Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Manžel si mne koupil. Alespoň on to tvrdí a já mu to vymlouvat nebudu.

Ve skutečnosti jsem kdysi kdesi, fakt si nepamatuji, kdy a kde se mi ty noviny připletly do cesty, potkala tenkrát populární Annonci - noviny s inzeráty a dalo se v nich koupit/prodat /vyměnit všechno za všechno. Ani nevím, jestli ještě existují. A zrovna v tomto čísle bylo zkušebně možno podat inzerát do zahraničí, navíc do tří zemí za cenu jedné. No, nezkus to. To bylo někdy zjara 1992.

Vždycky jsem toužila po Anglii, ale sama jsem uznala, že jaksi po čtyřech letech studia angličtiny na průmyslovce jsem sice schopna namíchat beton a možná bych i něco postavila, ale nekoupila bych si ani zmrzlinu. A domluvit se s Angličanem by byla černá můra pro něho i pro mne. Takže jsem Anglii vzdala a zaměřila se na druhý sen, Skandinávii, naivně se domnívajíc, že když angličtina není jejich mateřština, budou na tom se znalostmi stejně. Chybička se vloudila, ale kdo mohl tenkrát tušit, že Skandinávie má angličtinu na stejné úrovni jako mateřštinu a do dětí ji rvou horem dolem už od 3. - 4. třídy.

Tak jsem poslala inzerát do Švédska, Norska a do třetice do Dánska. Ne že by mne Dánsko lákalo, ale když to bylo 3 za 1, tak jsem holt tu třetí zemi někde vyštrachat musela. Nadchnout se myšlenkou a sepsat inzerát bylo dílem pár dní, ale i když jsem byla dost praštěná, odhodlat se k samotnému odeslání inzerátu mi trvalo několik měsíců a to už bylo skoro léto.

Prvních pár týdnů, měsíců se nic nedělo a pak koncem léta/začátkem podzimu to vypuklo. Začaly chodit dopisy a fotky. Pomocí několika slovníků jsme s kamarádkou luštily a překládaly a překládaly. Nakonec jsme společnými silami sesmolily univerzální odpověď, švagrová mě vyfotila v různých pozicích od posezení na sedačce se skleničkou vína až po skotačení na bruslích a rozeslala jsem to tzv. užšímu výběru.

Vytvoření užšího výběru byla nutnost, protože z celkem možná stovky dopisů nejméně 80% byla směsice lidí, kteří byli už podle prvního dopisu suchaři bez špetky smyslu pro humor, jiní hledali pouze zpestření života v podobě sexu, další byly zkrachovalé existence a já, ač mladá, blbá a plná ideálů, jsem odmítala mít s nimi cokoliv do činění (stačilo, že všichni měli moji adresu). Naštěstí ne všichni z užšího výběru odepsali zpět a o těch, co odepsali, jsem se z každého dalšího dopisu dozvídala více a více a nakonec oni o mně taky.

Problém byl, že dopisy nepřišly najednou. Netuším, jestli ten inzerát tenkrát vycházel postupně v různých novinách, nebo několikrát za sebou, ale nové dopisy chodily pořád, snad až do jara dalšího roku, a do toho přicházely odpovědi od užšího výběru. Navíc někdo psal román každý týden a jiný poslal pohled jednou za měsíc. A všichni čekali odpověd. To mě na tom fascinovalo nejvíc – já odpověd na dopis dostala třeba až za měsíc, ale všichni očekávali, že já odpovím zrovna na jejich dopis teď hned, včera bylo pozdě, a taky to ve svých dopisech dávali dost najevo.

Nakonec zbylo pár vyvolených, s kterými jsem si dopisovala nejdéle. Jedním z nich byl Nor z Osla, jeho jménem si už nejsem tak jistá, ale myslím, že se jmenoval Olaf. Byl o hodně starší než já (mně bylo 20 a jemu kolem 35), rozvedený se dvěma dětmi ve vlastní péči, ale psal humorně. Perspektivní to nebylo, ale zajímavé určitě ano. A stejně nejzajímavější na něm byla fotka, kterou mi poslal v prvním dopise – byl vyfocen u schodiště ve svém domě a objímal se s vycpaným, minimálně o metr vyšším ledním medvědem (inu, jiná země, jiný mrav). Pak Lars, to byl Dán pracující na ropné plošině někde v Severním moři. On si představoval vztah tak, že když bude vrtat ropu, já budu v Praze, a když bude mít volno, bude se kochat se mnou v Dánsku. Zajímavý koncept, ale sorry, nic pro mne.

Dalším vyvolenym byl Švéd Jonas. Ten byl lehce poznamený depkou, ale zajímavý člověk. Bydlel v Luleaa – když se mrknete na mapu, kde že to vlastně je, tak se té depce člověk už ani nediví. Já mít světlo 3 měsíce v roce a v létě 10 stupňů, budu taky zdeptaná životem. Velice litoval, že nevlastní auto, protože na letadlo do Prahy neměl finance, ale velice rád by mě navštívil příští léto na motorce. A jelikož je velice prostorná, mohla bych s ním rovnou odjet a společně bychom si zpestřili těch 8 - 9 měsíců tmy. Kdyby tuhle informaci napsal hned do prvního dopisu, tak se v životě nemohl dostat do užšího výběru. Ale křivdila bych mu, angličtinu měl stejně kostrbatou jako já a dobře se s ním kecalo, psala jsem si s ním nejdéle, vlastně až skoro do mého odjezdu do Dánska.

A mezitím, v prosinci, přesně na moje 20. narozeniny, přišel nový dopis, tentokrát od námořníka z Dánska....

Pokračování příště