Proč bychom se nezbláznili aneb Vodácký průvodce pro Sofffii
Přestože jsem netrávila žádné prázdniny ani dovolené nějak přehnaně nudně, zdaleka jsem nebyla připravena a psychicky zocelena na dovolené po boku mého manžela. O jeho sportovních úchylkách jsem již zde na těchto stránkách psala, dnes tyto informace rozšířím ještě o fakt, že byl a je VODÁK.
O existenci vodáckého sportu jsem byla poměrně kvalitně informována z povedené a velice zábavné knížky Zdeňka Šmída „Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii“, kterou jsem považovala za velmi humornou a nadsázky plnou ukázku života mně naprosto nepodobných a mnou naprosto nepochopených dobrodruhů. Nabyla jsem dojmu, že na vodu se jezdí výhradně v partách či tlupách a že přežití této skupiny v plném počtu členů až do návratu z vodácké výpravy je dílem čiré náhody.
S mým budoucím manželem (budu ho pro účely tohoto článku nazývat Jack) jsme chodili již druhé léto, když se v něm začaly ozývat pradávné vodácké touhy, do té doby potlačované novým milostným poměrem a převálcované touhami zcela jiného charakteru. V těch dnech se poprvé projevil jeho smysl pro dokonale promyšlenou strategii manipulace s mým já a on naplánoval moji první životní zkušenost s Vodou. Vybral si velice fikaně nádherný víkend plný sluníčka a teplot kolem pětadvacítky a vytáhl mě na jednodenní výlet na Vltavu. Stařičkou a nejedním dobrodružstvím ošlehanou loď Vydru spustil na vodu v kempu Zlatá Koruna, posadil mě na místo háčka a vyrazili jsme na nenáročnou trasu do Boršova nad Vltavou.
Myslím, že musel provést večer předtím nějaký rituální obřad a možná i s lidskou obětí, protože vodácký bůh mu šel ve všem na ruku. Slunce svítilo jako o život, vlnky se třpytily a Vltava mi zazpívala tak nádhernou píseň, že mě to přikovalo do dřevěné sedačky a já strávila den plný jásavé radosti nad životem a přírodou (díkybohu jsem v té době už využívala všech výhod zázraku jménem antihistaminika). Nemalou měrou k tomu přispěl i přístup mého kormidelníka Jacka, který vždy zastával i hlásal názor, že háček ženského pohlaví je na lodi přítomen pouze coby ozdoba. Zvlášť začátečnice prý udělají nejlépe, neplácnou-li vůbec pádlem do vody a raději použijí přední sedačku k opalování se nahoře bez. Jelikož považování mé osoby za ozdobu čehokoliv byl jediný temný stín na kormidelníkovu smyslu pro realitu, zcela jsem se tomu poddala. Kouzelný den neměl jedinou chybu a já se stala zapálenou vodačkou-začátečnicí, čili přesně a beze zbytku jsem naplnila Jackova očekávání.
Jack nelenil a kul železo, dokud bylo žhavé. Naplánoval na srpen víkendovou jízdu, tentokrát již se stanem a v celé délce Vyšší Brod – České Budějovice, navíc ve čtyřech s přizvaným kamarádem plus mým otcem. Těšila jsem se jako blázen a téměř stříhala metr do blížícího se odjezdu.
Co jsem tušila jen tak mlhavě, bylo, že kromě lodi a stanu je neméně důležitou výbavou průměrného vodáka i zásoba kvalitního alkoholu, nejlépe rumu. Ještě jsme ani nedojeli vlakem do Vyššího Brodu a tři čtvrtiny naší čtyřčlenné skupiny již byli lehce rozostřeny neustálým připíjením na zdar výpravy. Stany jsme v kempu kupodivu zvládli postavit bleskovou rychlostí a odebrali se do vodácké hospůdky, kde po neúspěšném pokusu prodat mě na raft nějakému starému a již notně podroušenému vodákovi se Jack zpumprlíkoval tak notně, že jsem poprvé okusila tíhu vlečeného muže, a během strastiplné dvoukilometrové cesty do kempu dospěla k zajímavému poznání, že množství vypitého piva se zdaleka nerovná množství této tekutiny přefiltrované organismem.
Druhý den ráno mě přivítala podmračená obloha a neméně podmračený kamarád, jenž většinu nepříliš vlídné noci prospal pod předsíňkou našeho stanu kvůli otcovu chrápání. V každém případě nebyl to ráno patrně ani jeden z mužů pořádně při smyslech, protože by mi jinak jistě rozmluvili můj bláhový nápad obléct si do lodi svetr a džíny.
No, vyjeli jsme. Teplota vzduchu byla kolem deseti stupňů a voda měla tak čtyři. Po pár metrech následoval první jez pod vyšebrodským mostem – nijak zákeřná záležitost, nicméně dole na mě čekal metrový kohout ledové vody a teprve tehdy jsem pochopila, proč jedou všichni ostatní vodáci téměř nazí. Během jediné vteřiny jsem byla od prsou po kotníky naprosto durch a mé džíny, nasáknuté deseti litry ledové vody, mě proměnily v metr sedmdesát vysoký ledový stalagmit. Před dalším jezem jsem se převlékla a s vděkem si přihnula z rumové zásoby. Do Rožmberka jsme museli ujet ještě asi deset kilometrů, které jsem strávila hlasitým cvakáním chrupu a tichým proklínáním všech vodáckých bláznů a Jacka především. Dodnes si pamatuji, jak mi důstojnou existenci zachránil asi v jedenáct dopoledne buřtguláš v rožmberské hospodě. Naštěstí zbytek víkendu už byl teplotně vydařenější a já se k rumové pomoci uchylovala méně často. V neděli dokonce vylezlo sluníčko a opět mě ukolébalo k bláhové radosti z vodáctví.
Patrně jen proto jsem se napřesrok nechala znovu ukecat. Byl to rok, kdy na Moravě proběhly velké povodně a počasí nebylo ani na jihu nijak závratné, přesto bylo vcelku teplo, a tak jsme jeli. Tentokrát Jack coby velitel výpravy rozhodl, že doplujeme do Rožmberka ještě v pátek večer, abychom se vyhnuli náporu ostatních vodáků. Nebyl to právě ten nejlepší nápad. Mrholilo a nálada na obou lodích byla opět násilně udržována před hranicí (hlavně mého) šílenství rumem.
Následoval podvečer plný zážitků jako třeba hádky mezi posádkou druhé lodě, rozdělení výpravy napůl, utopení části vybavení a následné průtrže mračen, kdy jsme s Jackem skončili sami v rožmberském kempu, ženská část smrtelně zoufalá a mužská část zaměstnaná počítáním ztrát. Netušila jsem, jak bude možné trávit v kempu noc, když naše tyčky velice chytře vezla druhá loď, a tudíž nebude možné náš stan vztyčit. Oblečená v gumovém obleku a nešťastná jak tři šafářovy dvorečky jsem stála u krbu v kempovém přístřešku a uvažovala o příjemné sebevraždě žehem, když tu za mnou přikvačil můj promočený Jack a odvedl mě do stanu, který mezitím pohotově postavil na našich pádlech.
Vždy jsem obdivovala jeho praktičnost, která byla hojivým balzámem na moji nemožnost, ale tohle byl zlomový okamžik. Tam, v teplém spacáku pod pádlovým stanem, jsem se rozhodla, že tohle je ten pravý muž pro život, a v mém podvědomí si získal věčnou gloriolu nehynoucího obdivu. Všechno nakonec dopadlo dobře, výprava byla stmelena opět dohromady, ale kvůli nekončícímu dešti byla předčasně ukončena a stejně tak i ta následující (ještě mokřejší) o rok později. Následovaly už jen krátké výlety při dobrém počasí.
Od té doby už jsem na vodě nebyla. Mně a později i Jackovi se malinko zkomplikoval zdravotní stav a také existence našeho malého syna nám příliš neumožňovala vyjet si spolu. Dnes už mě to bohužel neláká, ale docela ráda na to vzpomínám. Syn se ovšem podobným radovánkám (on plus táta Jack na jedné lodi, zkrátka pánská jízda) prozatím vzpírá, přece jen je z počítačové generace a navíc si chudák se skauty pod stanem už taky užil svoje.
A co vy? Máte zkušenosti s vodáctvím? A co stanování a kempování všeobecně?
1.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 26 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Proč bychom se nezbláznili aneb Vodácký průvodce pro Sofffii
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Tak to muselo být teda něco :-D . Koukám, že o proti tomu moje dovolená pod stanem není zas tak "hrozná" :-D . Manžel přišel jednoho dne s tím, že koupil stan z https://armik.cz/ a pojedeme letos stanovat. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu, ale myslel to vážně :-D . Stan opravdu koupil, takže nezbývalo než jet. Moje obavy nebyly na místě, dovolená byla skvělá a příští rok pojedeme určitě znovu pod stan :-) .
Na vodě se vždycky pořádně uvolním a odpočinu si od stresu z práce. Takže s manželem vyjíždíme každý rok a bereme s sebou i děti. Většinou spíme ve stanu, takže si bereme i veškerou výbavu na kempování: https://www.naturehikecz.cz/ . A ano opravdu se to dá zvládnout i s úplně malými dětmi.
Sofffie: když jsem viděla titulek,tak mě ani nenapadlo číst....ale tvoje jméno přinutilo a jak říka "babica"stručně a jasně,chcešli mě zabít,hurá na vodu,vše ostatní řekla majucha,jsem asi divná,ale veselé povídání a příběhy od vody mě děsí ,ještě veselejší příhody kdy spala tlupa lidí v utopených hadrech v promočeném stanu na uplavané karimatce ....jsou za trest ,takže ahooooooj plafčíci
Esme: Vodácký Bůh je totiž pěkně škodolibá svině...
Suiza: no to měl taky Jack jedinou kliku, že mě nikdá nevyklopil! "Udělali" jsme se jenom v základním táboře ve stanu
Ha - poprvé to bylo přesně stejné - slunce, pivo, erotika, úžesný slunný den na Zlaté Koruně...
Podruhé bylo 10 stupňů, poprvé v životě jsem se koupala ve dvou svetrech - kolemjedoucí vodáctvo mělo kino neboť během pár vteřin se "obluda mokrá svetrová" hrnoucí se ztěžka s vykulenýma očima z vody změnila v "obludu oděnou pouze v husí kůži" a ječící na svého lodního kolegu cosi o rychlosti s jakou je třeba vylovit ze sudů cokoli suchého... V životě jsem se neslékla rychleji.
Nicméně přežila jsem jen s lehkou chřipkou a můj si alespoň později nemohl stěžovat že nevěděl do čeho jde.
Apropo - na tom prvním překrásném dni je cosi podezřelého - nevidíte v tom taky nějaký vzorec?
Jo,kouzlo řeky....Poprvé v životě jsem sedla do lodi "Vydra" s manželem,asi před 25 lety....Řeka byla rozvodněná,myslím,že to bylo na jaře,manžel jel prý předtím jednou na lodi....Vzala jsem si pro jistotu jedno suché převlečení do pytlíku.Nasedli jsme do lodi celkem v poho,já kdysi byla na táborech,kde jsme jezdili na pramicích,takže jsem jakž-takž uměla pádlovat...No ale nevěděli jsme,že ta nezatížená loď bude šíleně vratká!! A to byl kámen úrazu!Neustále jsme se jen taktak zachraňovali před otočením lodi vzhůru nohama,jak jsme to moc neuměli,tak nás proud strhával ke břehu pod stromy...Nakonec jsme se přeci jenom do té ledové vody převrátili na nějakém malém jezu....Poté,co jsme se převlékli do suchého a chvíli si polibovali,jak je pěkné nedrkotat zubama,mi manžel při nasedání do lodě chtěl předvést indiánský nasedací skok,samozřejmě se vratká loď hbitě převrátila....Mokří,zmrzlí a otrávení,já ještě se vzorkem prkna na zadku(bála jsem se jen pohnout,abychom zase neskončili ve vodě) jsme po asi 4 hodinách přistáli u baráku,pro mě to byl nejkrásnější pocit......Od té doby máme nafukovací kánoe,na nich se sedí jak na kanapi,plutí po řece je krásné....
Suiza: co tě nezabije, to tě posílí
Sofie: jojo, taky jsem byla vodácká panna a můj milý mě do toho zasvěcoval podobným způsobem. První jízda nádherné počasí a háček na okrasu a další rok chcalo a i v té zimě jsme se asi 4 cvakli za jeden den. A místo háčka na okrasu jsem byl háček blbec, který blbě vyvážil a nebo málo zabíral:-) Kupodivu jsem to neodstonala a dokonce mi po tom úplně zmizela zimní bronchitýda:-)
ja vedela proc se natlakum "jet na vodu" branit...
obdivuji vsechny, kdoz sjizdeji prudkou vodu, mi staci se obcas kouknout na DVD Divoka reka s Meryl Streep a prestava mi byt volno. Takovy poschodovy parnicek po Nilu z Asuanu po dobu 3 dnu se zastavkami u pamatek, to bylo jine kafe. Krasny vyhled, dobre jidlo, nadherni hosi-obsluhujici personal, jen bazenek byl malinky a vecne tam pritekala cista ledova voda. Taky nevim, proc se padum do vody rika, ze se udelali - ja myslela, ze to je dvojsmyslny vyraz z oblasti sexu?
Sofffie - MOC HEZKÉ
Mám taky doma vodáka a přestože jsem spíš "kavárenský typ"jeden rok jsem byla donucená zúčastnit se Velikonoční jízdy.
Ten rok lehce sněžilo,na háčku byla kamarádka-úplná začátečnice a mě šoupli na kormidlo.Od té doby důvěrně znám všechny vrbičky,kameny i další překážky od Dolan po Kobylku.
Jako bonus nás chvíli honil naštvanej labuťák a rum jsem coby řidič použít na umrtvení nemohla
Od patnácti let každé léto několikrát.
Naši kluci jezdí rok co rok. Starší od 1,5roku, mladší od 2,5.
Vodáctví je prostě životní styl. Maty sundal v březnu běžky, nesl je na půdu a cestou zpátky popadl pádlo a volá: A ted můžeme jet na vodu :-D
JarkaP: Jo, to taky zrovinka bylo výjimečných 22 stupňů