Je líný a svádí to na únavový syndrom
V posledních dvou letech mám pocit, že se mi život otočil naruby a docela se v tom plácám a nevím, jak z toho ven. Důvodem tohoto mého stavu je můj manžel, který je už tři roky doma a nedělá nic. A když říkám nic, tak myslím skutečně vůbec nic.
Mně je 52 let a manželovu 57. Jsme spolu už třicet let, vychovali jsme tři děti, které jsou už samostatné. Žijeme s mužem už jen sami dva. Před třemi roky dostal manžel v práci výpověď a od té doby to s ním jde z kopce. Ztráta zaměstnání ho citelně zasáhla, hlavně psychicky. Chápala jsem to a snažila se ho podpořit. Společně jsme hledali jinou práci, rozesílali životopisy. Občas ho pozvali někam na pohovor, ale nikdy ho nikam nepřijali. Z těchto nezdarů byl muž postupně čím dál víc nešťastný a začal se uzavírat sám do sebe.
Asi po roce tohohle marného snažení to vzdal a psychicky a fyzicky se sesunul na úplné dno. Začal být absolutně apatický ke všemu a ke všem. Celé dny začala vysedávat před televizí a počítačem, kde si jen tak brouzdal po netu nebo hrál hry. Strašně moc jsem se snažila mu pomoci, ale narážela jsem na hradbu nezájmu a laxnosti. Manžel dospěl do bodu, kdy si myslí, že už je k ničemu, že už nemá cenu se o nic snažit.
Jeho stav se postupně zhoršoval, až dospěl do stádia, kdy ho nezajímám já, děti ani vnoučata. Je pořád jakoby mimo sebe, tvrdí, že je unavený, že má asi únavový syndrom. I když je celé dny doma, nic neudělá. Nenakoupí, neuvaří, nepoklidí. Ráno vstane, udělá základní hygienu a rozvalí se na gauči. O víkendech nechce nikam chodit, na procházku, do kina, na večeři, nic. Pořád je jenom zavřený doma, kdy naposledy vytáhl paty ven, si ani nepamatuju. Radila jsem se o jeho stavu s psycholožkou a ta mi doporučila dostat ho někam na nějaké vyšetření. Ale s tím jsem u něj nepochodila, nikam nepůjde a už vůbec ne k nějakému cvokaři, jak se vyjádřil.
Já všechno táhnu sama, finančně i co se týká domácnosti. V práci jsem od devíti do půl páté, nakoupit, domů, poklidit (vždycky udělá přes doma binec, neodnese po sobě ani talíř do dřezu, když si ohřívá jídlo), uvařit, aby měl jídlo i na druhý den a další práce v domácnosti. Sice už jsme jenom dva, tak toho není tolik, ale ten základ jako vyprat apod. udělat musím. V práci to mám poměrně náročné, celou směnu se doslova nezastavím a ani doma nemám šanci si odpočinout. Hlavně mě psychicky drtí i on, jeho přítomnost, jeho věčně ublížený výraz, přijdu, leží na gauči nebo sedí u počítače, sotva zabručí na pozdrav. Téměř spolu nekomunikujeme, v podstatě mu sloužím jako servis, který zajišťuje, aby měl kde spát, mohl se obléknout do čistého a najedl se. Nic víc ho ode mne nezajímá.
Takhle to u nás je poslední přibližně dva roky a já už melu z posledního. Sama jsem teď v přechodu, mám návaly, často mě bolí hlava (migrény), zkrátka necítím se někdy zrovna nejlíp. A on mi ještě dodává. Připadám si jako stroj nebo tažná kobyla.
Kdyby byl aspoň ochotný zajít si k nějakému odborníkovi, abych viděla, že má snahu svůj stav nějak řešit. Ale o tom nechce ani slyšet, připadá mi, jakoby si v tom, v čem je, úplně liboval. Už mě napadají i ošklivé myšlenky, že mu řeknu, ať se sebou začne něco dělat, nebo se s ním rozvedu. Ale zatím jsem to neudělala, i když mě to zmáhá, říkám si, co když je opravdu nemocný? Měla bych výčitky, nechat ho na holičkách.
Nevím, co s tím mám dělat, jak ho přimět, aby se snažil vrátit se zpátky do normálního života. Nenapadá vás, jak na takhle zdecimovaného, nebo spíš totálně lenivého chlapa? Domluvy, rozhovory, nic nepomáhá. Buď mě vůbec neposlouchá, nebo to utne hned v začátku, případně řekne, že k žádnému doktorovi ho nikdy nedostanu.
21.1.2016 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 37 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je líný a svádí to na únavový syndrom
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Připadá mi-podle Vašeho popisu událostí-že Váš muž je v pohodě..rodina ho po letech už nebaví,nezajímá,koníčky nemá...problém je,že Vy jste unavená,vystresovaná-tedy věc musíte řešit Vy a bez manžela,který očividně nestojí o změny. Zamyslete se nad tím,zda by Vám nebylo lépe samotné s přihlédnutím k praktickým záležitostem-bydlení,finance.Na Vašeho muže už ohledy neberte,jste mu lhostejná.
Tak na nej kasli objednej si gigola a budes mit slevu jako stala zakaznice
Chces se poradne vysoustat s mladym peknym svalnatym muzem ve veku 25? Zkus gigolo4you.cz udelam ti z vaginy strikajici niagaru
ano je nemocný (deprese) a měl by se léčit, tj. jít k tomu doktorovi. Rozvodem bych klidně pohrozila - buď se bude léčit, nebo rozvod... ty mu pomoc nemůžeš a rozhodně ne tím, že za něj přebíráš zodpovědnost a posluhuješ mu.
podla toho, co pises, je to depresia:( treba ju liecit
Rozvod Tady už to zašlo moc daleko. Nedávej si to za vinu, šanci jsi mu dávala 3 roky, stejně tak nezměrnou pomoc ve všech směrech. Víc jsi udělat nemohla. Když ani tak dlouhá doba nestačila, aby se dal do pořádku, nebude stačit už zřejmě nic. Může mít tu depresi, jak zaznívá v diskuzi. Jenže když k doktorovi nechce, soudně se mu léčba uložit nedá, tak s tou depresí holt musí žít, to je jeho problém Kdyby měl rakovinu a taky se nechtěl léčit, tak umře a taky s tím nikdo nic nenadělá. Je to osobní rozhodnutí každého, tuhle volbu máme. A náš partner má zase volbu, jestli to s námi bude snášet nebo ne. Taky ho nikdo nemůže nutit, aby s dobrovolně neléčeným nemocným zůstával
Ty 3 roky mi přijdou jako maximum, dál bych si život ničit nenechala, na to je příliš krátký. Ono všechno má svoje meze.
Linda: At je to jak chce, stejne je budete zivit tak at je radsi nechaji pozavirane. U nas to vsechno plati z nasich dani taky ale davaji je hned do mest a zadaji mesta aby se jich ujala, at chteji nebo ne. Nas pm je na hlavu, vubec nema sajn co dela. Hlavne ze se hezky tlemi na kameru a bere selfiky na telefonu.
V dnešní době jsou i čtyřicátníci staří. Před pár lety jsem sháněla práci a na konkurzech vždy vzali mladší a bez praxe. Byla jsem smířená, že vezmu práci na 1/2 úvazku a mizerně placenou, jen abych neseděla doma. Nakonec se usmálo štěstí a mohla jsem si vybírat ze 3 nabídek na práci v oboru. Smlouvu na práci na 1/2 úvazku jsem neměla podepsanou, tak jsem ji odřekla a tam se teda hodně zlobili. Aby ne, dalšího vola nesehnali.
bobulka: u nas parlament nedavno resil jestli maji uprchliky integrovat mezi obyvatelstvo a nebo je nechat "zavrene " v uprchlickych taborech a cekat az se situace v jejich domovine uklidni a pak je deportovat zpatky - co pry vyjde levneji...... tak jsem se dobre zasmala predstave, jak uprchlik pracuje a plati dane ... je sumak jestli mu budou platit davky zaintegrovanemu nekde v gethu a nebo jestli budou platit pobyt dalsich x roku v zachytnem tabore , ale politici to holt vidi krapatko jinak
Almega: Ono je to s prací opravdu těžké, mladé dívky zase každý hned vidí na mateřské a vezmou raději kluky. Takže by chtěli dvacetileté, co budou pracovat za pár peněz, ale s desetiletou praxí v oboru.
Padesátníci mají zkušenosti, nejsou pobláznění, řeší věci s nadhledem, ale to jako by dneska nikdo neoceňoval.
No a uprchlíci, no to mám teda strach, že sem jdou pracovat.
bobulka: Dcera po VŠ (25 let) hledala 9 měsíců práci...Absolvovala x pohovorů,taky jí všude řekli ,že je až druhá! No to jí mohlo vytrhnout.Pak vzala práci recepční,jen aby už měla práci a plat.Velmi ji to zdravotně poškozovalo,ale pak dala výpověď,aniž by měla ještě najitou další práci,naštěstí hned našla do měsíce,a je to lepší o hodně.Já myslím,že někdy je náhoda najít práci a jindy hodně pomůžou známí,třeba o něčem vědí a přimluví se,výběrová řízení jsou zmanipulovaná,co jsem o tom slyšela,tak je to vše domluvené předem a ne-známý nemá téměř šanci.Jo a údajně je práce hromada-četla jsem,jak se různí zaměstnavatelé těší na příliv uprchlíků,neb našinci nechtějí pracovat....
Almega: Musím potvrdit, že ačkoliv můj muž hledal velmi, velmi pilně a obcházel výběrová řízení, opravdu se nic nenašlo. Všude byl "těsně druhý", nebo pak zjistil, že místo bylo předem pro někoho určené. Ona se dneska práce těžko hledá i čtyřicátníkům, natož lidem přes padesát, ty skutečně žádný zaměstnavatel nechce: musí jim dát slušný plat, nějak se k nim chovat, už bývají trochu nemocní, takže občas jsou k nějakému tomu doktorovi a navíc nejsou happy a free. Takže vezme raději nějakého pětadvacátníka, který to bude dělat za minimum peněz, nechá na sebe řvát, bude v práci od nevidím do nevidím a až už nebude moct, vyhodí ho a vezme dalšího.
Nevíme v jakém oboru pán pracoval, ale určitě chápete, že pokud byl třeba úředník, tak asi v 57 letech nenastoupí jako kopáč; za prvé by to fyzicky nezvládl, a za druhé by ho to psychicky dodělalo.
Tak toto znám velmi dobře. Můj muž přišel o práci v přibližně stejném věku a bylo to s ním podobně. Až mě jednoho dne bouchly nervy, sesypala jsem se a řekla jsem mu od plic, že sice chápu, jaká je to pro něj strašná situace, ale ať on se laskavě podívá, v jaké situaci jsem díky tomu já, že jsem to snášela, chápala a táhla, dokud to šlo, ale teď už prostě nemůžu. Ať se sebou okamžitě něco udělá a pokud ne, ať vypadne. Naštěstí ho tato facka "nahodila" a dneska je sice doma, ale stará se, vaří, v rámci svých možností i poklidí (tedy ne že by gruntoval, to bych ani nechtěla, ale rozhodně po sobě nenechává spoušť a naopak třeba luxuje), jezdí pro mě do práce, občas se sejdeme někde v kavárně, dáme si kávičku a pak spolu jedeme domů. O víkendech si vaříme, nebo výletujeme, jak se nám chce. Prostě spolu zase pěkně žijeme a i když vím, že ho to někdy doma mrzí, tak už se s tím vyrovnal. Jsem moc šťastná, že se to takhle proměnilo, protože ho mám ráda, a to co bylo před tím, to nebyl život ani pro jednoho.
Vím, každý je samozřejmě jiný, ale u nás to zabralo, ale jen díky tomu, že on pochopil, že je zle a že to myslím vážně.
Každopádně při pohledu zpět vidím, že to nejhorší, co jde dělat je to, co děláte vy: totiž ten perfektní servis na úkor vlastního sebezničení. To je úplně špatně. Jaký impuls má, aby začal něco dělat, když se všechno dělá samo? U nás to nakonec šlo i bez psychologa, ale určitě bych to moc doporučovala (jenže taky vím, že tam by musel jít dobrovolně).
Každopádně Vám přeju hodně síly a držím pěsti, ať se vše v dobré obrátí!
Když je na tom internetu, nedalo by se ho navést na nějaké stránky o depresi? Je tam i nějaký test, jak na tom člověk je. Může si sám nenápadně něco přečíst. Je to přece jen něco jiného, než když mluví s doktorem a třeba by ho to přesvědčilo. Třeba i názory lidí, kteří tohle zažili.
Spíše než únavový syndrom má deprese. Při těcvh je člověk strašně unavený, ráno nemůže vstát z postele, někdy se nemůže ani pohnout, všechno ho obtěžuje a je mu vše jedno. Zažila jsem to, vím o čem mluvím. Chce to odborníka, sám se z toho nevyhrabe. Určitě by mu pomohl psycholog i psychiatr, pohovorem a nějakými antidepresívy. Jak dosáhneš toho, aby šel k lékaři,určitě se mu aspoň trošku uleví.Zkus promluvit s ošetřujícím lékařem a nějakým způsobem ho tam dostat, nebo si lékaře objednat domů. Mají přece i návštěvní hodiny a chodí k pacientům domů.Měl by aspoň chodit za vnuky, to je přece hnací motor, chodit s nimi na procházky, na hřiště, zajímat se o ně. Může zkusit nějakou brigádu, nemusí mít přece stálé zaměstnání. Přes jaro a léto jsou brigády na každém kroku a někdy i dobře placené. Jen to nesmíte vzdávat, jinak se manžel už ode dna neodrazí a na to jste oba dva ještě příliš mladí, abyste jen přežívali.