti, tak se účastněte nějakého takového vědecko – psychologického výběrového řízení a budete vyvedeni z omylu. Pod rouškou důležitosti a s odůvodněním svých metod z vás ty idioty prostě udělají. A to by v tom byl čert, kdyby ne.