Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Pokud očekáváte seriózní informace o zemi tulipánů, tak na to zapomeňte. Těmi se internet jenom hemží a já se mu nebudu plést do řemesla. Kdepak, tady se dočtete o Holandsku mýma očima. Možná vám mé postřehy přijdou v případě, že někdy navštívíte Holandsko, vhod.

Chodník, nebo silnice ? Jak to má člověk poznat.

Pokud jsem stačila zaregistrovat na těch pár kilometrech silnic, které jsme k našemu přesunu použili, tak v Holandsku neexistují díry nebo záplaty v asfaltu. A nebo jsme měli jenom štěstí a žádnou díru nepotkali. Zato jsem za ránu pod pás považovala silnice ve vesnicích vydlážděné zámkovou dlažbou! Sakra, jsem na silnici nebo cyklostezce a nebo jedu po chodníku? Značka v nedohlednu, no je tu obrubník a já jsem níž, z toho usuzuji, že jsem snad na silnici a to, co je v rovině s obrubníkem, bude snad chodník. A jako na potvoru žádný domorodec v dohledu (kdyby byl, jela bych za ním, snad proboha ví, kde mají silnice).

Přes vesnici jsem najela na šestiproudou dálnici a vida, na ní na mě po 20 km juknul semafor a zvedací most. Inu jiná země, jiné mravy. A dojela jsem do města, navigace si to šinula do parkovacího domu a asfalt na silnici se změnil opět v zámkovou dlažbu. To už mě nepřekvapí, to už znám. Omyl, neznám. Hlavní třída byla rozdělena zhruba takto: chodník, vedle něho asi 2,5 m široký (vydlážděný) pruh, po kterém jezdili cyklisté v obou směrech plus auta jedním směrem plus sem tam přechod. Pak pruh s okrasnou květenou. Vedle něho dvouproudá silnice, po které v našem směru směly pouze autobusy a v opačném směru všechno motorové. Opět pruh s květenou a dále vydlážděná 2,5 m široká cyklostezka opět pro oba směry a vedle ní chodník. A značka žádná. Nejprve jsem pouze v duchu, později i hlasitě, děkovala za domorodce přede mnou. A podobně byl na tom i ten Němec v autě za námi.

Ubytování: Kemp nebo statek? Dva v jednom.

Bydleli jsme v malém soukromém kempu ve vesničce Tynaarlo, asi 20 km jižně od města Groningen. I když kemp je asi silný výraz. Bylo to něco mezi minikempem, farmou a opravnou karavanů. Hned první večer při parkování karavanu a následné stavbě stanové přístavby (markýzy) jsme působili coby zábavný pořád pro místní krávy. Přerušily večeři, postavily se podél ohrady a přežvykujíce soustředěné pozorovaly naší bitvu s trubkami a zipy. Občas nás povzbudily zabučením a evidentně je znechutilo, když jsme byli hotovi a padli na lehátka.

Druhý den ráno nás navštívil kohout se dvěma slepicemi, společnými silami šlohli jeden opečený toust a vydali se žebrat k sousednímu stanu. Mezitím nás opět navštívily kravky a očekávaly pokračování včerejšího vzrůša. A dceru na toaletě přepadl kůň. V životě jsem ji neviděla probudit se tak rychle. Do umývárny a na záchod odešla spící mátoha a zpátky běžela čiperná a zcela probuzená.

Sociální zařízení bylo uděláno ze stáje a za cca 1,60 m vysokou zdí toalet bydleli dva koně. Holandsko se vůbec velice přáteli s říší zvířat. O tom jsem se přesvědčila v prvním obchodě, když se mi pod nohy zamotal pes. Lépe řečeno když jsem zjistila, že mám jeho vodítko třikrát omotané kolem lýtek a malém jsem políbila podlahu. Ano, psi smějí do obchodu. Nevím, jak to dělají s většími plemeny, ty jsem nikde nepotkala, to, co jsem viděla, bylo všechno přibližně do velikosti pudla. A musím se přiznat, že po všech zážitcích se zvířaty mě už ani moc nepřekvapil holub sedící na zábradlí uprostřed McDonalda a čekající na zbytky. Uvnitř McDonalda! Bohužel jiný návštěvník podniku nebyl tak klidný jako já, na druhou stranu, kdybych se sklouzla po holubím sekrementu a švihla hlavou do podnosu s jídlem, asi by mě přítomnost holoubka překvapila o něco vice.

Co je levnější: sladkosti, nebo ovoce? Hádejte.

Pokud mi něco vyrazilo dech, tak to byly ceny potravin, ale ani ne tak samotné ceny, jako jejich nepoměr. Nenavštívila jsem žádný supermarket, můžu posuzovat pouze z cen na trhu. Velké kusy masa (kuřecí prsa) se prodávaly na kusy, naopak menší kousky (například křídla) na kilogramy, ale všechno stálo stejně. Sladkosti byly o hodně levnější než ovoce a zelenina.  Velký kornout žužu zakoupený na tržišti (odhaduji něco mezi 200-250 g) stál 2 eura a na protějším pultu půl kila rajčat stálo 3,95. Hotová pizza stála kolem 10-15 euro a naopak buffet v asijské restauraci nás vyšel na 6 euro.

Nakonec ještě dvě perličky

Statisticky na každého domorodce připadá 2,5 kusů jízdního kola. Docela tomu věřím, aspoň soudě podle dopravní situace v Groningen, kde jsem si občas s autem připadala až nepatřičně. Že jsem nesnížila počet obyvatel, přisuzuji pouze tomu, že jsem centrem projížděla závratnou rychlostí 30 km v hodině a čuměla ze všech okének najednou.

Zapomeňte na znalosti angličtiny nebo němčiny, budou vám tak na dvě věci ale určitě ne k použití. Není problém se s domorodci domluvit, ovládají zejména angličtinu velice dobře, ale všechny nápisy, značky a jídelní lístky existují pouze v domorodštině a odhadnout význam je jemné řečeno nelehké. A když už se člověk domnívá, že přišel na význam, tak buď výsledek postrádá logiku a nebo tomu neodpovídá cena. I když je teoreticky možné, že servírují jakousi rybu (a ne tuňák to nebyl) na pizze a nebo že 3 dl polévky stojí pouhých 50 centů. Aspoň se domnívám, že ta oranžová tekutina s kousky čehosi v umělohmotné misce byla polévka, domorodci ji pojídali umělohmotnými lžícemi, tak co jiného to mohlo být.