Jsem přehnaně úzkostlivá. Jak to překonat?
.jpg)
Je mi třiatřicet, mám dvou a půlletou holčičku. Je to moje vytoužené dítě, čekali jsme na ni s manželem skoro sedm let a nakonec pomohlo až umělé oplodnění. Možná to je důvod, proč jsem tak přehnaně úzkostlivá.
O Terezku se totiž strašně bojím. Uvědomuju si, že je můj stav snad až patologický, ale je to silnější, než já. Bát jsem se začala snad ve chvíli, kdy jsem konečně otěhotněla. Měla jsem strach, abych o miminko nepřišla. Strašně jsem se hlídala, všichni, včetně manžela i rodičů a sestry, která má sama dvě děti, mi říkali, že přeháním a že bych se měla zklidnit. Tak jsem navenek nasadila pohodovou masku, přičemž uvnitř jsem byla doslova uzlíček nervů z každého píchnuté, z každé hodiny, kdy jsem necítila pohyby.
Všechno dobře dopadlo a malá se narodila v termínu, zdravá. Byla jsem neskutečně šťastná a cítila se neuvěřitelně silná. Ne na dlouho. Sotva bylo Terezce pár dní, začaly mé obavy, které trvají dodnes. Že mám málo mléka, proč pořád pláče, obviňovala jsem se, že jsem špatná matka, která nedokáže rozpoznat, co jejímu dítěti je.
Terezku nespustím z očí, nikomu, kromě sebe nevěřím, že by se o ni dokázal postarat. Nikdy jsem bez mého dozoru nesvěřila kočárek ani babičce s dědou (mým a manželovým rodičům), když projevili přání povozit si vnučku. Vždycky jsem musela jít s nimi. Bojím se, když jedeme někam autem, aby nedošlo k nehodě, nechodím s ní ani na písek a na hřiště mezi ostatní děti z obavy, že by se jí tam mohlo něco stát.
Uvědomuju si, že to, jak se chovám, je extrém a měla bych s tím něco dělat, ale je to silnější, než já. Teď přišel manžel s tím, že by si jeho rodiče vzali Terezku přes noc z pátku na sobotu a my bychom si spolu konečně někam vyrazili a užili si hezký večer. Dost na mne naléhá, já se tomu bráním. Terka ještě nikdy nebyla z domova přes noc, natož beze mne, určitě by se jí stýskalo a já bych si ten večer stejně neužila, protože bych pořád myslela na to, jestli je v pořádku a jestli třeba nepláče.
I mí rodiče na mne začínají čím dál častěji naléhat, abych se konečně začala chovat normálně, že svou přehnanou starostlivostí a úzkostí Terezce škodím.
Jenže já si to nemyslím. Je to moje holčička, je ještě malinká, už sice trochu mluví, ale rozhodně ještě nezvládne říct všechno, jak by chtěla. Je tak bezbranná. Já přesně vím, co má ráda, jaké rituály ji uklidní, jaké má před spaním, v tomhle jsem prostě nezastupitelná a dokud bude Terezka takhle malá, nechci ji, jen pro potěšení prarodičů, dávat někam přes noc.
S manželem jsme teď kvůli tomu rozhádaní, řekl mi, že už toho má dost a přestává ho moje závislost na dceři bavit. Já ho v podstatě chápu, sama si uvědomuju, že to asi přeháním a měla bych se v tomhle ohledu začít zocelovat, ale nejsem schopná se k tomu odhodlat. Možná, až jí budou tak čtyři, pět let a bude umět pořádně mluvit a řekne, co chce.
Jaký je váš názor na tuhle situaci? Moc by mne taky zajímalo, kdy jste dávaly přes noc prarodičům vy své děti. Myslíte, že by to malá zvládla? Taky si myslíte, že svou starost přeháním?
11.6.2014 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 73 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem přehnaně úzkostlivá. Jak to překonat?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ten strach bude už navždy, já mám dítě po umělém oplodnění po x letech trápení a slz. Takže jsem také takový úzkostlivější, ale zároveň si to moc užívám.
.gif)
Lizbet: 12:6....18:16.......stejně tak i my u obou dětí ...jak od dcery tak od syna máme klíče jako oni od nás ...ale není-li nezbytně nutný tam bez nich nejdem ....do ničeho nekecáme , pokud se někdo zeptá na nějakou radu řeknem svůj názor jinak je vše na nich......a vedou si dobře i bez našich rad...
Lizbet: taky mám takovou snachu.....lepší jsem mít nemohla...
Haninka:
Kláro,
zaděláváš si na velké problémy s manželem , rodinou....a chudák dítě.
vyhledej odborníka a to tak, že co nejdříve.
Santé - 12.6.2014 8:41 - mám dva kluky a holku, už teď Kačence říkám, že se těším, jak jí budu do všeho mluvit a radit, protože bude jediná matka mých vnoučat, u které si to budu moct dovolit
.jpg)
Arna: to je mi líto, to musíš být smutná :-( Ach jo... Tak přeju hodně síly to ustát
Jarča* 8:17 : takkhle to bylo se mnou...já byla ubabičky a dědy (mamky rodiče) hodně často, když pominu prázdniny, tak jsme tam jezdli nejdřív každý víkend a pak každý druhý, a ostatní vnoučata od máminkých sourozenců skoro ne. A to jeden brácha s manželkou těžce nesli, furt říkali jak mě mají babička s dědou nejradši a že mámu taky a jsou z nás po... a přitom kdyby tam jezdili víckrát než jednou za rok, tak to taky mohlo být jiný 
(a to babička rozdíly mezi vnoučatama nedělala, ke všem se chovala stejně, všichni dostávali stejné dárky nebo pak peníze k narozeninám, Vánocům a tak a stejně ještě třeba dodneška, když už ani babička ani děda dávno nejsou, tak se k nám dostane, jak se táta s mámou rozvalujou na baráku, ale že jako jediný tam investují i když jen poskrovnu, na co mají, ale daně a elektrika atd, to už taky nevidí)
Kozoroh18: No já bych ani nevěřila, že je něco takového možné /ten generální úklid a podobně /, kdybych o tom nečetla na ŠŽ. Manžel měl jen jednou snahu, no spíš naznačil přání - když se měl narodit první vnuk - zachovat jméno, byl by už toho jména čtvrtý
Mladí dělali, že neslyší
a já mu řekla, ať jim do toho nekecá. Dítě je jejich, tudíž i jejich volba.
Lizbet - to si nedovedu vubec predstavit, cmuchat do skrini a nebo prerovnat neco podle sveho.
Jedna ma znama, kdyz ji mladi odjeli na dovcu, prevlekla postele vyprala. Mne by slehlo. A pokud bych nebyla o takovou sluzbu pozadana ani nahodou.
Hlidala jsem znamym, byla jsem tam sama a nikdy mne ani nenapadlo si neco prohlizet.
Ja se drzim v rozdavani rad take zpet. Pokud je dotaz, reknu jak jsem co delala, ale musi vedet sami jak se rozhodnout, kazdy ma jine podminky.
Mam take prani abychom jednou nebyli s rodici portneru mych dcer souperi, ale partneri.
Kozoroh18: To ano
Ale je to o toleranci a o tom, že jim do ničeho nekecáme. To spíš mladý má někdy tendenci říkat nám, co máme/nemáme dělat. A když hlídám u nich doma, nikdy bych si nedovolila dívat se do skříní, zásuvek a pod. 
O nějakém přerovnávání věcí už vůbec nemluvím. I s se snašinými rodiči máme výborné vztahy. A mám jediné přání. Aby to takhle fungovalo i u mladšího syna. Ale ten se zatím do vážného vztahu nežene.
Lizbet - mate normalni vztah, ktery se casto nevidi a je to velke 
Jak tu čtu popis vztahu snacha/tchyně tak se musím pochlubit. Zrovna před chvílí mi snacha napsala: Ty jsi opravdu nejlepší babička! Je fakt, že kdykoli ona nebo syn zavolají, že potřebují hlídání vnuků, vyzvednutí mladšího ze školky, staršího z
e školy - 1. třída, vždy jsem k dispozici. A to jsem pracující babička. Ale máme kancelář doma, takže to jde. V případě nemoci fungujeme my, protože druzí prarodiče chodí do normal. zaměstnání a při časté nemocnosti vnuků by byli brzy bez dovolené O prázdninách se střídáme. A vnuci od mala vždy škemrají: babičko, můžeme u Vás spinkat?
Jarča* - moje 91leta mamka se rada potesi s nejmladsi pravnuckou. Ma jich uz 7, ale tu moji vnucku vidi nejvice, Jsou to 6 holek a jen vyzenenej je kluk. I toho by babicka rada videla cestejik jak o velikonocich. To si nekteri potomci neuvedomuji, ze by mohli potesit a prijit s pravnoucaty.
U jednoho synovce to ridily babicka a prababicka, kdyz se prislo na navstevu tak musela do koupelny - coz dela asi kazdy, kdyz dojde z ulice - , aby si umyla ruce a pak pomalu pred kazdym kontaktem s prckem.
Kdyz tu byli v loni prat mamince k svatku tak prisli - rodice neprevleceni malovali, holky by asi se radi zdrzely, ale rodice se tesili jak se jiz konecne po praci osprchuji. Kdyby to asi udelali pred navstevou, tak by po navratu do sveho sterilniho bytu museli znovu.
Bracha, kdyz vidi jak moji vnucku deda chova a blbne jen povzdechne, tak to jsem nemohl.
Holky ja si nekdy myslim, ze si to delaji babicky od synu samy, nez se dokaze navazat pratelsky vztah tchyne - snacha tak to vzdaji. Je to asi i obracene.
Asi, se to malo kdy povede, aby to vyhovovalo na obe strany.
Santé: jak píšeš, nemusí to tak být pokaždé, já taky jezdím hlídat k synovi a snaše. Snacha už tedy bohužel maminku nemá, ale i kdyby jí měla, věřím, že by to na vztahu mezi námi nic neměnilo.
Linda: Tak to je snad normální, obvykle mají prarodiče zájem si užívat čas s vnoučaty.
Jarča*: toho já se bojím, protože já budu mít SNACHY a to je horší, ne pokaždé ale v dost případech, mají ony blíže k svým rodičům
