Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

jolanakvetinka: jj, někdy je dobré řídit se srdcem. Dceři hodně štěstí

Jarča: jasně, dám na svoji intuici, jako už mnohokrát v životě, kdy se mi to vyplatilo.

jolanakvetinka: taky to znám u svých dětí - myslím, že se mi svěří s hodně věcmi, ale když dají najevo, že se jim o něčem mluvit nechce, je to těžké. Ale jeden nikdy neví a pokud jsi přesvědčená, že by pro dceru tahle informace mohla být dobrá, řekni jí to. A když zareaguje nějak odmítavě, aspoň jsi to zkusila.

A kde je problem zvednout telefon a rict ji, ze by ji mohl pomoci ten a ten doktor? Odmitnuti neberte osobne. Co ja slysela rad a na nektere dala a ukazalo se, ze doporuceny clovek byl jen sarlatan parazitujici na nestesti. Pak jsem byla na rady alergicka. Pokud je jako doma na gynekologii, tak verte, ze problem resi. Oni lekari nejsou vsemocni a prezentuje se to, ze je to umele oplodneni atd brnkacka. Neni.

Jarča: to víš, je to hodně citlivý téma.Když vycítím, že je pravý okamžik, dceři se zmíním.Je to pro ni určitě dost bolestivý. Jinak nechápu, proč se z pisatelek článků skoro nikdy nikdo nezapojí do diskuse.Já sem chodím už hodně dlouho a ráda, i když v drtivý většině jen pasivně.

jolanakvetinka: to je dobře, že se taky jednou ozvala pisatelka Přemýšlela jsem o tom, jak bych se zachovala, kdyby šlo o moji dceru. Chápu, že je o tom těžké začínat, když dcera o tom nechce mluvit. Ale jak píšou děvčata, asi bych vystihla nějakou dobrou chvíli, řekla jí, že mám takovou a takovou informaci, a dál už bych to nerozpitvávala a bylo by na ní, jak by s tím naložila dál.

thePlacheck: Kozoroh18: Plne souhlasim, ze psychika muze hrat velikou roli. (vlastni zkusenost).
A jestli dcera o tom nechce s matkou mluvit, asi ma svuj duvod. Jestli se leci, tak verim, ze urcite vi o tom jestli je nekde nejaky lekar vyhlaseny tim, ze ma hodne uspechu. Mozna by bylo lepsi, ji nechat na pokoji a nevnucovat se, kdyz bude chtit, tak prijde sama.

Pokud matka neví ani to, jestli se může dcery na něco zeptat nebo jí něco navrhnout, a je schopná se na to ptát úplně cizích lidí, kteří ani ji ani dceru neznají a je jim po tom s prominutím "píííp" tak už to samo o sobě je divné, to bych asi řekla ať radši drží ústa a krok...

dadka: já jen že ve článku není zmínka ....a já s tím zkušenost nemám, tak jsem si dovolila podotknout.....

PEGG: a já mívala zcela opačné starosti.....

také znám případ že až dítě adoptovala pak měla dvě svoje.............

A z vlastní zkušenosti vím, že je to hodně o psychice. Já otěhotněla ve chvíli, kdy jsem to vzdala a sama v sobě si vyhodnotila, že už prostě dítě nebude. Ale není to stav, který by si člověk dokázal poručit, k tomu se prostě musí dospět a někdy to jen v té hlavě není.

Víte, já nějak nechápu, proč by matku nemohla ,mluvit s dcerou narovinu. Chápu, že to je velmi citlivé téma. Svým dospělým dětem se snažím do jejich života nezasahovat, ale ve chvíli, kdy uvidím, že jsou nešťastné, budu se jim snažit pomoct a to i za cenu toho, že poruším svoje zásady.

Jolano,
to, čím byste mohla dceři prospět v čemkoli, už asi máte dávno dokončeno. Vychovala jste ji k samostatnému životu. Je soběstačná, svéprávná, vdaná, nemá finanční a existenční potíže a jak tu čtu, je celkově i zdravá. Ve svém věku už ví, co má dělat, aby se o dítě pokusila v mezích svých možností a sil. A taky by už měla vědět, že jsou věci, které nelze lámat přes koleno a že jeden nemůže mít všechno. Že někdo jiný zase děti má, ale má je postižené nebo o ně díky nemoci přišel. V životě si každý svoji prioritu musí najít sám. Někdo se vrhne na kariéru, někdo na práci /tj. pořád něco buduje, někdo cestuje, atd./ Jistě, většina lidí ty děti nakonec má. Ovšem přibývá těch, co je nemají buďto z vlastního přesvědčení, nebo nemají s kým, nebo je mít prostě nemůžou. A vaše dcera by měla, i když přihlídnu asi k té její veliké touze po tom mrňouskovi, vědět, že by měla udělat tedy, co jde a pak to přijmout, jak to je. Mé starší dítě se například rozhodlo děti nemít a já to respektuji a nikdo se z toho nehroutíme.

Nějak nerozumím tomu, proč by si nešlo s dcerou normálně promluvit. Proč kolem toho dělat nějaké sáhodlouhé přípravy a přemýšlení. Vždyť je to jen informace.

Prostě bych jen vystihla nějakou klidnou chvíli a řekla jí, že mám kontakt na tohoto lékaře o kterém jsou kladné reference, kdyby chtěla a potřebovala, dala bych jí jméno s odkazem na nějaké webové stránky, určitě o něm musí být někde nějaká zmínka a zbytek už je na ní. Jestli se s dcerou až tak nevídáte, bydlí v jiném městě, tak stačí napsat mail.

Pokud opravdu touží po dítěti, a stojí o pomoc, tak zkusí všechno, třeba ne hned,ale ozve se. Pokud ne, tak je to její rozhodnutí a nemá cenu se jí vnucovat.

Ano, správně, nic Ti po tom není. A toho se drž.