Stereotyp na mateřské. Mám pocit, že se zblázním.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. S manželem jsme se už delší dobu o miminko pokoušeli a pořád se nedařilo. Každý měsíc jsem tak pravidelně oplakala, že zase nic.
Po roce a půl se konečně zadařilo a já jsem přišla do jiného stavu. Těšili jsme se moc. Celé těhotenství jsem prožila v pohodě, chystali jsme pokojíček, výbavičku a bylo nám moc dobře.
Pak se narodila Janička. Štěstí, jaké mne zaplavilo, se nedá ani popsat. Nemohla jsem se dočkat, až nás z porodnice pustí domů a my budeme všichni pohromadě. Konečně nastal den, kdy si nás manžel odvážel.
Byla jsem šťastná. Pořád jsem se s malou mazlila, chovala ji, vůbec mi nevadilo k ní v noci vstávat. Všechno jsem zvládala jako po másle. Pravda je, že i manžel se vydatně zapojil, a tak nebylo všechno jen na mně.
Tak uplynulo několik prvních měsíců v naprosté pohodě a já jsem se cítila skutečně šťastná a naplněná. Janička je roztomilá, směje se a brouká. Manžel je z ní celý pryč.
Jenže v posledních třech týdnech zjišťuji, že se u mne něco změnilo. Malé je půl roku, je hodná, manžel je chápavý a starostlivý, nemáme nějaké výrazné existenční problémy, a přesto v těch posledních týdnech nejsem v pohodě..
Najednou už necítím to velké štěstí, ale začínám být nějaká nespokojená. Vadí mi všechno. Hlavně ten sterotyp, do kterého jsem zabředla. Když ráno vstávám, nakrmím malou, obstarám ji a pak vím, že musím vyvětrat, uklidit, uvařit, vyprat... pořád dokola. Každý den to samé. Připadám si najednou jako naprogramovaný stroj. Je to pořád stejné. Nádobí, prádlo, hadr, vysavač, procházka, koupání a ráno zase nanovo. Když si představím, že takhle to bude ještě několik let, sevře se mi žaludek a udělá se mi špatně. Mám pocit, že se zblázním.
Nejhorší je, že se to už projevuje na mém chování k dceři. Nemám na ni tolik trpělivosti, vadí mi, když začne plakat a já musím od nějaké rozdělané práce k ní jít. Pořád jen lítám sem a tam a jsem čím dál víc nervózní. Navíc Janičce rostou zoubky a poslední noci hodně pláče. Skoro vůbec se nevyspím a včera jsem už na ni byla i zlá. Přestala jsem se ovládat, křičela jsem na ni, ať už proboha spí a ona samozřejmě plakala ještě víc. Seděla jsem u postýlky na zemi a brečela jsem s ní.
Cítím se úplně vysílená a vyčerpaná. S manželem jsme o tom mluvili, on se snaží mne chápat, ale nějak to není ono. Párkrát v týdnu malou večer vykoupe, když přijde z práce dřív, vezme ji třeba na procházku, ale to jsou jen malé chvilky, které mi nějak výrazně nepomohou. Nejradši bych se sebrala a třeba na týden někam odjela. Sama, bez nikoho. Jenže to nemůžu. Pořád kojím. Jsem prostě doma uvázaná jako pes u boudy a nemám šanci se z toho dostat.
Obě babičky chodí do práce, ty mi pomoci nemůžou a přiznám se, že bych se jim ani nesvěřila. Ony jsou z té staré školy, kdy ženská neremcala a makala. Jenže to se přece nedá vydržet!
Jsem protivná sama sobě, pořád bez nálady, utrhuji se na manžela a už i na malou. Přitom je mám oba moc ráda. Nevím, co se se mnou děje. Možná jsem zralá na psychiatra. Kdybych měla alespoň nějakou kamarádku, ale já tady nikoho neznám, ani jsem u nás neobjevila žádné mateřské centrum.
Jsem jenom sama a sama. Nemám žádnou kamarádku, se kterou bychom třeba šly společně s dětmi na procházku. Nikoho tu neznám a stydím se navázat třeba v poradně s někým kontakt. Celý den si nemám s kým promluvit a večer, když přijde manžel z práce, dokážu se s ním akorát pohádat. On je pořád ještě trpělivý, ale já si říkám, jak dlouho mu to vydrží?
Prožívaly jste taky něco podobného? Třeba je to jenom nějaké pitomé období a já se z toho zase dostanu. Ale momentálně jsem opravdu na dně.
6.5.2014 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 110 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Stereotyp na mateřské. Mám pocit, že se zblázním.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.ahoj Hani, me hodne pomohlo tohle http://hubnuti24.cz/4 , prvních 5kg slo hrozne rychle, ted uz stojim na vaze skoro mesic. Ale ucinek byl skvely!
Udělejte si radost a kupte si nějaké pěkné sexy podvazky http://www.sosexy.cz/podvazky Uděláte tím radost nejen sobě, ale i manželovi
Jo a můj email je blizenkyne@email.cz
Dobrý den Lucie,
naprosto Vás chápu, není to vůbec lehké, taky jsem měla těžké období a nevím, zda už jsem naprosto v pohodě, ale snažím se o to, a mám malou samozřejmě moc ráda, ale nečekala jsem, že je to takový stereotyp, ale všichni říkají, že bude líp. Taky nemám kamarádku, která by měla děti, a když jsem šla do Dětské kavárny, tak to bylo o ničem, protože tam už chodí jen ty známé, a já tam zase byla jako kůl v plotě. Možná až bude malá starší, ale teď jsou jí tři měsíce, a i tak už je celkem vnímavá. Navíc manžela nemám, takže mám naštěstí ale přítele, který mi pomáhá, a hlavně psychicky, což pro mě bylo ze začátku moc důležité, ona ta psychika Vám ani v proodnici nepřidá. Prostě nutně potřebuju někoho, kdo by se mnou jezdil na procházky s kočárkem, s kým bych probrala co a jak, taky se děsím růstu zoubků atd., prostě jsem to taky vše čekala jinak.. Pokud jsi Lucie z Brna či okolí, určitě se mi ozvi do disluze či na email. Děkuju. Eva
Maminko,naprosto Vás chápu,jsem také na mateřské až rok a půl. A jak říkáte,člověk potřebuje se realizovat nejen u pokakaného zadku nebo sporáku. Já jsem to našla u firmy Eurona. Pokud by jste chtěla ráda vám o tom povím víc : klara.souckova@centrum.cz
to te lituji, nejsi tehotna. Mozna to je jen nejake prechodne obdobi a opet se to srovna. Je to stereotyp a ten asi ubiji.
Proc se branis se s nejakou maminkou kamaradit, tvoje dcera by ziskala kamaradku nebo kamarada take. Uz je dost velka na to, aby si zacala zvykat na cizi lidi a zacala se ucit si hrat s vrstevniky.
Nejde to srovnavat co bylo. Drive nebylo tolik moznosti.
mam vnucku bude ji 6mesicu. Chodi od asi 2 mesicu plavat, nyni cvicit a maminka si ji bere nekdy sebou i kdyz cvici sama. Je rada ve spolecnosti deti i kdyz se zatim jen okukuji a snazi se dokutalet ke stejne hracce, kterou chteli pak obe - oba. Dospelaci ji nevadi. Ja jsem v duchodu tak pokud je treba jsem velice rada k dispzici, dcera nakoji ja si ji uzmu a dovezu az na kojeni, nebo mamina dorazi k nam, Mala kamaradi samozrejme za dohledu s pejskem doma a i s nasim pitbulkem.
Kontakt s ostatnima pomuze jak tobe tak male. Hlavne se neboj malou sverit rodicum, cim drive si na sebe zvyknou to ti pomuze do budoucna, kdyz bude potreba hlidani, Bude tam kde to bude znat.
A co si třeba ještě koupit psa ?
Ještě jsem nečetla názory ostatních, ale novou kamarádku můžeš potkat klidně i jen venku, třeba při procházce s kočárkem narazíš na další ženy jedoucí s kočárkem, někdy stačí jen dát se do řeči a třeba na někoho podobně smýšlejícího tak narazíš.
dej si Janičku do nůše choď roznášet letáky.....
Bellana: jj, je fajn kdyz se deti maji rady s babickou, tenvztah by se mel podporovat.
I kdyz v luciine pripade myslim, ze je jeste brzo. Ona se musi naucit jak byt v pohode i s ditetem a ne cekat az si ho nekdo vezme a pak teprve si uzivat. Kdyz j nekdo vezme dite na prochazku a ona ma 2hodinky pro sebe, tak je to fantasticka jednorazova pomoc, ale ona potrrebuje najit snesitelny dlouhodoby zpusob fungovani s ditetem. Protoze s nim vetsinou bude sama, tak musi zjistit, jak s nim byt sama a fungovat.
tornado-lou: Opět jsem moc psala a neobratně. Chtěla jsem říci hlavně to, že je rozumnější nespoléhat se jen na sebe a manžela, ale zapojit i rodinu, pokud se tomu výrazně nebrání. I krátký odpočinek pomůže. Kromě toho je dobré podporovat i vztah prarodičů k vnoučeti. Takže není od věci sbalit dítě a odjet k vlastním rodičům aspoň na pár dní bez manžela. Tomu taky krátké odloučení prospěje. Já cestovala se dvěma dětmi a batohem autobusem od jejich tří měsíců. Opravdu to přežily ve zdraví, v létě to šlo. Jenže Lucie má pocit, že své dítě nemůže svěřit své matce, protože naše generace je prostě totálně pitomá a dítě by jí zkazila. A tak si ho raději zkazí sama, když bude z únavy a nudy prchlivá. Nechápu to, že se nemůže matce svěřit a požádat ji o pomoc. Ta moje mi pomohla dříve, než jsem si řekla, než jsem byla vyčerpaná. Její maminka porodila deset dětí. Když jsem se narodila já, měla čtyři děti do deseti let. I tak mé mamince pomohla se mnou, když toho na ni bylo moc. Mezigenerační vztahy byly tenkrát asi lepší. Holt nebyl internet.
Bellana:netvrdila sem nic o opecovavani a vyvarovani.
A taky rikas zes mela krizi. Jasne. Ma ji kazdy. Ale nektere expertky tady tvrdi, ze ony krizi nikdy nemely, ze nechapou na co si lucie stezuje, ze ji pali dobre bydlo a ze jini jsou na tom hur. Pritom myslim ze podobny pocity ma obcas kazdy.
tornado-lou 7.5.2014 13:19 Nelakuji si nic na růžovo, nemám to v povaze, ale fakt jsem si na mateřské začala připadat špatně až později, až jsem byla uondaná nekonečnými otázkami svého syna. Měla jsem štěstí, že moje maminka svá vnoučata miluje a kdykoliv byla ochotná se o ně pár dnů postarat. Spíš to bylo z její iniciativy než z mojí. Neměla jsem patent na rozum a nevadilo mi, když sem tam děti měly jiný režim než doma. Nebyl problém, abych se s dětmi sebrala a na pár týdnů vypadla do velmi prostinké chalupy manželových rodičů nebo do malého bytu svých rodičů. Tísnili jsme se, ale psychicky jsem si vždycky odpočala. Opravdu nemám dojem, že je třeba, aby žena na mateřské vyvařovala teplé večeře svému mužíčkovi a dělala hospodyňku z devatenáctého století. Obávám se, že to by mě taky deptalo. Svého zetě jsem už teď varovala, že až budou mít dítě, tak má počítat s tím, že jednou měsíčně na tři dny přijedu, aby si dcera odpočala a mohla se věnovat sobě a že s tím nic nenadělá. Ani se nekoukal moc vyděšeně.
a co se třeba učit cokoli, nebo šít, je tu jedna šž, která moc hezky kreslí a mám pocit, že byla na md právě těch 6 let a nepsala, že se nudí .. pořád měla co na práci ... pro ni teda to byla spíš zábava ...
lajika: