Požádaly byste muže „o ruku“?
Možná se mi budete smát, nebo vám bude můj problém připadat trapný, ale i tak to risknu. Jde o můj vztah s přítelem. Respektive o další posun v našem vztahu. Já bych totiž byla ráda, kdybychom se vzali, ale přítel o svatbě nikdy nemluvil a mám podezření, že s ní ani nepočítá.
Jsme spolu už sedm let, máme už dvouletého syna. Dříve mi to, že nejsme svoji, nepřipadalo nějak divné, dneska tak žije hodně lidí, i těch, kteří spolu mají děti. Jenže od doby, co se malý narodil, se myšlenkou na svatbu zaobírám čím dál víc. Myslím, že by to mělo být v naší situaci přirozené a taky – syn s jmenuje po svém otci a já mám odlišné příjmení. Možná je to banalita, ale mně to nějak čím dál víc vadí.
Občas jsem téma svatba naťukla, ale partner se prostě nechytal. Asi se u něj potvrzuje, že muži náznaky nechápou, že se na ně musí na rovinu. Na jednu stranu by to asi bylo to nejjednodušší, zeptat se ho přímo, ale já se odhodlávám a pak v poslední chvíli couvnu. Strašně se bojím jeho odmítnutí, toho, že téma svatba zamete pod koberec. To by pro mne byla strašná potupa.
Jenže nevím, jak na něj. Připadá mi trapné ho vlastně „žádat o ruku“, myslím, že by to měl být muž, kdo tenhle krok učiní. Anebo se to dneska už tak nebere a je to jedno?
19.11.2015 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 61 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Požádaly byste muže „o ruku“?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Myslím, že je blbé požádat muže o ruku. Já osobně bych to udělala jen u 2 konkrétních mužů, ale naštěstí nemůžu, protože jeden je řeholní bratr a druhý je kněz.
Zuzilka: A že se pán nezalekl závazku daleko většího než svatba tj. dítěte a ušustil si ho?
Muži naťuknutí chápou, ale pán se ženit nechce. Nechápu ty, promiňte uťápnuté hodné holky, co si chlap nevezme a dají dítěti jeho příjmení a jmenují se jinak. Zeptejte se ho na rovinu s tím, že už nechcete, aby se Vaše dítě, které jste Vy porodila, jmenovalo jinak.
Stále stejný model- žena se chce vdávat, muž nechce, ona se ho musí přesvědčit.
Mně to tady ale připadá, že měli na svatbu v době sestěhování stejný názor, jen ho teď Lenka pod vlivem okolností změnila a ráda by se vdala. Pánovi to naznačovala, ovšem jemu nedošla ta změna, což se ani nedivím.
Takže je potřeba mu to říct přímo, bez náznaků, vysvětlit svůj postoj a zeptat se,, co on na to. Možná, že jemu to v podstatě jedno a bez problémů se shodnou na nějakém přijatelném obřadu.
Jo, taky mi je divné, že po takové době soužití Lenka neví, jak s pánem promluvit o důležitých věcech.
jen ještě P.S. Jakmile v některé z klíčových otázek má jeden nebo druhý dost odlišný názor, vždycky to nakonec skončí rozchodem. I třeba za dlouhou dobu. To mi můžete věřit.
Lenko, musím se trochu pousmát. V dnešní době, kdy se otevřeně hovoří i o tématech, která bývala tabu, máte tento problém? A jak jste se domlouvali na tom, zda si pořídíte dítě či ne? To jste se nestyděli o tom začít? Napadá mě věta dědečka Josefa Karlíka z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny: "Nojo, vy jste zase oba hrozně moderní. Čekáte spolu druhý dítě a už plánujete svatbu!" Tak nějak to vyznělo. Bylo to upřímné a člověk se musel zasmát. Lenko, jde o to, zda se vidíte v dlouhých šatech s vlečkou a v závěsu s veškerým příbuzenstvem, nebo si chcete vychutnat nové příjmení před stále single kolegyní, nebo z praktického hlediska chcete mít aspoň nějakou jistotu. Nechci sahat pánům do svědomí, ale je jim pohodlnější setrvávat ve starém složení já pán ty pán a status quo neměnit. Možná zadní vrátka, možná pohodlnost, možná neshodit se u kamarádů, možná udržet si před příbuznými pozici pána tvorstva...nevím. Patrně doufají, že málokterá dáma se odváží říct, Ty hele, Pepo, a to ti není blbý se mnou bydlet, spát, jíst, co uvařím, nosit mnou vyprané oblečení a dokonce mít se mnou dítě a nevzít si mě? A víš, že jsem tuhle byla s malým venku a točil se kolem mě sympaťák, co jsem se mu líbila a naše dítě si s ním hrálo v parku na babu? A víš, že já tak nějak zjišťuju, že si umím představit, žít s klukem sama? A nebo mít ho ve střídavý péči, abych si taky něco užila a ty aby ses taky trošku staral? Co ty na to? Změnilo se něco, máme jiný priority, nebo se už dneska nenosí odpovědnost vůči dítěti? Když už ne vůči partnerce? Víte Lenko, já jsem vždycky byla moderní, na svou dobu až dost. Za nás toto spíš neexistovalo. Ovšem v tomhle jsem docela striktní. Pokud mladí uvažují o společném životě a stojí jim to zato mít spolu děti, měly by ty děti mít nějaký řád a někam patřit. Znám rodinu, co má děti tři. Matka pobírá dávky, přítel a otec dětí je živí a maká od nevidím do nevidím....ale nechtějte slyšet ty reakce okolí....Na hlavu si klepeme všichni. Ti moderní i konzervativci. Tomu pánovi, co s Vámi bydlí, bych formou legrace dala nůž na krk: Ty hele Pepo, bylo by to takhle dobrý, ten můj inzerát? Poslouchej: ......a tak bych se docela vdala za fajn chlapa, dokud jsem ještě hezká a mladá......Začátek i konec si domyslete a doplňte sama. jen je
Verera: ta verejna forma je pravdepodobne historicky pozustatek. Dnes uz pravda umime vsichni psat a umime overovat totoznost atd. Ale tohle nam zustalo. A proto, abys to neslibovala pred cizim clovekem, proto si tam lidi zvou blizke.
Renee: lidsky to chápu...není co řešit...ale jak to vidí právo?
Tak ještě je šance. Pořiďte si druhé dítě, a to se bude pro změnu jmenovat po Tobě. Třeba to partnerovi dojde, že bez svatby budete mít v příjmeních pěkný guláš.
S prvním mužem jsme se dohodli po půl roce (ještě jsme spolu ani nebydleli), že se jednou vezmeme. Tak jsme taky učinili. S druhým jsme si řekli už po měsíci randění, že žádnou další svatbu už ani jeden nechceme, že to není ke šťastnému životu potřeba (taky je rozvedený). Jsme spolu už druhou dekádu a je nám fajn i bez papíru. Nejsme sice manžel a manželka, ale jsme muž a žena, je to stejné Důležité ale je si tyhle věci včas ujasnit a samozřejmě nejlepší je se na nich shodnout
Lenko, nejde mi do hlavy jedna věc. Jak je možné, že to řešíš až po sedmi letech soužití a dítěti? Sedm let je hodně dlouhá doba, o čem jste se doma celou tu dobu bavili? Zrovna tohle je téma, které je ve vztahu celkem důležité (hned po dětech řekla bych) a já si vůbec nedokážu představit, že bych taková dlouhá léta s chlapem tohle neprobrala ze všech stran a úhlů Píšeš, žes to párkrát naťukla. No, jestli to bylo stylem "miláčku, kamarádka Táňa se za měsíc vdává, to je ale krásné, že?" nebo tak nějak podobně, tak se nedivím, že to bylo bez reakce. Na to bych se asi taky nechytala.
Pro tvého partnera evidentně svatba důležitá vůbec není, když to téma nikdy nezačal sám. Pokud pro tebe ale důležitá je, skutečně nerozumím tomu, nač jsi čekala Tos mu měla přednést už v době, kdy jste se spolu sestěhovávali. Ovšem ale ne žádostí o ruku! Prostě jen říct svůj názor na institut manželství.
Teď už ho netlač do ničeho a rozhodně ho proboha nežádej o ruku. Po takových letech by se to všecko akorát pokazilo. Pokud dosud fungujete v pohodě, není třeba si ten papír vynucovat. Protože on o něj zcela evidentně nestojí. Ale znovu opakuju, že to jste si měli vyjasnit nejpozději tak po roce chození. Ušetřila by sis pozdější zklamání.
No,já myslím,že je to přece jenom závažné rozhodnutí,být s někým celý život a myslím,že málokdo se žení nebo vdává s tím,že se někdy rozvede,až ho to přestane bavit.Proto by ten akt měl být trochu slavnostní a ne,jako když se podepisuje půjčka na pračku.Ovšem,pokud jsou trochu majetní,bylo by třeba podepsat předsvatební smlouvu.Tím se nic nezkazí,naopak.
A v tomhle případě,po tolika letech spolužití už musí Lenka vědět co má doma a jak na něj.Jaképak chození kolem horké kaše.
teoreticky by šlo uzavřít svatební dohodu před notářem, ale musel by k tomu být papír z matriky s tím, že po potvrzením notářem se zase na matriku donese....garanci by musela právě nést matrika
Verera: já si myslím, že ti svědci tam vlastně potvrzují, že je to ten a ten člověk, protože ho znají...to už by se to rovnou dalo uzavřít přes internet
tornado-lou: Proč veřejně? Proč slibovat nějakému úředníkovi, kterého vidím poprvé a naposled, že chci s člověkem, kterého si beru, prožít život. To je přece hodně soukromá věc.
Taky bych byla pro, aby se jen přišlo na úřad a něco podepsalo, žádná slavnost, žádné šaty. To pak odpovídá podepsání smlouvy, ze které vyplývají právní důsledky, což tak fakticky i je. Tu věc s láskou a vzájemnou oporou by si měli říct lidi jen mezi sebou v soukromí.
My jsme tedy měli svatbu hodně minimalistickou - civilní oblečení, úředně přidělení svědci, žádná řeč, jen ano, podpisy a šlo se domů. Dokonce nám navrhovali i že by to šlo udělat v kanceláři, ale to by bylo trochu komplikované a tomu jsme se chtěli vyhnout.