Jak jsem konečně získala práci, i když jsem tomu už nevěřila
Před měsícem jsem si tady postěžovala na svůj těžký úděl nezaměstnatelné padesátnice a popsala vám poslední výběrové řízení, kterého jsem se zúčastnila. Ačkoli šlo o celkem jednoduchou administrativní práci za pár peněz na poloviční úvazek, výběrko bylo pojaté stylem, jakoby se jednalo o lukrativní a prestižní práci na manažérské pozici.
(Připomenout si tento článek můžete zde.)
Jelikož to nebyla zdaleka má jediná podobná zkušenost, stalo se tohle výběrové řízení pro mne tou pomyslnou poslední kapkou, kterou můj pohár odhodlanosti přetekl. Práci jsem hledala dál, ale záměrně jsem se vyhýbala inzerátům a nabídkám, ze kterých ten současný personální trend přímo čiší.
Měla jsem toho zkrátka dost. Už jsem nechtěla nikde a nikomu dokazovat, co všechno umím, jak bohaté jsou mé zkušenosti a široké schopnosti, nemínila jsem kohokoli přesvědčovat, jak jsem odolná vůči stresu, jak dokážu pracovat pod tlakem, že mám ten správný tah na branku a jsem příkladný týmový hráč. Definitivně mi došlo, že už opravdu nestojím o další zkušenosti z výběrových řízení, při nichž jsou lidi degradováni na cvičené opičky a objekty ke zkoumání.
Zahodila jsem představy o zajímavé a obohacující práci, kariérním postupu a nadstandardním platu (i když ty už jsem beztak dávno neměla). Každý den jsem pročítala inzeráty, když mi padl zrak na jeden. V administrativní budově sídlící od mého bydliště asi sedm minut volnou chůzí, hledali pracovnici do podatelny. To mne zaujalo. Hlavně tedy ta vzdálenost. Bylo mi jasné, že s platem to na téhle pozici žádná sláva nebude, ale vzhledem k tomu, že pracuju ještě pro jednu neziskovku, v součtu by to mohlo dát nějaký normální příjem.
Na inzerát jsem odpověděla a byla zvědavá, co se bude dít dál. Dle předchozích zkušeností mi bylo jasné, že dřív než za dva, tři týdny nemám odpověď čekat. Jaké bylo mé překvapení, když mi druhý den telefonovali a hned na odpoledne mě pozvali na schůzku. Jak jsem pak zjistila, docela jim hořelo, předchozí pracovnice jim ze dne na den skončila na rizikovém těhotenství. A protože v podatelně je jenom jedna síla, opravdu na obsazení pozice spěchali.
Nevím, kdo z nás měl větší radost. Jestli já, že mám konečně práci, nebo oni, že se jim podařilo tak rychle sehnat náhradu. Další den jsem už totiž nastupovala.
A tak si teď lebedím. Práce není náročná ani psychicky ani fyzicky, z domova to mám co by kamenem dohodil, s dalším úvazkem v neziskovce to krásně zvládám, domů chodím s čistou hlavou. A po všech těch předchozích letech a peripetiích s hledáním práce doufám, že tady zůstanu nejméně do důchodu a ideálně i potom.
A tak se i v mém případě potvrdilo rčení, že kdo hledá, nakonec najde. U mne to trvalo zatraceně dlouho, ale nakonec jsem spokojená. A z toho mne nevyvede ani fakt, že práce v podatelně rozhodně nepatří na vyšší příčky kariérních pozic. Je to prostě práce. Čistá, poklidná, nestresová, pro mě navíc s bonusem docházkové vzdálenosti. Co víc bych si mohla přát?
18.3.2016 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 60 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak jsem konečně získala práci, i když jsem tomu už nevěřila
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Hledala jsem práci neuvěřitelně dlouho a už jsem skoro ztrácela naději. Ale nakonec jsem se dočkala skvělé pozice v jednom obchodě. Do nového zaměstnání jsem si pořídila na internetových stránkách https://www.uvex-safety.cz/cs/ ochrannou obuv, ve které mě nebolely nohy po dlouhém pracovním dni. Jsem šťastná, že mám stabilní příjem, a ještě jsem získala nové přátele.
Tak to já jsem na to šla trošku jinak, na https://www.1job.cz/prispevek/jak-napsat-zadost-o-praci jsem si našla, jak napsat žádost o práci a tu jsem posílala po firmách, ke kterým jsem měla určitým způsobem blízko a chtěla jsem tam pracovat. Překvapivě se tento krok vyplatil, protože jsem si díky tomu několik pohovorů domluvila a dokonce jsem tak získala svoji nynější práci.
mam-ča: 12:16: ... hůl, zuby...
mam-ča: však já to neobhajuji. Píšu, že I KDYŽ se věk prodlužuje atd., tak to vnímám jako krajní hranici. Podle mě by bylo ideální chodit tak v šedesáti. Po padesátce jsou (aspoň zatím) lidi ještě dost vitální, ale 60 mi připadá tak akorát (klidně podle dětí třeba 58).
Výše důchodů bude za těch dvacet let pravděpodobně dost velký malér.
magatao: Pravda je, že se mladší generace dožívají vyššího věku, ale že by byli lidi zdravější ?
Ti mladší žijí většinou v permanentním stresu, aby uživili rodinu, zaplatili nájem nebo hypotéku...., a hlavně aby měli práci.
Důchod se ti nevypočítává z posledních 5ti nebo 10ti let, jak to bylo dřív, ale z veškerého výdělku za celý život. Ale není proč se radovat, že se tam započítají i ty vysoké výdělky z nejúspěšnější části života. Mezitím naše vlády stihnou nadělat další dluhy, takže bych s důchodem moc nepočítala.
Moji synové už předem očekávají, že se žádného důchodu nedožijí (nebo nebude z čeho ho vyplácet) takže pokud náhodou něco dostanou, budou to považovat za šťastnou náhodu.
Linda: věk odchodu do důchodu radši neřeším
Já mám jít v 65, a teď se ve vládě jedná o tom, že by to zůstalo jako nejvyšší hranice. Na tu bídu mi to připadá jako rozumné řešení a třeba během těch dvaceti let ještě něco vymyslí. Nevzdávám se naděje .
Racionálně je ta pětašedesátka opravdu krajní hranice, i když se věk prodlužuje a dnešní šedesátníci jsou na jiné úrovni než třeba o generaci, dvě, před námi. A racionálně si taky musíme přiznat, že kdo přijde o práci po padesátce, tak si novou (nebo přinejmenším novou na stejné úrovni) sežene jen velmi těžko a než mu nastane nárok na důchod, tak bude živořit ze životního minima nebo minimálních platů, a přesně ty se mu pak započítají do výše důchodu, takže má vlastně bídu na doživotí. No, třeba se to nějak prolomí...
Linda: myslím, že si s jedním statným ošetřovatelem nevystačíš...
PEGG: po hmatu taky dobrý!
Haninka - 21.3.2016 13:48 - hezký, nehezký, to je mi úplně jedno. Blbě vidím, stejně bych musela jen pohmatu
mam-ča: duchodce , ja resila minuly tyden jestli je uz ctvrtek a nebo jenom streda a zazivyho boha jsem na to nemohla prijit. Az po o jsem zjistila ze je uz ctvrtek a pro jistotu jsem si nalepila v aute cedulku ze mam v patek rano koupit snidani pro vsechny do prace a jeste jsem k tomu pro jistotu pripsala "patek je dneska" kdybych nahodou v patek rano si opet nebyla jista dnem
PEGG - 21.3.2016 13:00 - viď, zvlášť, kdyby byl nějaký pěkný
mam-ča: já vím Tak to se Ti dá jen závidět
Haninka: Jasně, že si dělám legraci. Mně už se to směje ! Jako téměř čerstvý důchodce nejen, že nevím kolikátého je, já už kolikrát ani nevím, co je za den.
Od doby, co nemám na pracovním stole kalendář, mě zajímá spíš počasí. Jestli už se dá zrýt záhon, nasít mrkev a řepa...atd.
Všem tu pohodu přeju a doporučuju.
V dubnu si koupím slepice a nějaká práce je mi fuk.
mam-ča - 21.3.2016 12:16 - takového asistenta bych bych někdy uvítala uvítala už teď
Haninka - 21.3.2016 12:38 tak to klobouk dolů
mam-ča: neviděla bych to tak černě, samozřejmě, je to člověk od člověka, ale třeba moje máma pracovala jako účetní v jednom sdružení, jako OSVČ. To sdružení se pak rozpadlo, takže máma si v sedmdesáti koupila nový notebook, tiskárnu, nechala si zavést domů internet a vesele podniká z domova, má přehled o daňových novinkách, myslím, že jí to udržuje v duševní kondici. I fyzické, raději si všechny úřady oběhá, podrbe tam a zase běží dál